ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.150.2001.1
sp. zn. 7 Tz 150/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 10. 7. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Františka Púryho stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněných R. B., a P. F., v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 1/97 a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 10 To 82/99,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. a dále v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §235 odst. 3 tr. zák. v neprospěch obviněných R. B. a P. F.
Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze v části týkající se obviněných R. B. a P. F. a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 3 T 1/97, ve výroku, jímž byli obvinění R. B. a P. F. uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák., §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve výroku o uložení trestu obviněným R. B. a P. F. a ve výroku o uložení ochranného opatření zabrání věci obviněnému R. B. se zrušují . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Plzni se přikazuje , aby věc obviněných R. B. a P. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 3 T 1/97, byli obvinění R. B. a P. F. uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák., §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., jehož se podle zjištění Krajského soudu v Plzni dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že společně se spoluobviněnými L. G., J. P. a J. B. v době od poloviny května 1994 do 1. 7. 1994 v bydlišti R. A. a na jiných místech pod pohrůžkami použití násilí, vyhrožováním kompromitací a posléze i výhružkami fyzickou likvidací R. A. a jeho rodinnných příslušníků vymáhali na R. A. zaplacení částky 6 766 856 Kč, kterou R. A. podle směnky ze dne 26. 6. 1993 měl dlužit L. G., přičemž R. A. byl takto donucen k vyplacení částky 3 000 000 Kč, ke kterému došlo dne 1. 7. 1994 v KB v P., kde byli při předání peněz zadrženi Policií ČR. Za to byl obviněný R. B. odsouzen podle §235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu držení a nošení střelné zbraně a práce ve vymáhací, detektivní či bezpečnostní službě na šest let. Zároveň bylo obviněnému R. B. podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. uloženo zabrání věci, a to dvou dýmovniček DA 25 - čv jpw 1984. Obviněný P. F. byl odsouzen podle §235 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu držení a nošení střelné zbraně a práce ve vymáhací, detektivní či bezpečnostní službě na čtyři roky.
Obvinění R. B. a P. F. byli rozsudkem Krajského soudu v Plzni dále uznáni vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., jehož se podle zjištění Krajského soudu v Plzni dopustili tím, že společně se spoluobviněnými L. G. a J. P. dne 1. 7. 1994 v P., fyzicky napadli příslušníka Policie ČR A. R., kterému zasadili několik úderů pěstí do hrudníku, břicha a hlavy, povalili jej na zem, násilím mu odebrali tašku zvanou ledvinku, v níž měl uloženou služební zbraň, a poté jej odvezli proti jeho vůli osobním automobilem, který řídil obviněný L. G., do kanceláří jeho firmy v P., kde ho násilím drželi, vyslýchali a provedli u něho osobní prohlídku, přičemž obviněný L. G. ho při vyslýchání ohrožoval pistolí. Za tento trestný čin Krajský soud v Plzni rozhodl neuložit obviněným trest vzhledem k ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.).
Kromě toho bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni rozhodnuto též ohledně obviněných L. G., Jiřího Poděbradského a Jana Blažka.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podali obvinění R. B. a P. F. odvolání. Odvolání podali také obvinění L. G., J. P. a Jan Blažek. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 10 To 82/99. Vrchní soud v Praze zamítl odvolání obviněných R. B. a P. F. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o vině pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák., §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. a ve výroku o uložení trestů Vrchní soud v Praze zrušil ohledně obviněných L. G., Jiřího Poděbradského a Jana Blažka a podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil tyto obviněné obžaloby.
Ministr spravedlnosti podal dne 15. 6. 2001 ve prospěch obviněných R. B. a P. F. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Praze s tím, že tento soud nesprávně zamítl jejich odvolání. Ministr spravedlnosti namítl, že jednání obviněných bylo vadně posouzeno podle §235 odst. 3 tr. zák. Podle ministra spravedlnosti jednání obviněných nesměřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu citovaného ustanovení. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že obvinění vymáhali na poškozeném dluh z titulu splatné směnky, která zněla na 6 766 856 Kč a o jejíž pravosti zjevně neměli důvod pochybovat. Ministr spravedlnosti dále uvedl, že obvinění nepožadovali zaplacení vyšší částky, než jaká byla uvedena na směnce, a že pokud požadovali peníze, šlo o plnění téhož druhu, na jaké zněla směnka. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že ve vytýkaném směru byl porušen zákon v neprospěch obviněných R. B. a P. F., aby ohledně těchto obviněných zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a vadnou část rozsudku Krajského soudu v Plzni, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 tr. ř., míněno patrně podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného rozsudku, pokud se týká obviněných R. B. a P. F., jakož i řízení, jež této části napadeného rozsudku předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
V rozsudku Krajského soudu v Plzni obstojí jen výrok, jímž byli obvinění R. B. a P. F. uznáni vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., a výrok, jímž bylo vysloveno, že za tento trestný čin se jim neukládá trest. V uvedeném ohledu je rozsudek Krajského soudu v Plzni založen na úplných a správných skutkových zjištěních, která mají potřebnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a na odpovídajícím právním posouzení věci. K výroku, že obviněným se neukládá trest, lze jen poznamenat, že měl být učiněn s odkazem na ustanovení §227 tr. ř. Tato neúplnost v citaci zákonných ustanovení, podle kterých bylo rozhodnuto, však nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Vrchní soud v Praze proto nijak neporušil zákon, pokud ponechal tuto část rozsudku Krajského soudu v Plzni beze změny.
Skutková zjištění, která Krajský soud v Plzni uvedl ve výroku o vině obviněných R. B. a P. F. pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák., §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., jsou sama o sobě správná, avšak jen ve vztahu k naplnění znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. V tomto směru Krajský soud v Plzni provedl všechny reálně dostupné důkazy, které byly nutné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Důkazy zhodnotil logickým, přesvědčivým, dostatečně konkrétním a přiměřeně zdůvodněným způsobem, jemuž z hlediska ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. nelze nic vytknout. Krajský soud v Plzni v rámci hodnocení důkazů zaznamenal i rozpory, které vyvstaly mezi jednotlivými důkazy či skupinami důkazů, zejména mezi výpověďmi obviněných R. B. a P. F. na straně jedné a výpověďmi svědka R. A. a jeho rodinných příslušníků, resp. dalších osob z jeho okruhu na straně druhé, a překlenul tyto rozpory takovými hodnotícími úvahami, které jsou slučitelné se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud zaznamenal, že podstatné výhrady obviněných proti postupu Krajského soudu v Plzni se týkaly způsobu, jímž tento soud provedl důkaz výpovědí svědka Bohumíra Beneše. Krajský soud v Plzni po marných pokusech doručit svědku předvolání k hlavnímu líčení považoval tohoto svědka za nezvěstného a protokol o jeho výslechu z přípravného řízení přečetl podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění a jejich obhájci tudíž neměli možnost klást tomuto usvědčujícímu svědku otázky. Nejvyšší soud to však nepovažuje za tak podstatnou vadu, aby tím byla zpochybněna správnost skutkových zjištění, která Krajský soud v Plzni učinil. Významné je to, že nešlo o jediný či osamocený důkaz, ale jen o část širšího okruhu dalších důkazů, které pokud měly povahu výpovědí svědků, byly v průběhu hlavního líčení podrobeny takové kontrole ze strany obhajoby, která spočívala v možnosti klást svědkům otázky. I když šlo o velmi důležitého usvědčujícího svědka, nebyl to jediný svědek.
Ve věci obviněných R. B. a P. F. Vrchní soud v Praze nevyvodil potřebné závěry ze změny, kterou oproti rozsudku Krajského soudu v Plzni provedl tím, že po zrušení rozsudku ve výroku o vině obviněných L. G., Jiřího Poděbradského a Jana Blažka pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák., §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zprostil tyto obviněné obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchali tito obvinění. Logickým důsledkem této změny bylo to, že odpadl podklad pro závěr, že obvinění R. B. a P. F. spáchali čin nejméně se dvěma osobami ve smyslu §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. Pokud byli obvinění R. B. a P. F. uznáni vinnými i podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., stalo se tak na podkladě zjištění, že jednali společně se spoluobviněnými L. G., J. P. a J. B. Toto zjištění ale logicky nemůže obstát za situace, kdy spoluobvinění L. G., J. P. a J. B. byli zproštěni obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchali též oni.
Krajský soud v Plzni rozhodl o vině obviněných R. B. a P. F. pokusem trestného činu vydírání kvalifikovaného též podle §235 odst. 3 tr. zák. v situaci, kdy neučinil žádná zjištění o skutečných okolnostech, za nichž došlo k předání částky 3 000 000 Kč ze strany poškozeného R. A. obviněným. Krajský soud v Plzni se v této spojitosti omezil pouze na zjištění, že obvinění byli při předání peněz zadrženi Policií ČR, avšak nijak se nezabýval povahou zásahu, při kterém Policie ČR obviněné zadržela. Ve spise jsou totiž závažné indicie nasvědčující tomu, že ta část posuzovaného skutku, která spočívala v předání částky 3 000 000 Kč, byla zinscenována Policí ČR a že jednání obviněných, pokud spočívalo v pokusu převzít od poškozeného R. A. uvedenou částku, bylo vyprovokováno Policií ČR. Významný je především úřední záznam Policie ČR - Správy západočeského kraje, zásahové jednotky, který je založen na č. l. 16 spisového svazku I. V úředním záznamu je popsán průběh zásahu Policie ČR při předávání peněz. Z obsahu úředního záznamu lze usuzovat, že Policie ČR měla situaci při předávání peněz od počátku a v celém rozsahu pod kontrolou, že zásah byl předem připraven a že poškozený R. A. vůči obviněným vystupoval způsobem, který byl s Policí ČR předem domluven. S tím korespondují ty části výpovědi poškozeného svědka R. A., v nichž popsal svůj kontakt se státním zástupcem a s Policií ČR při oznámení trestného činu v tom smyslu, že je vydírán (č. l. 435 spisového svazku II), a výslovně uvedl, že částka 3 000 000 Kč mu byla půjčena Policí ČR (č. l. 459 spisového svazku II). Je tu i logická návaznost výpovědi svědka B. B., který potvrdil, že podle jeho poznatků byl poškozený R. A. ve vztahu k požadavkům vyděračů zcela insolventní (č. l. 486 spisového svazku II), a zároveň uvedl, že vydírání bylo oznámeno státnímu zástupci a že byl domluven další postup s Policií ČR (č. l. 484 spisového svazku II), resp. že věc byla nahlášena Policii ČR, s níž bylo také domluveno předání peněz (č. l. 476 spisového svazku II). Tuto část důkazů Krajský soud v Plzni žádným způsobem nehodnotil a nevyvodil z ní žádná zjištění ohledně úlohy, kterou Policie ČR sehrála ve vztahu k té části skutku, která spočívala v předání částky 3 000 000 Kč mezi poškozeným a obviněnými. Přitom důsledné objasnění věci v naznačeném směru bylo velmi významné pro další úvahy o tom, zda obviněné lze uznat vinnými i podle §235 odst. 3 tr. zák. Pokud by se totiž potvrdilo, že tato část skutku byla zinscenována či dokonce vyprovokována Policií ČR, bylo by to závažné zjištění, které by muselo být pečlivě hodnoceno v rámci úvah o tom, zda je splněna materiální podmínka pro posouzení věci s přihlédnutím k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku. Bez významu nebylo ani zjištění, v jakém stadiu předávání částky 3 000 000 Kč Policie ČR zasáhla a zadržela obviněné. Ani v tomto směru neučinil Krajský soud v Plzni jasné a konkrétní zjištění, které bylo významné pro úvahy o tom, zda byl splněn materiální předpoklad pro použití přísnější právní kvalifikace. Krajský soud v Plzni se v podstatě vyhnul i zjištění, zda obvinění vymáhali skutečný dluh nebo fingovaný dluh, který byl jen záminkou vydírání, případně domnělý dluh, o jehož existenci byli důvodně přesvědčeni. Také toto zjištění bylo důležité pro přesvědčivé závěry o tom, zda je skutečně splněn materiální předpoklad přísnější právní kvalifikace. V rámci úvah o tom, zda byl splněn materiální předpoklad pro posouzení věci se zřetelem k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, měl Krajský soud v Plzni hodnotit také své zjištění o tom, jakou formou se obvinění dopustili vyděračského jednání, a to v tom smyslu, že nešlo o přímé násilí, nýbrž o pouhé verbální projevy, jejichž obsahem byly výhrůžky. Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat závažnost těchto výhrůžek a jejich vliv na poškozeného či jeho rodinné příslušníky, avšak považuje za nutné, aby při stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu, zvláště jde-li o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, byla přiměřeně vzata v úvahu určitá hierarchie závažnosti jednotlivých forem vyděračského jednání.
Jinak ovšem považuje Nejvyšší soud za potřebné vysvětlit, že nesdílí názor uvedený ve stížnosti pro porušení zákona, že obvinění svým činem nezpůsobili škodu, protože poškozeného přinutili k vyplacení částky 3 000 000 Kč z titulu splatné směnky znějící na 6 766 856 Kč. Tento názor vychází z pojetí, že hodnota plnění, ke kterému pachatel trestného činu vydírání přinutí poškozeného, není škodou, jestliže poškozený jinak byl povinen plnění poskytnout, resp. z druhé strany vzato, jestliže vymáhaný nárok na plnění, k němuž byl poškozený přinucen, byl oprávněný. S tímto pojetím nelze souhlasit, neboť v podstatě stírá rozdíl mezi takovým vymáháním nároků, které probíhá v rámci právního řádu (typicky v postupu soudní žaloba - rozsudek, resp. platební rozkaz či směnečný platební rozkaz - exekuce), a takovým vymáháním nároků, které probíhá protiprávním způsobem (typicky vydíráním). Je-li zákonným znakem trestného činu škoda, je tento zákonný znak po formální stránce naplněn i v případech, kdy ze sféry vlastnictví poškozeného přejde na pachatele nebo jinou osobu určitá majetková hodnota za okolností, že pachatel či jiná osoba má proti poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na nějaké plnění, byť by to bylo plnění, které je co do druhu a množství shodné s tím, co bylo poškozenému trestným činem odňato. Skutečnost, že obvinění trestným činem vydírání vymáhali na poškozeném vyplacení peněz za situace, kdy vycházeli z toho, že poškozený je povinen zaplatit formou peněžního plnění, sama o sobě neznamená, že částka, k jejímuž vyplacení poškozeného přinutili, není škodou způsobenou trestným činem vydírání. Tato částka škodou je, protože sféru jeho vlastnictví opustila proti jeho vůli v důsledku trestného jednání obviněných. Pokud by obvinění poškozenému peníze odcizili, dopustili by se trestného činu krádeže (§247 tr. zák.). Pokud by zpronevěřili peníze poškozeného, dopustili by se trestného činu zpronevěry (§248 tr. zák.). Pokud by peníze na poškozeném vylákali podvodným způsobem, dopustili by se trestného činu podvodu (§250 tr. zák.). Přitom jestliže by ve všech těchto případech byla předmětem útoku částka 3 000 000 Kč, šlo by po formální stránce o způsobení škody velkého rozsahu. Na stejných zásadách je založeno i posuzování trestného činu vydírání (§235 tr. zák.), pokud vyděračské jednání mělo za následek to, že sféru vlastnictví poškozeného opustily peníze. Jde-li o částku dosahující výše značné škody, je naplněn formální znak trestného činu vydírání podle §235 odst. 2 písm. d) tr. zák. Jde-li o částku dosahující výše škody velkého rozsahu, je naplněn formální znak trestného činu vydírání podle §235 odst. 3 tr. zák. Okolnost, že obvinění přinutili poškozeného vyplatit 3 000 000 Kč za situace, kdy poškozený byl podle splatné směnky povinen zaplatit 6 766 856 Kč, tedy sama o sobě neznamená, že po formální stránce nebyl naplněn zákonný znak trestného činu vydírání podle §235 odst. 3 tr. zák. Druhová shoda obou plnění, to znamená, že v obou případech šlo o peníze, nemá na toto posouzení žádný vliv a vyznívá naopak na podporu závěru, že byla způsobena škoda, neboť ke změně vlastnictví peněz nedochází pouhým vznikem nároku na peněžní plnění, byť by tento nárok byl oprávněný. Pouze pokud by vydírání směřovalo k získání věci, která je ve vlastnictví pachatele, ale v držení poškozeného (např. z důvodu výpůjčky podle §659 a násl. obč. zák.), by odnětí věci poškozenému neznamenalo způsobení škody na jeho majetku. Okolnost, že obvinění vydíráním donutili poškozeného k vydání peněžní částky, kterou dlužil podle splatné směnky, by mohla mít význam pouze pro posouzení materiálního předpokladu přísnější právní kvalifikace ve smyslu §88 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek Krajského soudu v Plzni vykazuje porušení zákona v neprospěch obviněných R. B. a P. F. jednak v ustanovení §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. a jednak v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §235 odst. 3 tr. zák. Druhé z uvedených porušení zákona spočívá zejména v tom, že Krajský soud v Plzni neučinil žádná zjištění a nijak nehodnotil důkazy, pokud jde o otázku, jaký byl skutečný podíl Policie ČR na průběhu skutku. Rozsudek Vrchního soudu v Praze vykazuje porušení zákona v neprospěch obviněných R. B. a P. F. v ustanovení §256 tr. ř., podle něhož zamítnout lze jen nedůvodné odvolání.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěná porušení zákona (§268 odst. 2 tr. ř.), zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně obviněných R. B. a P. F. a rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku o vině těchto obviněných pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák., §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve výroku o trestech uložených těmto obviněným a ve výroku o uložení ochranného opatření obviněnému R. B., zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením části obou rozsudků pozbyla podkladu (§269 odst. 2 tr. ř.), a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc obviněných R. B. a P. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§270 odst. 1 tr. ř.).
Při novém projednání věci Krajský soud v Plzni odstraní vady a neúplnosti vytknuté tímto rozsudkem Nejvyššího soudu a znovu o vině a trestu ohledně obviněných R. B. a P. F. rozhodne.
V dalším řízení platí tzv. zákaz reformace in peius, což znamená, že nemůže dojít ke změně původního rozhodnutí v neprospěch obviněných R. B. a P. F. (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec