ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.227.2001.1
sp. zn. 7 Tz 227/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného mladistvého R. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 4 To 24/2001, a podle §268 odst. 2 tr. řádu rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 4 To 24/2001,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu ve prospěch obviněného mladistvého R. J.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 14 T 232/99, byl obviněný mladistvý R. J. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §238 odst. 2, §79 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Poškozený R. P. byl podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestného činu porušování domovní svobody se obviněný mladistvý R. J. dopustil podle zjištění okresního soudu tím, že (v době od) dne 23. 7. 1994 od 18.00 hodin do 18.00 hodin dne 24. 7. 1994 v O.-H. pomocí nalezeného klíče vnikl do domu a posléze na půdu domu, odkud odcizil součástky na traktor Zetor 25, a to dva válce s písty, dva písty na druhý výbrus a dvě vzduchovky v celkové hodnotě 5.900,- Kč ke škodě poškozeného R. P. .
K odvolání mladistvého R. J. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 4 To 24/2001, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil, procesním postupem podle §259 odst. 3 tr. řádu nově sám ve věci rozhodl a obviněného mladistvého R. J. podle §226 písm. a) tr. řádu obžaloby pro shora uvedený skutek zprostil, přičemž poškozeného R. P. stejně jako nalézací soud podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně odvolací soud podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl odvolání poškozeného R. P. jako odvolání podané osobou neoprávněnou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. řádu u Nejvyššího soudu České republiky v neprospěch obviněného mladistvého R. J. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení §258 odst. 1 písm. d), v ustanovení §259 odst. 3 a v ustanovení §226 písm. a) tr. řádu ve prospěch obviněného mladistvého.
Ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §268 odst. 2 tr. řádu toto porušení zákona vyslovil, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Obhájkyně obviněného mladistvého R. J. naopak v zastoupení svého klienta v rámci veřejného zasedání, konaného o podaném mimořádném opravném prostředku, označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné a zákonné. Pozastavila se přitom zejména nad časovým odstupem mezi spácháním údajného trestného činu a zahájením trestního stíhání obviněného mladistvého formou sděleného obvinění a navrhla, aby podaná stížnost pro porušení zákona byla podle §268 odst. 1 tr. řádu zamítnuta.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.
Podle zjištění Nejvyššího soudu Krajský soud v Ostravě nepochybil, pokud z podnětu odvolání obviněného mladistvého R. J. v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě tímto opravným prostředkem napadený, když soudu prvního stupně právem vytkl nedůsledné hodnocení některých důkazů a nedostatečné vypořádání se s vážnými rozpory mezi nimi, což dopadalo v prvé řadě na svědectví poškozeného R. P. .
Třeba ovšem přisvědčit námitce ministra spravedlnosti, že své rozhodnutí o zrušení napadeného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud nepřesně zdůvodnil aplikací kasačního důvodu uvedeného v ustanovení §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu, ačkoliv jeho argumentaci korespondovalo použití ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Naproti tomu, pokud o podaném odvolání rozhodl krajský soud ve veřejném zasedání, v jehož rámci neprovedl žádné další důkazy, ani neopakoval žádný z důkazů provedených nalézacím soudem, také tento procesní postup shledal Nejvyšší soud České republiky v daném případě naprosto zákonným a pohybujícím se plně v intencích §263 odst. 6 tr. řádu. Důkazy před odvolacím soudem se podle současné právní úpravy skutečně zpravidla neprovádějí, a jen zcela výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o podaném odvolání rozhodnout.
Citované ustanovení souvisí s realizací dosavadního pojetí odvolacího řízení v českém trestním právu procesním jako řízení převážně kasačního, toliko s některými prvky apelačními. Těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, tedy soudem nalézacím, kde je možno plně uplatnit základní zásady trestního řízení. Skutečností zůstává, že důsledně a bezvýjimečně realizovaný přístup opačný by znamenal krajně nežádoucí a nepřípustné nahrazování této významné činnosti soudu prvního stupně soudem odvolacím.
Úkolem odvolacího soudu je tak v prvé řadě odpovědný přezkum zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně a předchozího řízení, a důkazy by měl tudíž provádět výhradně v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl o podaném opravném prostředku či opravných prostředcích spravedlivě rozhodnout. Doplnění dokazování v odvolacím řízení tudíž zpravidla představuje prostředek přezkumné činnosti soudu druhého stupně, sloužící výhradně k tomu, aby výsledky původního dokazování, provedeného nalézacím soudem, byly buď ověřeny, anebo aby správnost původního dokazování a jeho hodnocení byly zpochybněny.
V tomto případě dospěl Krajský soud v Ostravě z důvodů v zásadě výstižně vyjádřených v odůvodnění svého rozhodnutí na základě výsledků své přezkumné činnosti ke správnému závěru, že za daného důkazního stavu nemohou skutkové a tím ani právní závěry soudu prvního stupně jako celek plně obstát. A nepochybil proto, pokud k odvolání obviněného mladistvého R. J. odsuzující rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil, byť nikoliv z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu, nýbrž fakticky z důvodů zakotvených ustanovením §258 odst. 1 písm b) tr. řádu.
Se stížností pro porušení zákona však nutno souhlasit, že tímto procesním postupem Krajský soud v Ostravě překročil meze apelačního procesního postupu, dané ustanovením §259 odst. 3 tr. řádu, a navíc vadně aplikoval ustanovení §226 písm. a) tr. řádu, ačkoliv jeho argumentace směřovala k zákonnému důvodu zproštění podle §226 písm. c) tr. řádu.
Podle ustanovení §259 odst. 3 věta první tr. řádu může až dosud odvolací soud sám ve věci rozhodnout jedině tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Odvolací soud tudíž nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem, nejenom tehdy, jestliže sám neprovede žádné důkazy, nýbrž především tehdy, pokud mění skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že hodnotí jinak důkazy provedené před soudem prvního stupně.
V takovém případě musí, jsou-li splněny podmínky pro použití §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, popřípadě ještě další zákonné kasační důvody, věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. (Srovnej číslo 57/1984 Sb. rozh. trest.).
Samozřejmě současně platí, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle ust. §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku oprávněně vytknout žádnou vadu ve smyslu citovaného zrušujícího ustanovení. (Viz číslo 53/1992 - I. Sb. rozh. trest.).
Odvolací soud může ovšem oprávněně dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnost o jejich správnosti, a v takovém případě může, resp. přímo musí vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru nalézací soud dopustil, může poukázat na nelogičnost některých závěrů soudu prvního stupně, na to, že některé významné okolnosti opomenul zhodnotit apod., byť není pochopitelně oprávněn dávat tomuto soudu závazné pokyny, k jakým konkrétním závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit. A soud druhého stupně má také právo na to, dát soudu prvního stupně v případě potřeby závazné pokyny k opakování důkazů již provedených nebo k provedení důkazů nových. (Srovnej rovněž číslo 20/1997 Sb. rozh. trest.).
Ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu se přitom dotýká i skutečností subjektivní povahy, významných pro právní závěr o zavinění: odvolací soud proto nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem ani na podkladě svých vlastních skutkových zjištění, týkajících se těchto skutečností, pokud se jeho skutkové závěry odlišují od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. (Viz též číslo 60/1972 - V. Sb. rozh. trest.).
V přezkoumávané trestní věci Krajský soud v Ostravě v podstatě nahradil zjištění Okresního soudu v Ostravě, že obviněný mladistvý R. J. se dopustil úmyslného, společensky nebezpečného jednání, popsaného v rozsudečném výroku, svým zásadně odlišným závěrem, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by se uvedeného skutku dopustil právě obviněný.
Krajský soud v Ostravě tak sice právem v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil nutnost spolehlivého a nepochybného zjištění ohledně uvedené otázky, a oprávněně rozhodl zrušující částí svého rozsudku, z důvodů shora uvedených však novým rozhodnutím ve věci skutečně porušil ve prospěch obviněného mladistvého R. J. zákon, byť výhradně v ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané v neprospěch obviněného mladistvého R. J. ministrem spravedlnosti České republiky, vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona v tomto ustanovení trestního řádu.
Zároveň však musel Nejvyšší soud zvažovat nutnost, resp. potřebnost a vhodnost případného dalšího procesního postupu, předpokládaného ustanovením §269 odst. 2 a násl. tr. řádu.
Vadným postupem, opodstatněně vytknutým ve zrušující části rozsudku Krajského soudu v Ostravě, totiž vlastně porušil zákon, a to naopak v neprospěch obviněného mladistvého R. J., rovněž Okresní soud v Ostravě. Negativní dopad tohoto pochybení však odvolací soud kasační částí svého rozhodnutí odstranil a svým apelačním postupem, byť nesporně vybočujícím z mezí daných ustanovením §259 odst. 3 tr. řádu, dílčí nedostatky vzniklé v řízení před soudem prvního stupně nedůsledným hodnocením provedených důkazů odstranil, byť sám rovněž zatížil odůvodnění svého rozhodnutí poněkud jednostranným hodnocením některých důkazů.
Stížnost pro porušení zákona navíc představuje velice významný průlom do právní moci rozhodnutí soudu, popřípadě státního zástupce nebo vyšetřovatele, zpravidla narušující stabilitu konečného a vykonatelného rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení. V konkrétním případě tak musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které takovému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti podobného pravomocného rozhodnutí. Taková situace však může nastat pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností napadené rozhodnutí vůbec obstát a kdy na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
Účelem stížnosti pro porušení zákona je tudíž náprava závažných právních vad pravomocných rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele nebo náprava závažných vad postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení předcházelo. Právní úprava tohoto mimořádného opravného prostředku přitom kromě nápravy uvedených závažných vad například v novém řízení, popřípadě výjimečně i novým meritorním rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, sleduje také usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
V případě přezkoumávané trestní věci obviněného mladistvého R. J. je nutno zvážit časový odstup jak od doby, kdy měl být stíhaný delikt tehdy mladistvým pachatelem spáchán, tak od doby, kdy bylo zahájeno samotné trestní stíhání, vzít v úvahu povahu následku, který měl být činem způsobem a nelze nevidět ani to, že opatření dalších relevantních důkazů není reálné. Z hlediska očekávaného výsledku případného dalšího řízení by proto bylo možno jen ztěží očekávat jiné konečné rozhodnutí, než ke kterému dospěl Krajský soud v Ostravě.
Nejvyšší soud České republiky za tohoto stavu věci z důvodů shora uvedených rozhodl tzv. akademickým výrokem, kterým zjištěné porušení zákona toliko vyslovil, aniž považoval za důvodné a potřebné stížností napadené rozhodnutí rušit, případně učinit další navazující procesní opatření.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle §266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 9. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k