ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.140.2001.1
sp. zn. 7 Tz 140/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 3. července 2001 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR v neprospěch obviněného F. B., proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. Nt 1710/99, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 12/59, byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zák. č. 63/1956 Sb.) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců. Uvedeného deliktu se obviněný dopustil podle rozsudečného výroku tím, že dne 4. ledna 1959 po nástupu vojenské základní služby u vojenského útvaru 8039 v Jemnici odmítl převzít stejnokroj a účastnit se vojenského výcviku s tím, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Odsuzující rozsudek nabyl dne 20. 2. 1959 právní moci.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 5. 11. 1991, sp. zn. Rtv 15/91, byl shora citovaný rozsudek podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 2. 1992.
Usnesením téhož soudu ze dne 7. 4. 1992, sp. zn. 1 Rtv 15/91, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 15/91, bylo rozhodnuto, že obviněný F. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání obviněného pro shora uvedený skutek bylo zastaveno. Tehdejší obhájce obviněného F. B. však prohlásil, že trvá na projednání věci, trestní řízení pokračovalo a dne 28. 5. 1992 rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Hradec Králové rozsudkem z téhož dne, sp. zn. 1 Rtv 15/91, tak, že obviněnému F. B. při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 12/59, podle §227 tr. řádu neuložil trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 16. 6. 1992.
Konečně usnesením ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. Nt 1710/99, Okresní soud v Hradci Králové podle §284 odst. 1 tr. řádu povolil v trestní věci obviněného F. B. obnovu řízení a v důsledku toho zrušil všechna shora citovaná rozhodnutí i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu. Usnesení o povolení obnovy nabylo právní moci dne 3. 1. 2001. Usnesením ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 2 T 1/2001, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2001, samosoudce Okresního soudu v Hradci Králové podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu za použití §188 odst. 1 písm. a) tr. řádu postoupil trestní věc obviněného F. B. Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou. Ministr spravedlnosti České republiky podal proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. Nt 1710/99, ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. řádu u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím, že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 a §278 odst. 1 tr. řádu v návaznosti na ustanovení §284 odst. 1 tr. řádu ve prospěch obviněného F. B.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti především připomenul, že stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí je postaveno na úvaze soudu o existenci takových soudu dříve neznámých skutečností, které by mohly přivodit jiné rozhodnutí o vině obviněného F. B. Za prvořadou skutečnost tohoto druhu přitom okresní soud považoval výklad článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv, plynoucí z Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II ÚS 285/97, podle kterého právo občana na odepření výkonu vojenské služby existovalo již před rokem 1990. Takový výklad článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv však není jeho novým výkladem, ale interpretací, odpovídající smyslu a účelu tohoto mezinárodního dokumentu, kterou lze považovat za zcela správnou. Pokud v předcházejícím rehabilitačním řízení nebylo jednání obviněného F. B. zohledněno pod zorným úhlem citované mezinárodní normy a v důsledku tohoto vadného postupu bylo shledáno trestným, byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon.
Chybná či v tomto případě chybějící aplikace zohlednitelného právního předpisu, předpokládající správný výklad jeho znění, je podle ministra spravedlnosti nepochybně otázkou spojenou s právním posouzením věci, přičemž odstranění vad v této oblasti rozhodovací činnosti procesních subjektů touto pravomocí vybavených lze podle mínění ministra spravedlnosti zjednat výhradně cestou stížnosti pro porušení zákona (viz č. 7O/1955 Sb. rozh. trest.). Pokud k nápravě takto zjištěné nezákonnosti byla použita obnova řízení, pak se tak podle ministra spravedlnosti stalo bez ohledu na účel, ke kterému tento mimořádný opravný prostředek slouží. Obnova řízení, ukončeného pravomocným rozsudkem ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, je procesním prostředkem, který podle názoru ministra spravedlnosti řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy důkazy nebo skutečnosti způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, event. i další související rozsudečné výroky.
Okresní soud kromě toho jako další novou skutečnost za splnění podmínek zakotvených ustanovením §278 odst. 1 tr. řádu dovodil existenci zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a to vzhledem k tomu, že v §3 uvedeného právního předpisu je poprvé v právní historii našeho státu odpor proti komunistickému režimu prohlášen za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Z takové charakteristiky plyne, že jednání, které je projevem takového odporu, nemůže být považováno za trestný čin. I když takový závěr o trestnosti posuzovaného jednání v odkazu na citované proklamativní ustanovení uvedeného předpisu nelze v obecné rovině zpochybnit, na straně druhé jej nelze podle ministra spravedlnosti zohlednit ve smyslu podmínek pro povolení obnovy řízení.
V této souvislosti ministr spravedlnosti v odůvodnění podané stížnosti především zdůraznil, že zmíněný právní předpis nemohl být v době provádění přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci v průběhu roku 1991 zohledněn, neboť nebyl ještě součástí našeho právního řádu, když jeho účinnost nastala až dnem 1. 8. 1993. Při použitém procesním postupu byl tedy okresní soud vázán právním stavem věci, existujícím ex tunc, to jest v době vydání jeho rozhodnutí, a za situace, kdy zmíněná skutečnost v rozhodné době objektivně neexistovala, nemohl se soud v rámci posuzování zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení ani zabývat otázkou, zda šlo o skutečnost soudu dříve neznámou, která pouze za předpokladu své tehdejší existence mohla být způsobilá přivodit jiné rozhodnutí o vině.
Podmínka novosti tedy v souvislosti s vydáním zákona č. 198/1993 Sb. v této trestní věci splněna nebyla. Podstatnější však podle ministra spravedlnosti je, že se vztahovala pouze k otázce použitelnosti právního předpisu a tedy se dotýkala výlučně problematiky, spojené s právním posouzením věci. Podle názoru stěžovatele je tedy zřejmé, že v souladu s výše již prezentovaným názorem ve vztahu k otázce novosti výkladu článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv v Nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 285/97, nelze mít ani ve vztahu k této skutečnosti zato, že zde byly splněny podmínky obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu.
Ze všech výše uvedených závěrů tedy podle ministra spravedlnosti plyne, že žádný z obou důvodů, použitých v napadeném usnesení, nemá povahu nové skutečnosti, způsobilé odstranit vady ve skutkových zjištěních a tedy nemůže ovlivnit otázku obnovitelnosti soudního procesu ve smyslu podmínek hlavy XVIII. trestního řádu. Jestliže však v napadeném usnesení navzdory smyslu a tím i použitelnosti institutu obnovy řízení došlo s odkazem na důvody výhradně spojené s otázkou právního posouzení věci k vydání usnesení o povolení obnovy řízení, byl porušen zákon.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že stížností napadeným usnesením okresního soudu byl ve prospěch obviněného F. B. porušen zákon ve shora citovaných ustanoveních, aby toto usnesení včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost a odůvodněnost výroku napadeného pravomocného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, jakož i správnost postupu řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného F. B. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona charakteru a intenzity, předpokládanými ustanovením §266 odst. 1 tr. řádu, nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom nebyl v tomto ohledu porušen ani ve prospěch obviněného, ale ani v jeho neprospěch.
S argumentací, uplatněnou ministrem spravedlnosti v odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona lze přitom v zásadě souhlasit, byť s výhradou, že zákonná dikce, obsažená v ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, existenci relevantních skutečností právní povahy zásadně nevylučuje. O tom svědčí ostatně i to, že zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 331/1993 Sb., č. 236/1995 Sb., č. 77/1998 Sb., č. 18/2000 Sb. a č. 132/2000 Sb., byla explicitně jako důvod pro obnovu řízení uvedena skutečnost spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Podle §71 odst. 1 cit. ústavního zák. platí, že byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Ostatní pravomocná rozhodnutí, vydaná na základě takového právního předpisu zůstávají ovšem nedotčena, i když práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat (srov. §71 odst. 2 cit. zák.). Důvod pro obnovu řízení je přitom podle §71 odst. 3 cit. zák. dán i v případech, kdy byly zrušeny (toliko) části právních předpisů, popřípadě některá jejich jednotlivá ustanovení.
Naproti tomu naprosto právem a přiléhavě ministr spravedlnosti v podané stížnosti zdůraznil zásadu, že způsobilost skutečností nebo důkazů, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí je vždy třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným pozdějším změnám hmotného práva nelze tudíž jako k rozhodné skutečnosti přihlížet. Nejvyšší soud České republiky musel ovšem uvážit i to, že stížnost pro porušení zákona představuje velice významný průlom do právní moci rozhodnutí soudu, popřípadě státního zástupce nebo vyšetřovatele, zpravidla narušující stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení. V konkrétním případě tak musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které takovému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti podobného pravomocného rozhodnutí. Taková situace však může nastat pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností napadené rozhodnutí vůbec obstát a kdy na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
Účelem stížnosti pro porušení zákona je tudíž náprava závažných právních vad pravomocných rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele nebo náprava závažných vad postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení předcházelo. Právní úprava tohoto mimořádného opravného prostředku přitom kromě nápravy uvedených závažných vad například v novém řízení, popřípadě výjimečně i novým meritorním rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, sleduje také usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
V přezkoumávaném případě vedlo pravomocné povolení obnovy trestního řízení, vedeného proti obviněnému F. B., s následným postoupením věci k přímému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, k nastolení z pohledu obviněného optimální procesní situace, neboť jeho trestní věc bude s ohledem na stav dodržování základních lidských práv a svobod v České republice v podstatně příznivějším politickém i právním klimatu znovu projednávána a rozhodována nezávislým a nepodjatým nalézacím soudem. A mezi podstatné záruky zachování procesních práv obviněného patří i požadavek, aby k novému projednání a spravedlivému rozhodnutí věci došlo v zájmu dodržení práva na spravedlivý proces bez zbytečného odkladu, resp. co nejrychleji.
Požadavek na co nejrychlejší projednání trestní věci navazuje na článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kde je mimo jiné stanoveno, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, a na místě je připomenutí též článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Provedení trestního řízení v souladu s těmito požadavky je významnou zárukou řádného objasnění trestní věci a tím i správného a spravedlivého rozhodnutí.
Zjištěná dílčí pochybení okresního soudu reálně neohrozila v přezkoumávaném případě dosažení zákonného účelu trestního řízení a svojí četností, intenzitou a charakterem nedosáhla povahy porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky tudíž z důvodů shora rozvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci porušení zákona a stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného F. B., proto podle §268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
O podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §274 tr. řádu, věta za středníkem, v neveřejném zasedání. Tímto procesním postupem nebyl žádný z účastníků řízení zkrácen na svých procesních právech, přičemž obviněnému F. B. byl pro řízení o stížnosti pro porušení zákona ustanoven obhájce, když obviněný v soudem stanovené lhůtě nevyužil svého zákonného práva obhájce si pro toto řízení sám zvolit.
Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl, aniž považoval za potřebné řízení o mimořádném opravném prostředku jakkoliv doplňovat, takže nebylo důvodu k osobnímu slyšení či osobní účasti obviněného na jednání, neboť obviněný měl možnost plně realizovat svoje právo na řádný proces v předchozím řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle §266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 3. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k