ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.252.2001.1
sp. zn. 7 Tz 252/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 23. října 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 T 141/2000, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 T 141/2000, byl obviněný J. K. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250, odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák., kterých se podle zjištění městského soudu dopustil tak, „dne 13. 5. 1998 na základě padělané smlouvy o převodu členství, uzavřené u SBD M. se sídlem v B., B., převedl byt č. 12 ve III. podlaží domu v B., na ul. P. č. 6, z P. K. na svoji osobu, přičemž použil k převodu padělaných listin, ověřených padělaným ověřovacím razítkem notáře JUDr. J. F., padělaným razítkem pracovnice notářství L. P., které si k tomu účelu nechal vyrobit s tím, že byl zfalšován i podpis této pracovnice, když současně předložil padělanou plnou moc a padělané prohlášení o ztrátě smlouvy o užívání bytu P. K., přičemž takto získaný byt, který získal na základě neoprávněného členství u SBD M., převedl dne 8. 6. 1998, na základě smlouvy o převodu členství, na . Š., kterému nesdělil, že ve skutečnosti není členem SBD M., čímž ho uvedl v omyl a převzal od něj částku 520.000,- Kč“.
Za tyto trestné činy byl obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Tento trest byl obviněnému podle §58 odst. 1 písm. a) a §60 odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, přičemž byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to všech nemovitostí uvedených v katastru nemovitostí okres B.-m., obec B., katastrální území O., a to pozemků o výměře 551 m čtv. a dále o výměře 551 m čtv. a všech nemovitostí na tomto pozemku stojících. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále městský soud uložil podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému povinnost uhradit ve zkušební době veškerou vzniklou škodu.
Obviněný J. K. podal proti tomuto rozsudku odvolání, které vzal výslovně zpět a rozsudek nabyl právní moci dne 19. 10. 2000.
Proti tomuto rozsudku podal dne 12. 9. 2001 ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného J. K. Ve svém mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti uvedl, že v předmětné trestní věci nebyla Městským soudem v Brně dostatečně respektována ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §59 odst. 2 tr. zák. a §125 tr. ř., neboť městský soud, který uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., si nevyjasnil otázku výše škody, která byla jednáním obviněného způsobena P. K., který byl v řízení poučen jako poškozený a uplatnil nárok na náhradu škody. Soud podle názoru ministra spravedlnosti neodůvodněně P. K. škodu nepřiznal, neboť podle mínění soudu je třeba výši škody upřesnit v občanskoprávním řízení, přitom však výrok rozsudku obsahuje částku 520.000,- Kč, za kterou obviněný předmětný byt převedl na . Š. Podle mínění ministra spravedlnosti měla být výše škody způsobená P. K. zjištěna alespoň v minimální výši, což bylo nezbytné k tomu, že výše škody je zákonným znakem trestného činu podvodu.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vyslovil názor, že v rámci provedeného dokazování bylo třeba zvážit případně i vyžádání znaleckého posudku ke stanovení hodnoty předmětného bytu, který obviněný podvodně z P. K. nejprve převedl na sebe a poté tento byt prodal M. Š. za 520.000,- Kč. Zjištění alespoň minimální škody způsobené jednáním obviněného mělo být podle mínění ministra spravedlnosti provedeno již v rámci přípravného řízení a tento nedostatek měl být důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Z výše uvedených důvodů je ministr spravedlnosti přesvědčen, že rozsudek městského soudu je neurčitý a nepřezkoumatelný.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 T 141/2000, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §43 odst. 2 tr. ř. a §125 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K., aby tento rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, jakož i další rozhodnutí, která na tento rozsudek obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr ř.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon nebyl porušen.
Dne 7. 3. 2000 převzal obviněný obvinění pro skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spočívající v tom, že „dne 13. 5. 1998 na základě padělané smlouvy o převodu členství uzavřené členem M. u SBD, B., B., provedl převod bytu č. 12 ve III. podlaží domu na adrese B., P. č. 6, z poškozeného P. K., na svoji osobu, přičemž použil padělaných listin: ověřovacího razítka notářství JUDr. J. F., padělaného razítka a podpisu pracovnice notářství L. P., padělanou plnou moc P. K., padělané prohlášení P. K. o ztrátě smlouvy o užívání bytu č. 12 v B., P. 6, přičemž podvodně získaný byt na základě smlouvy o převodu členství uzavřené členem M. u SBD B., B., ze dne 8. 6. 1998, prodal za fin. částku 520.000,- Kč M. Š.“, a uvedeným jednáním obviněný podle sděleného obvinění „padělal veřejnou listinu a užil ji jako pravé, ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že jiného uvedl v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu a dále jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvedl jiného v omyl“.
Oproti sdělenému obvinění posoudil státní zástupce jednání obviněného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák.
Již shora Nejvyšší soud konstatoval, že podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumává správnost výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Zákonnost a odůvodněnost všech výroků přezkoumává ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud. Z výše uvedeného vyplývá, že případné nedostatky odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) nemohou být důvodem pro vyslovení porušení zákona pokud je samo rozhodnutí věcně správné, a pokud porušení zákona nebylo shledáno ani v řízení, které jeho vydání předcházelo.
Městský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 1 T 141/2000, uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. Rozhodl tedy shodně s podanou obžalobou a odchylně od sděleného obvinění. Oproti sdělenému obvinění a původně podané obžalobě došlo ze strany městského soudu pouze k upřesnění skutkového děje, při zachování totožnosti skutku.
Nad rámec odůvodnění rozsudku městského soudu je možno uvést, že skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka (§176a) byla do trestního zákona včleněna novelou trestního zákona (zák. č. 253/1997 Sb.) s účinností od 1. 1. 1998. Trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. se dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užije takové listiny jako pravé. Z důkazů založených ve spise je zřejmé, že ke spáchání trestné činnosti použil obviněný jednak plnou moc P. K., kterou opatřil padělaným razítkem notáře, padělaným razítkem pracovnice notářství, přičemž padělal i její podpis, když uvedené doklady použil k jednání ohledně převodu členství ve SBD M. v Brně. Z uvedeného je nepochybné, že tímto jednáním obviněného nemohly být naplněny znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák., neboť obviněným předkládané písemnosti neměly povahu veřejné listiny. V souvislosti s předkládanou plnou mocí obviněným je možno ještě uvést, že veřejnou listinou je plná moc pouze tehdy, když byla pořízena formou notářského zápisu o právním úkonu podle §62 odst. 1 a násl. zák. č. 358/1992 Sb. (viz č. 17/1998 Sb. rozh. trest.). Tím, že si však obviněný nechal vyrobit razítka příslušných pracovníků notářství a těmito opatřil padělané listiny, které následně předložil SBD M., na základě kterých proběhl převod členství v tomto SBD, naplnil obviněný po subjektivní i objektivní stránce znaky trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zák. tak, jak správně jednání obviněného Městský soud v Brně kvalifikoval.
Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zmínit se o trestném činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., pro který bylo obviněnému rovněž sděleno obvinění. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že: a) uvede někoho v omyl, b) využije něčího omylu. Pro trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. je charakteristické, že jsou jím chráněna jiná než majetková práva jednotlivce. Přitom z dokladu SBD M. založeného ve spise na č. l. 94 je zřejmé, že zůstatková hodnota členského podílu ke dni 31. 12. 1997 činila 24.760,- Kč. Dále je možno rovněž uvést, že nejen z výpovědi obviněného a jeho doznání, ale i z řady dalších důkazů je nepochybné, že s ohledem na vzniklou situaci kolem převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu a částce, kterou za tuto transakci požadoval P. K., směřovalo jednání obviněného od samého počátku k získání tohoto bytu a jeho následnému prodeji, tj. uvedení jiného v omyl a osobnímu obohacení se obviněného ke škodě jiného. Tedy již od okamžiku, kdy si obviněný nechal zhotovit razítka notáře a pracovnice notářství, vyhotovil plnou moc a další doklady, které opatřil příslušnými razítky a podpisy a následně předložil SBD M. smlouvu o převodu členských práv a povinností, bylo jeho jednání vedeno shora uvedeným záměrem, a proto bylo v souladu se zákonem posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť tím, že obviněný uvedl M. Š. v omyl ohledně členských práv k předmětnému bytu, získal ke škodě jiného částku 520.000,- Kč.
Podaná stížnost pro porušení zákona vytýká předmětnému rozsudku, že v průběhu celého trestního řízení nebyla ani v minimální výši zjištěna výše škody způsobená P. K., což bylo nezbytné vzhledem k tomu, že výše škody je zákonným znakem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Vzhledem k tomuto pochybení nemohl městský soud přisoudit P. K. škodu ani v minimální výši. Vzhledem k tomu, že výše škody způsobená trestným činem obviněného nebyla v souladu se zákonem zjištěna, je podle názoru ministra spravedlnosti nutno rozsudek městského soudu jako nepřezkoumatelný a neurčitý zrušit.
Ke shora uvedené argumentaci je možno uvést, že obviněný byl mj. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť sebe ke škodě jiného obohatil tím, že jiného uvedl v omyl. V tomto směru je zcela nepochybné, že obviněný věděl, že na základě padělané plné moci a dalších dokladů (např. „prohlášení o ztrátě“ či „smlouvě o převodu členství“) předkládá SBD doklady, které vedly k tomu, že tímto orgánem byla vzata na vědomí smlouva o převodu členských práv a povinností na dosavadního nájemce předmětného bytu (obviněného) J. K. Přesto, že obviněnému bylo známo za jakých okolností se stal členem shora uvedeného SBD, převedl smlouvou o převodu členských práv a povinností předmětný byt na M. Š., a to za částku 520.000,- Kč, přičemž věděl, že M. Š. uvádí v omyl. V tomto směru nemůže být ani pochybností o částce, o kterou uvedl obviněný M. Š. v omyl.
Z ustanovení §59 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Z uvedeného ustanovení plyne, že hlavní podmínkou, pod níž se odkládá výkon trestu odnětí svobody, je vedení řádného života ve zkušební době. V souvislosti se shora uvedeným ustanovením je nutno uvést, že zatím co účelem výroku podle §228 tr. ř. je snaha o jednoznačné a přesné specifikování nároku poškozeného, výrok podle §59 odst. 2 tr. zák. má v prvé řadě za cíl zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné úhradě způsobené škody. Z výše uvedeného ustanovení vyplývá, že výrok o uložení přiměřené povinnosti k náhradě škody nemusí obsahovat přesnou výši nároku poškozeného ani označení poškozeného, jehož se výrok dotýká. Z tohoto ustanovení (§59 odst. 2 věta za středníkem tr. zák.) vyplývá, že výrok učiněný ve smyslu tohoto ustanovení zavazuje obviněného k náhradě škody podle svých sil, tj. v rozsahu (výši) v jaké to dovolují jeho majetkové a výdělkové poměry. Podstatný rozdíl je nutno spatřovat také v tom, že zatímco výrok k náhradě škody podle §228 tr. ř. je exekučním titulem, výrok podle §59 odst. 2 věta za středníkem tr. zák. již takovou povahu nemá. Shora uvedené skutečnosti nelze tedy vidět izolovaně, bez přihlédnutí k okolnostem případu.
Městský soud v Brně ve svém rozsudku odkázal Pavla Kříže s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to podle §229 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že „s nárokem na náhradu škody ve výši 600.000,- Kč se připojil k trestnímu řízení P. K.“. Vzhledem k tomu, že podle názoru městského soudu nelze za škodu považovat částku, za kterou byla členská práva převedena na Ing. M. M., a bude třeba zjistit výši škody vzniklou neoprávněným převodem členství z P. K. na obviněného, rozhodl městský soud podle §229 odst. 1 tr. ř. o uplatněném nároku P. K. na náhradu škody. V souvislosti se zněním §229 tr. ř. je třeba rovněž konstatovat, že trestní zákon v souvislosti se zněním §59 odst. 2 nevylučuje uložení povinnosti obviněnému k náhradě způsobené škody podle svých sil, a to i v případě, že poškozeného zároveň s jeho nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stížnost pro porušení zákona byla podána podle svého pojmenování ve prospěch obviněného, ale z jejího obsahu a zdůvodnění důvodů, pro které byla podána vyplývá, že v případě, že by ji měl Nejvyšší soud vyhovět ve smyslu požadovaném ministrem spravedlnosti, muselo by dojít ke zhoršení postavení obviněného, což lze např. dovodit ze závěru podané stížnosti pro porušení zákona, kde je uváděno, že „městský soud měl ve výroku rozsudku uvést alespoň minimální škodu, kterou obviněný svým podvodným jednáním způsobil a tuto měl poškozenému také přisoudit“.
Nejvyšší soud tak z důvodů shora rozvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci jakékoliv porušení zákona a stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proto podle §268 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann