ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.127.2001.1
sp. zn. 7 Tz 127/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 27. 6. 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2000, č. j. 10 To 191/2000-194, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 69/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. 2 T 69/2000, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 28. 12. 1999, kolem 9.30 hodin v úmyslu zmocnit se peněz z pokladny prodejny Tabáku v D., ulice R. čp. 40, udeřil lahví od vína za použití střední zraňující síly do hlavy prodavačku této prodejny J. D., když poškozená po tomto útoku upadla na zem, obviněný přelezl pult prodejny a poškozenou udeřil lahví nejméně jednou do hlavy a nejméně jednou do levé ruky, kterou si poškozená při útoku chránila hlavu, a způsobil jí tak dvě tržné rány na temeni hlavy zasahující až ke kosti a zlomeninu páté záprstní kosti levé ruky, znemožňující jí zcela pohyb ruky po dobu pěti týdnů a omezující ji v hybnosti ruky nejméně do skončení pracovní neschopnosti, tj. do 8. 4. 2000, po skončení útoku vůči poškozené se obviněnému nepodařilo otevřít pokladnu v prodejně a z místa činu utekl\". Obviněnému byl za shora uvedený trestný čin podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dohledem.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal po jeho vyhlášení odvolání obviněný a ve lhůtě stanovené zákonem také státní zástupce. Odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o trestu, kde považoval trest uložený krajským soudem za nepřiměřeně mírný. Obviněný naopak poukázal na skutečnosti, které podle jeho názoru vyvracejí závěr soudu prvního stupně, že to měl být on, kdo se měl trestného činu dopustit. Opravný prostředek ve prospěch obviněného podala také matka obviněného J. Š.
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 10 To 191/2000, odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného, matky obviněného podané ve prospěch obviněného a obviněného J. H. podle §256 tr. ř. zamítl.
Ve lhůtě stanovené v §272 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. H. Porušení zákona podle názoru ministra spravedlnosti spočívá v tom, že „skutkové, jakož i právním úvahy, které vedly Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze k závěru, že obviněný J. H. svým jednáním vůči poškozené J. D., kterého se dopustil v dopoledních hodinách dne 28. 12. 1999, završil zákonem požadované znaky základní skutkové podstaty trestného činu loupeže, zakotvené v ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona zcela abstrahují od některých zjištění, vyplývajících z již shromážděných důkazů\". V návaznosti na tyto úvahy ministra spravedlnosti poukazuje podaná stížnost pro porušení zákona na to, že obviněný při útoku na poškozenou použil tlustostěnnou skleněnou láhev od šumivého vína, přičemž tato láhev nebyla ani zvážena, a proto k objektivnímu zodpovězení otázky jaké následky v dané věci mohl způsobit úder směřující proti týlní krajině hlavy poškozené J. D. tlustostěnnou lahví od šumivého vína, pokud by si poškozená nekryla předpokládané místo zásahu levou rukou, na které v důsledku tohoto ataku, zasazeného s velkou zraňující silou, utrpěla zranění, bude nutné v rámci došetření též zjistit hmotnost láhve stejného typu, jakou užil dne 28. 12. 1999 obviněný J. H. Zodpovězení této otázky a její posouzení s výpovědí poškozené J. D. k době, kdy ležela na zemi a chránila si hlavu před opakovanými údery, považuje ministr spravedlnosti za nezbytné pro zjištění správných závěrů zejména k subjektivní stránce trestného činu loupeže. Stěžovatel je toho názoru, že jak krajský soud, tak ani vrchní soud nevzaly při svém rozhodování dostatečně v úvahu možnost posoudit jednání obviněného jako pokus trestného činu loupeže podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo zpochybněno, že se obviněný zamýšlel zmocnit cizí věci za použití násilí, přičemž při svém jednání úmyslně způsobil poškozené zranění, jehož stupeň závažnosti pouze nezávisle od skutečné či eventuální vůle útočníka nedosáhl charakteru těžké újmy na zdraví uvedené v §89 odst. 7 tr. zák.
Závěrem podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2000, č. j. 10 To 191/2000-194, byl ve prospěch obviněného J. H. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř., a v řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále navrhl podle §269 odst. 2 tr. ř. za podmínek uvedených v §272 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušit, a zrušit také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. 2 T 69/2000, jakož i všechna rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a poté shledal, že zákon porušen nebyl. V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř. musí být nade vší pochybnost zjištěno, že pravomocným rozhodnutím, v daném případě soudu, byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
Podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. postupují mj. orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž důkazy hodnotí podle svého přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. 2 T 69/2000, velmi podrobně rekapituloval výpovědi jak obviněného, tak poškozené, svědků a rovněž podrobně rozvedl závěry plynoucí z jednotlivých, ve věci zpracovaných znaleckých posudků a dospěl k závěru, že se obviněný J. H. žalovaného skutku dopustil, a že svým jednáním naplnil znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k argumentaci uplatněné ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, ohledně žalovaného skutku státní zástupkyní jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., považuje Nejvyšší soud za objektivní zdůraznit tedy i to, že trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a až dne 17. 5. 2000 došlo ke zpřísnění právní kvalifikace, avšak dozorující státní zástupkyně přítomná hlavním líčením, po provedení všech důkazů u hlavního líčení dne 11. 7. 2000, navrhla uznat obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Ústí nad Labem přesvědčivým způsobem odůvodnil ve svém rozhodnutí postup při zjišťování skutkového stavu věci i otázku hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Správně bylo poukázáno také na nepřípustnost přečtení protokolu sepsaného o podání vysvětlení s obviněným, případně výslech pracovníků kriminální policie k jeho sepisu, čehož se domáhala obhajoba. Na nepřípustnost použití tohoto záznamu jako důkazu v řízení před soudem poukázal také Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení.
Soud prvního stupně, který uznal obviněného vinným trestným činem loupeže vycházel nejen z prvotního doznání obviněného, které tento učinil před vyšetřovatelem za přítomnosti svého obhájce, ale bral v rámci hodnocení důkazů v úvahu také výpověď poškozené D., svědkyně M., průběh celého skutku a časově logickým způsobem vysvětlil ve vztahu k výpovědi svědkyně B. Rovněž přesvědčivým způsobem zdůvodnil, proč neuvěřil později uplatněné obhajobě obviněného. Zde je možno pouze stručně konstatovat, že výpovědi obviněného, které tento učinil po 30. 12. 1999 považoval soud prvního stupně za výpovědi účelové, a to nejen s ohledem na skutečnosti plynoucí z výpovědí výše uvedených svědkyň a některých dalších důkazů (např. protokol o rekognici věci), ale zejména také s přihlédnutím ke znaleckému posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, který uvedl, že v případě, že by i bez nátlaku obviněný určitým způsobem vypovídal, bylo by pro něj nepřijatelné, aby před toutéž osobou později lhal. Zejména na základě těchto skutečností dospěl krajský soud k závěru, že se obviněný dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu.
Stížnost pro porušení zákona poukazuje na nutnost zjištění hmotnosti tlustostěnné skleněné láhve, kterou byla poškozená udeřena (láhve stejného typu), a to k zodpovězení otázky, jaké následky mohl úder směřující proti týlní krajině hlavy poškozené způsobit. S ohledem na výsledek vyjádření znalce k tomuto zadání a přihlédnutí k výpovědi poškozené J. D. dovozuje ministr spravedlnosti event. možnost posoudit jednání obviněného jako trestný čin loupeže ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1, §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., když pro uvedený závěr podle názoru stěžovatele nepřímo hovoří také rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod Rt 16/64 a 35/91 Sb. rozh. trestních.
Vzhledem k výše vyslovenému názoru musí Nejvyšší soud odkázat jednak na již zmíněné ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., ale dále také na to, že v každé konkrétní věci musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát. V takovém případě pak nelze trvat na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
K výše uvedené argumentaci uvedené ve stížnosti pro porušení zákona je možno uvést, že skutečně nedošlo k ověření hmotnosti tlustostěnné skleněné láhve, kterou byla poškozená napadena a rovněž znalci nebyla ani položena otázka možného následku, pokud by si poškozená nechránila hlavu rukou. Nejvyšší soud v daném případě však poukazuje na závěry, které vyplývají ze znaleckého posudku, ze kterých je zřejmé, že v případě zranění zjištěného u poškozené na hlavě se nemuselo jednat o nápadně razantní formu útoku, kdy pachatel užije veškerou svoji kapacitu. Sama stížnost pro porušení zákona jako podklad pro opodstatněnost shora uvedeného závěru o možnosti posoudit jednání obviněného jako pokus trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. mohla vyjít z té části znaleckého posudku, kde znalec uvedl, že zlomenina záprstní kosti vzniká působením velké zraňující síly přímo proti příslušnému místu (v posuzovaném případě proti malíkové hraně) ruky a dále uvádí, že sdělení poškozené, která uvádí úder či údery do ruky, opět přítomnost tohoto poranění vysvětluje. Podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo ke zpochybnění znaleckého posudku tím, že v případě útoku na hlavu poškozené mělo být útočeno středně prudkými výpady, neboť nedošlo u poškozené k otřesu mozku či zlomení lebky a tím, že zlomenina záprstní kosti vzniká působením velké zraňující síly přímo proti příslušnému místu, neboť mezi takto znalcem provedenou charakteristikou zranění, resp. jeho vniku, nejsou rozpory.
Předně je nutno uvést, jak zmiňuje také stížnost pro porušení zákona, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při respektování výše uvedené zásady (§2 odst. 6 tr. ř.) nelze tedy nahlížet na znalecký posudek jako důkaz izolovaně. Obviněný ve své výpovědi dne 30. 12. 1999 uvedl, že poté co udeřil poškozenou do hlavy a tato upadla přelezl pult, praštil ji podruhé do ruky, když poškozená měla ruce zkřížené nad hlavou. Poškozená shodně uvedla, že poté co ucítila úder do hlavy tak upadla. Následně byla útočníkem napadena, když tento ji mlátil do hlavy, poškozená křičela a chvíli se bránila, útočník „ji mlátil nějakým tupým a tvrdým předmětem, úderů bylo moc, ale kolik to neví, když přestala křičet myslela, že přestane, ale on nepřestal, ještě chvilku bušil\". Objektivně tedy výpověď obviněného je přijatelnější lékařským zprávám k četnosti zjištěných poranění, byť poškozená neměla v úmyslu obviněnému přitížit jak vyplývá z její výpovědi. Z výše uvedené chronologie je patrno, že poškozená byla udeřena jednou do hlavy v době kdy stála k obviněnému zády a v druhém případě již v době, kdy ležela, tedy v době, kdy ji také bylo způsobeno zranění na ruce. Z lékařských zpráv založených ve spise i znaleckého posudku je nepochybné, že v případě poranění zjištěných na hlavě se jednalo o tržné rány délky 50 a 30 mm, zasahující ke kosti. Pokud tedy znalec dospěl k závěru, že v případě těchto zranění nedošlo k otřesu mozku, zlomení lebky apod., šlo o výpady středně prudké a nemuselo se tedy jednat o nápadně razantní formu útoku, při které využije pachatel veškerou svoji kapacitu. K poranění ruky poškozené došlo v rámci útoku po pádu poškozené na zem, při kterém bylo poškozené způsobeno jedno ze shora popsaných zranění na hlavě. Jestliže tedy mezi vznikem zranění poškozené na hlavě byla sice krátká prodleva, avšak charakter zranění před pádem na zem a po pádu na zem má stejnou charakteristiku, tedy vznikl násilím stejné intenzity, nelze hypoteticky dovozovat, že zranění na ruce poškozené vzniklo působením velké zraňující síly, kterou bylo útočeno v této fázi útoku na hlavu poškozené, když navíc z podaného znaleckého posudku vyplývá, že se jedná o obecnou charakteristiku možného vzniku tohoto zranění záprstní kosti. V tomto směru je možno konstatovat, že úmysl pachatele způsobit jinému újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl útok veden, ale je třeba zvážit i další okolnosti případu a tyto v rámci hodnocení důkazů hodnotit podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vzhledem k charakteru zranění a průběhu napadení poškozené obviněným a důkazům shromážděným v přípravném řízení a v souladu se zákonem provedených před krajským a vrchním soudem, jsou úvahy o možnosti kvalifikovat jednání obviněného J. H. jako pokus trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pouze hypotetické, nemající oporu v opatřených a provedených důkazech.
S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že krajským soudem správně zjištěný skutkový stav byl také v souladu se zákonem kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. K pochybení nedošlo ani při ukládání trestu obviněnému. Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání obviněného, matky obviněného a státního zástupce podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu předcházejícího řízení a nepochybil, pokud odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Nejvyššímu soudu s ohledem na shora uvedené skutečnosti nezbylo, než podle §268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítnout, neboť zákon porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann