ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.141.2001.1
sp. zn. 7 Tz 141/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 10. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 To 546/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 127/2000 a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 To 546/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v neprospěch obviněného M. M.
Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 1 T 127/2000, se zrušují . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Opavě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 1 T 127/2000, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „dne 22. 4. 2000 v M., okr. O., kolem 20.45 hod. v blízkosti rozestavěné chaty manželů M. a J. M., při vzájemném napadení s poškozeným M. K., při kterém se strkali, obžalovaný do poškozeného strčil tak, že tento upadl na zem a v důsledku tohoto napadení utrpěl poškozený M. K. zlomeninu zevního kotníku pravé dolní končetiny, pro kteréžto zranění byl následně práce neschopen do 29. 6. 2000\". Obviněnému za shora uvedené jednání byl uložen podle §221 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen, když zkušební doba byla podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena v trvání patnácti měsíců. Dále rozhodoval okresní soud ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozených na náhradu způsobené škody.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 To 546/2000, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., když podle názoru krajského soudu se měl obviněný tohoto trestného činu po skutkové stránce dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „dne 22. 4. 2000 v M., okres O., kolem 20.45 hod. v blízkosti rozestavěné chaty manželů M. a J. M., při vzájemném napadení s poškozeným M. K., při kterém se strkali a upadli na zem, utrpěl poškozený M. K. zranění, a to zlomeninu zevního kotníku pravé dolní končetiny, pro kteréžto zranění byl práce neschopen do 29. 6. 2000\". Krajský soud odsoudil obviněného podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody obviněnému odložen, když podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovil soud zkušební dobu v trvání jednoho roku. O nároku poškozených rozhodl krajský soud podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného M. M.
V písemném odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku vyslovil ministr spravedlnosti názor, že v dané trestní věci nebyla žádným způsobem vyvrácena obhajoba obviněného, který uvádí, že to byl poškozený, kdo celý konflikt vyvolal tím, že neměl řádně zajištěného svého psa, který obviněného napadl. Podle názoru stěžovatele se za této situace jeví jako zcela logické jednání obviněného, který se atakům psa bránil házením štěrku, což vedlo až ke vzájemnému fyzickému napadení s poškozeným.
Dále poukázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona také na to, že z dosud opatřených důkazů lze totiž dovodit pouze to, že za výše uvedených časových a místních okolností došlo ke vzájemnému fyzickému napadení mezi obviněným a poškozeným, při kterém rovněž došlo ke zranění jak obviněného, tak i poškozeného. Podle názoru ministra spravedlnosti nebyl však dostatečně přesvědčivě zjištěn mechanismus vzniku poranění poškozeného. Vzhledem k tomu, že ze spisu vyplývá několik eventualit vzniku poranění poškozeného, bylo podle názoru ministra spravedlnosti nezbytnou podmínkou spolehlivého zjištění mechanismu zranění poškozeného přibrání znalce z oboru zdravotnictví, který by posoudil mechanismus poranění. Ministr spravedlnosti rovněž poukazuje na to, že svědci - manželé M. a manželka poškozeného - byli svědky až konečné fáze konfliktu mezi obviněným a poškozeným, zatímco svědek B. potvrzuje výpověď obviněného, avšak ani při těchto rozporech nebral okresní soud v úvahu možnost aplikace zásady „in dubio pro reo\". Ministr spravedlnosti vyslovil názor, že okresní soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, tedy v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a sám znovu ve věci rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř., aniž by u veřejného zasedání provedl jakýkoliv důkaz, porušil zákon, neboť pro takový postup nebyly dány zákonné podmínky.
Ministr spravedlnosti poukázal v podané stížnosti pro porušení zákona také na to, že odvolací soud se neztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil okresní soud a aniž by sám prováděl jakékoliv důkazy, dospěl na základě zhodnocení již provedeného důkazního řízení před soudem prvního stupně k odchylným skutkovým závěrům. Z výše uvedených skutečností vyplývá, podle ministra spravedlnosti, pouze jediný možný závěr, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán na základě nesprávně uplatněného revizního principu, jelikož odvolací soud učinil vlastní skutkové závěry odchylné od závěrů soudu prvního stupně a ve věci sám rozhodl na základě jiného hodnocení důkazů, které byly provedeny nalézacím soudem.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 To 546/2000, byl v neprospěch obviněného M. M. porušen zákon v ustanoveních §254 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř., a v řízení předcházejícím, tj. rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 1 T 127/2000, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. věc přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku krajského soudu a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo. Shledal, že k porušení zákona v trestní věci obviněného M. M. skutečně došlo, a že se tak kromě jiného stalo i v ohledu oprávněně namítaném ministrem spravedlnosti České republiky v písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona.
Krajský soud v Ostravě odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a dále podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. proto, že napadeným rozsudkem bylo porušeno ustanovení trestního zákona.
Jak ze spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 1 T 127/2000 Nejvyšší soud zjistil, provedl krajský soud veřejné zasedání dne 27. 11. 2000, kdy byla podána zpráva o stavu věci a vzhledem k tomu, že strany nevznesly požadavek na doplnění dokazování, nebylo dokazování ve smyslu vyjádřeném v §259 odst. 3 tr. ř. před odvolacím soudem doplněno. Po přednesení závěrečných návrhů a poradě senátu vyhlásil předseda senátu rozsudek, který je napaden stížností pro porušení zákona.
Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že mezi poškozeným a obviněným došlo ke konfliktu a že celý konflikt vyvolal obviněný svým jednáním. Průběh konfliktu tak, jak byl popsán okresním soudem, však nelze podle názoru krajského soudu kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ale vzhledem k tomu, že ke vzniku zranění poškozeného, které je posuzováno jako těžká újma na zdraví, došlo v průběhu strkanice mezi obviněným a poškozeným, při které její účastníci upadli na zem, je třeba jednání obviněného kvalifikovat jako nedbalostní trestný čin. Vzhledem k tomu, že obviněný jednal ve zlosti, poškozeného držel pod krkem a strkal do něj (i když se jednalo o vzájemný konflikt jak krajský soud připouští) a tato situace vedla k pádu poškozeného a obviněného na zem, nemohl obviněný nevědět, že takovýmto jednáním může poškozenému zranění způsobit a bez přiměřených důvodů obviněný spoléhal na to, že zranění poškozenému nezpůsobí, dospěl krajský soud k závěru, že obviněný odpovídá za vzniklý následek z nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., a proto jeho jednání nově kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §224 odst. 1 tr. zák., když podle názoru krajského soudu došlo pouze k upřesnění skutkového děje, při kterém bylo nutno řešit otázku zavinění.
Podle zjištění Nejvyššího soudu nepochybil Krajský soud v Ostravě, pokud z podnětu odvolání obviněného M. M. napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě v celém rozsahu zrušil z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř.
Aplikace tohoto kasačního postupu odvolacího soudu byla zcela namístě, nikoliv však z důvodů jím uvedených v jeho písemném rozhodnutí či z důvodů uváděných ve stížnosti pro porušení zákona, ale z důvodů, na které bude Nejvyšším soudem poukázáno níže.
Úkolem odvolacího soudu je v prvé řadě odpovědný přezkum zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně, i správnosti řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§254 odst. 1 tr. ř.), přičemž důkazy by měl provádět výhradně v rozsahu nezbytném k tomu, aby o podaném opravném prostředku mohl spravedlivě rozhodnout. Doplnění dokazování v řízení před odvolacím soudem by jako prostředek přezkumné činnosti odvolacího soudu mělo především sloužit k tomu, aby dosavadní výsledky provedeného dokazování byly buď ověřeny, či aby správnost původního dokazování a hodnocení důkazů byly zpochybněny.
Nejvyšší soud souhlasí s podanou stížností pro porušení zákona v tom, že tímto procesním postupem (§259 odst. 3 tr. ř.) mohl Krajský soudu v Ostravě jako soud odvolací sám ve věci rozhodnout pouze tehdy, pokud bylo možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Odvolací soud nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem, nejenom tehdy, jestliže sám neprovede žádné důkazy, ale především nemůže rozhodnout rozsudkem tehdy, pokud mění skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom skutkovém základě, že jinak hodnotí důkazy provedené před soudem prvního stupně. V takovém případě musí, jsou-li splněny podmínky pro použití ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., event. další zákonné kasační důvody, věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dále musí Nejvyšší soud rovněž poukázat také na to, že v případě, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tj. že důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě nelze napadenému rozsudku oprávněně vytknout žádnou vadu ve smyslu citovaného zrušujícího ustanovení.
Odvolací soud však může oprávněně dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnost o jejich správnosti, a v takovém případě může, resp. musí soud druhého stupně vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil, může poukázat na nelogičnost některých závěrů soudu prvního stupně, na to, že některé významné skutečnosti opomenul zhodnotit. Není však oprávněn dávat soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým konkrétní závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit.
Ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. se dotýká také skutečností subjektivní povahy, významných pro právní závěr o zavinění: odvolací soud proto nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem ani na podkladě svých vlastních skutkových zjištění, týkajících se těchto skutečností, pokud se jeho skutkové závěry odlišují od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně (srovnej též rozhodnutí 60/1972 – V. Sb. rozh. trest.)
V přezkoumávané trestní věci Krajský soud v Ostravě nahradil ve skutečnosti zjištění Okresního soudu v Opavě, že se obviněný M. M. dopustil úmyslného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (aniž by okresní soud ve smyslu §125 tr. ř. odůvodnil také úmysl obviněného), svým zásadně odlišným závěrem, že obviněný M. M. se dopustil nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., když jednal ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. Rovněž je nezbytné upozornit také na to, že tyto úvahy krajského soudu našly odraz v popisu skutkového děje, kde v popisu skutku v rozsudku krajského soudu oproti popisu skutku v rozsudku soudu okresního úmysl obviněného spočívající v tom, že do poškozeného strčil, byl vypuštěn a nahrazen zjištěním krajského soudu, že při vzájemném napadání upadli obviněný s poškozeným na zem, a přitom došlo k výše popsanému zranění poškozeného. Z výše uvedeného je rovněž nepochybné, že odvolací soud nerozhodoval na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně, a nebyly tedy dány podmínky pro aplikaci ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. krajským soudem. Tímto svým rozhodnutím porušil tedy Krajský soud v Ostravě zákon, byť výhradně v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř.
Procesní pochybení soudu prvního stupně spočívá zejména v tom, že tento zcela přehlédl skutečnosti, které vyplývaly z výpovědi obviněného, a způsobem odpovídajícím ustanovení §125 tr. ř. se nevypořádal se skutečnostmi, které vyplývaly z některých důkazů shromážděných jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení.
V souvislosti s výpovědí obviněného je nutno uvést, že tento od počátku upozorňoval na to, že ještě před tím, než došlo k fyzickému konfliktu s poškozeným si povšiml, že poškozený kulhá. Manželka poškozeného, poškozený a manželé M. sice uvedli, že ničeho takového si na poškozeném nepovšimli či přímo uvedli, že neměl před konfliktem s obviněným žádné poranění. Ve vztahu k výpovědi obviněného však již nebylo reagováno na to, že poškozený měl kulhat již dne 22. 4. 2000 v odpoledních hodinách, což měla podle výpovědi obviněného potvrdit jeho dcera L. a Š. H. z O. Tyto svědkyně však vyslechnuty nebyly.
V souvislosti s výše uvedeným nedostatkem je třeba odkázat opětovně na znění §125 tr. ř., podle kterého mj. musí být z odůvodnění rozsudku patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z předmětného rozsudku okresního soudu není zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková ujištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tyto nedostatky jsou zřejmé zejména k situaci, která předcházela konfliktu mezi poškozeným a obviněným, průběhu vlastního konfliktu, ale nelze přehlédnout ani jisté rozpory v množství požitého alkoholu poškozeným, jak vyplývá z jednotlivých výpovědí. Zde Nejvyšší soud pouze okrajově poukazuje na to, že zatímco se poškozený ve své výpovědi zmiňuje o tom, že jejich pes byl po celou dobu na pozemku pana M. a tohoto viděl, svědek M. uváděl, že pes někam odběhl a štěkot se ozýval z místa kam nebylo vidět a teprve po chvíli se tam šel poškozený podívat. Další skutečností, na kterou je nutno upozornit, je lékařská zpráva (č. l. 35), podle které mělo dojít ke zranění poškozeného tak, že při házení kameny obviněným po psovi poškozeného těmto poškozený uhýbal a zvrátil si nohu. Procesní pochybení soudu prvního stupně spočívá tedy v provádění a hodnocení důkazů, neboť z jeho rozsudku není patrno, jakým způsobem se vypořádal z výše uvedenými skutečnostmi, což se ve svých důsledcích mohlo projevit v neprospěch obviněného M. M.
Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M. vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona v podobě specifikované ve výroku tohoto rozsudku. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 4 To 546/2000, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 1 T 127/2000. Současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení se bude muset okresní soud zabývat nedostatky a nejasnostmi důkazního řízení, na které poukazuje nejen stížnost pro porušení zákona, ale zejména těmi, na které poukazuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V dalším řízení bude třeba dokazování doplnit o důkazy zmíněné ve výpovědi obviněného, event. zopakovat některé výslechy svědků ke světelným podmínkám, tomu co skutečně viděli, příp. vypracovat znalecký posudek k možnému mechanismu vzniku zranění poškozeného.
Důkazy doposud ve věci provedené, nové důkazy opatřené v dalším řízení v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. provedené v hlavním líčení, i případně důkazy v hlavním líčení provedené opakovaně, bude muset okresní soud důsledně zhodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu, ve všech jejich vzájemných souvislostech tak, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a poté ve věci znovu rozhodnout.
Ke konkrétnímu způsobu hodnocení jednotlivých důkazů i hodnocení důkazů jako celku a ke konkrétní podobě nového meritorního rozhodnutí nesmí samozřejmě ani Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací udělovat okresnímu soudu jakékoliv závazné pokyny.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není podle §266 odst. 7 tr. ř. stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann