ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.139.2001.1
sp. zn. 7 Tz 139/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 10. 7. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného V. Š., v trestní věci vedené u Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih pod sp. zn. 1 Zt 177/2000 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupiteství Plzeň-jih ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 1 Zt 177/2000, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného V. Š. .
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 1 Zt 177/2000, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného V. Š. pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 1. 2001.
Ministr spravedlnosti podal dne 14. 6. 2001 v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení s tím, že trestní stíhání bylo zastaveno nesprávně. Podle ministra spravedlnosti nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, na jejichž podkladě bylo možno zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ministr spravedlnosti vytkl, že zejména nebyl proveden vyšetřovací pokus, který mohl přispět k přesvědčivějšímu posouzení otázky, zda ohledně mechanismu vzniku zranění poškozeného je věrohodná obhajoba obviněného, podporovaná svědeckými výpověďmi jeho otce a bratra, anebo výpověď poškozeného, podporovaná výpovědí jeho syna. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Vadou napadeného usnesení je již to, že v jeho výroku není uveden skutek, jehož se rozhodnutí týká. Z obsahu usnesení jinak lze dovodit, že skutek, v němž byl spatřován trestný čin, měl spočívat v tom, že obviněný dne 26. 7. 1999 kolem 16.00 hodin v obci K., okr. P.-j., na dvoře domu č. 151 po předchozí slovní a fyzické roztržce napadl fyzicky svého strýce V. Š. , kterého udeřil rukou do obličeje a způsobil mu tržně zhmožděnou ránu horního víčka pravého oka, tržně zhmožděnou ránu vnitřního koutku pravého oka, pohmoždění oční koule a očnice vpravo s prokrvácením spojivky pravého oka, v důsledku čehož byl poškozený od 26. 7. 1999 do 30. 7. 1999 hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Plzni a do 30. 9. 1999 omezen v obvyklém způsobu života.
Trestní stíhání se vede vždy ohledně skutku a nikoli jen ohledně jeho právní kvalifikace. Z výroku usnesení, jímž se trestní stíhání končí, tudíž musí být patrno, kterého skutku se rozhodnutí týká. Proto musí být i skutek, ohledně něhož bylo trestní stíhání zastaveno, uveden ve výroku usnesení. Nestačí, že skutek je popsán v tzv. záhlaví usnesení, jak se stalo v posuzovaném případě, nebo v odůvodnění usnesení. Je tomu tak proto, že konstitutivní účinek spočívající v nastolení stavu skončeného trestního stíhání má pouze výrok usnesení a nikoli jeho záhlaví či odůvodnění. Z hlediska otázky, zda byl zákon porušen ve prospěch nebo v neprospěch obviněného, je tato vada napadeného usnesení indiferentní.
Dosavadní výsledky přípravného řízení jsou charakterizovány tím, že proti sobě stojí dvě skupiny důkazů. Na jedné straně je výpověď obviněného, svědecká výpověď jeho otce V. Š., a svědecká výpověď bratra V. Š. Podstatou obhajoby obviněného je tvrzení, že v průběhu incidentu byl sám zezadu napaden poškozeným V. Š. , na což reagoval tím, že se dozadu ohnal pravou paží tak, že poškozeného zasáhl loktem, aniž věděl, kam ho zasáhl, protože ho neviděl. S touto obhajobou korespondují výpovědi svědků V. Š. , a V. Š. Naprotitomu poškozený V. Š. , jako svědek uvedl, že ho obviněný uhodil do obličeje, aniž blíže popsal vzájemné postavení v okamžiku úderu a to, jakou částí které ruky či paže ho obviněný uhodil. Svědek V. Š. , syn poškozeného, uvedl, že obviněný udeřil poškozeného pěstí levé ruky do obličeje a pak ještě pravou rukou, když poškozený padal k zemi. Ani svědek V. Š. , blíže nepopsal vzájemné postavení obviněného a poškozeného v okamžiku úderu. Výslech svědků V. Š. , (poškozeného), a V. Š. , (syna poškozeného), tedy byl proveden neúplně, protože nebyl orientován na podstatnou otázku, jaké bylo vzájemné postavení obviněného a poškozeného v okamžiku úderu.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracovala MUDr. H. K., je patrno, že jsou reálné obě varianty vzniku zranění poškozeného, to znamená jak úder pěstí, tak úder loktem. Znalkyně však poukázala na to, že věrohodnost té které varianty je závislá na poměrech, které byly na místě činu, zejména z toho hlediska, zda tyto poměry připouštěly, aby mohlo dojít k přímému nárazu lokte do očnice poškozeného, nebo zda to vylučovaly. Za účelem ověření věrohodnosti obou protichůdných variant vzniku zranění poškozeného znalkyně doporučila provést vyšetřovací pokus.
Vyšetřovatel ale pokus neprovedl, předložil věc státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby a státní zástupce trestní stíhání zastavil s odůvodněním, že nelze prokázat úmysl obviněného způsobit poškozenému zranění. Tento závěr není opřen o žádné hodnotící úvahy a bez dalšího navazuje jen na stručné konstatování obsahu provedených důkazů v odůvodnění napadeného usnesení.
Závěr státního zástupce nemůže obstát především proto, že pokud by se ukázalo, že obviněný udeřil poškozeného pěstí do obličeje za situace, kdy proti sobě stáli čelem, dalo by se na úmysl obviněného usuzovat již ze samotného způsobu provedení útoku. Reálnosti tohoto průběhu útoku nasvědčuje to, že poškozený utrpěl zranění v pravé části obličeje a že obviněný vedl první úder do obličeje poškozeného podle výpovědi svědka V. Š. , levou rukou. Na druhé straně však nelze pominout, že zranění v pravé části obličeje poškozeného je logicky vysvětlitelné i tím, že bylo způsobeno pravým loktem obviněného, pokud měl poškozeného za zády. Tím je jen podporována úvaha o tom, že bylo nezbytné co nejkonkrétněji zjistit poměry na místě činu ať již vyšetřovacím pokusem, anebo jinými úkony. Podstatné je zejména to, že mělo být zjištěno, jaký je vzájemný poměr výšky postavy obviněného a postavy poškozeného, zda v okamžiku úderu byli oba vzpřímeni či zaujímali nějaký jiný postoj, zda jejich vzájemná výška nebyla nějak ovlivněna případným sklonem terénu, na němž se nacházeli, apod. Tím měla být prověřena reálnost obhajoby, že obviněný zasáhl oko poškozeného loktem, když se ohnal směrem za sebe. Bez toho je citovaný závěr státního zástupce značně nepřesvědčivý.
Nepřesvědčivost závěru státního zástupce je zesilována i tím, že obhajoba obviněného, že zasáhl poškozeného pouze jednou, a to právě loktem, jímž se za sebe ohnal, nekoresponduje s rozsahem zranění poškozeného. Poškozený utrpěl jednak zranění pravého oka a jeho okolí. Podle znaleckého posudku šlo o tržnou ranku 20 mm dlouhou zasahující do vnitřního koutku oka, krevní výron obou víček s otokem měkkých tkání a krvácení do oblasti spojivky a drobné krvácení do sítnice a také o zející tržně zhmožděnou ránu v oblasti pravého obočí asi 50 mm dlouhou a 20 až 25 mm hlubokou. Vyvstává otázka, zda bylo reálné, aby jak uvedená poranění pravého oka, tak uvedená rána v oblasti pravého obočí byly způsobeny jediným úderem, zvláště když v lékařské zprávě MUDr. J. R., praktického lékaře, který ošetřoval poškozeného, šlo o ránu v pravé čelní krajině nad obočím. Bez významu není ani to, že tato lékařská zpráva, která se opírá o vyšetření provedené krátce po činu, popisuje také to, že poškozený krvácel z nosu a že trpěl bolestivostí nosu a pravé lícní kosti. Tento rozsah zranění poškozeného ukazuje na možnost, že poškozený nebyl zasažen pouze jednou ranou, ale více ranami, jak se o tom ve své výpovědi zmínil svědek V. Š. Je třeba poznamenat, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství nebyl zaměřen na otázku, zda veškerá uvedená zranění mohla být způsobena jen jedním úderem nebo zda byla nutně způsobena více údery.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání je vadné a že se opírá o neúplná skutková zjištění a nedostatečné hodnocení důkazů. Státní zástupce svým rozhodnutím porušil zákon ve prospěch obviněného v ustaveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. V tomto směru byl zákon porušen také v řízení, které předcházelo rozhodnutí státního zástupce.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona (§268 odst. 2 tr. ř.). Ponechal však napadené usnesení v právní moci, to znamená, že je nezrušil (§269 odst. 2 tr. ř.) a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci (§270 odst. 1 tr. ř.). Vycházel přitom z úvahy, že jde o relativně méně závažnou věc, v níž se trestní řízení stalo do značné míry prostředkem řešení neurovnaných rodinných vztahů a v níž zájem společnosti na nápravě vadného rozhodnutí objektivně není nijak naléhavý. Přihlížel také k tomu, že od doby, kdy se stal posuzovaný skutek, uplynuly prakticky již dva roky, po nichž by pokračovalo přípravné řízení úkony, s nimiž by nutně nemusel být spojen takový zvrat v dosavadních závěrech státního zástupce, který by vedl k postavení obviněného před soud. Charakter důkazů, jimiž by přípravné řízení mohlo být doplněno, ukazuje i na reálnou možnost, že stávající rozpory by zůstaly, případně se dokonce ještě prohloubily. Za tohoto stavu došel Nejvyšší soud k úsudku, že zájem na zachování stability pravomocného rozhodnutí státního zástupce převažuje nad tím, aby dalším trestním stíháním obviněného byly napravovány zjištěné vady a neúplnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec