ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.274.2000.1
sp. zn. 7 Tz 274/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 10. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné L. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 1961, sp. zn. 4 To 100/61, a ve prospěch obviněné A. K., a obviněného J. K., proti rozsudku bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 1961, sp. zn. 1 T 260/60, a podle ustanovení §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 1961, sp. zn. 4 To 100/61,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §281 a §283 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.), a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, v ustanovení §2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu v neprospěch obviněné L. F.
Pravomocným rozsudkem bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 1961, sp. zn. 1 T 260/60, a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.) v neprospěch obviněných A. K. a J. K.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze se ohledně obviněné L. F. zrušuje . Současně se ohledně obviněných L. F., A. K. a J. K. zrušuje rozsudek bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 1961, sp. zn. 1 T 260/60, a všechna další rozhodnutí na zrušené části obou těchto rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Obvinění L. F., A. K. a J. K. se podle §226 písm. b) tr. řádu z p r o š ť u j í obžaloby bývalého Obvodního prokurátora pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 1960, sp. zn. Pv 890/60, podle které se obviněná L. F. dopustila trestných činů spekulace podle §134a odst. 1 tr. zák. a ohrožení devisového hospodářství podle §145 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb. ve znění zák. č. 63/1956 Sb.), obviněná A. K. trestného činu nadržování podle §163 odst. 1, odst. 3 písm. b) téhož tr. zák. a J. K. trestného činu nadržování podle §163 odst. 1 téhož tr. zák. tím, že
1) obviněná L. F.
a) od přesně nezjištěné doby až do 13. července 1960, kdy byla v jejím bytě v P. provedena domovní prohlídka, udržovala za účelem dalšího prodeje zásobu různého hodnotného klenotnického zboží, které ještě v době zabavení mělo cenu 309.753,40 Kč, a které pocházelo z jejího někdejšího obchodu, v roce 1950 předaného národnímu podniku Ch., přičemž z těchto věcí, porůznu ukrývaných, od roku 1958 do 13. 7. 1960 už prodala či dala do prodeje šperky nebo jiné věci v ceně 35.402, 80 Kč,
t e d y v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, spekulovala s předměty potřeby tím, že ve větším rozsahu takové předměty za účelem jejich zcizení hromadila a přechovávala,
b) v době výše zmíněné, a to na podzim roku 1959, z věcí tam uvedených jeden volný briliant o váze tří karátů prodala za 15.000,- Kčs E. J., ačkoliv jí bylo známo, že jmenovaná je cizí státní příslušnicí, která je zde na přechodné návštěvě, a při odjezdu domů, do USA, briliant odveze s sebou,
t e d y úmyslně způsobila devisovému hospodářství značnou škodu tím, že jednala proti předpisům o devisovém hospodářství,
2) obviněná A. K.
v červenci 1960, když se dověděla, že její sestra, obviněná L. F. je vyšetřována orgány VB a že u ní byla provedena domovní prohlídka, předala balíček obsahující šperky L. F. svému synovi J. K., aby jej ukryl,
t e d y pachatelce trestného činu pomáhala v úmyslu umožnit jí, aby unikla trestnímu stíhání a činu se dopustila v úmyslu opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch,
3) obviněný J. K.
v červenci 1960 na žádost své matky A. K. ukryl, a to v květináči v továrně, kde pracoval, tj. v národním podniku ZJŠ v P., balíček se šperky své tety L. F. s úmyslem znemožnit její trestní postih,
t e d y pachatelce trestného činu pomáhal v úmyslu umožnit jí, aby unikla trestnímu stíhání.
Odůvodnění:
Bývalý Obvodní prokurátor pro Prahu 1 podal dne 24. 12. 1960 pod sp. zn. Pv 890/60 u bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 obžalobu na obviněné L. F., roz. B., V. M., roz. C.a, V. Z., roz. M., L. M., roz. A., A. K., roz. B., a J. K.
Obvinění L. F., roz. B., A. K., roz. B., a J. K. byli touto obžalobou viněni ze spáchání skutků uvedených ve výroku tohoto rozsudku Nejvyššího soudu, kvalifikovaných jako trestné činy spekulace podle §134a odst. 1 tr. zák., ohrožení devisového hospodářství podle §145 odst. 1 tr. zák. (obviněná L. F. ), nadržování podle §163 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (obviněná A. K. ) a nadržování podle §163 odst. 1 tr. zák. (obviněný J. K. ).
Bývalý Lidový soud pro Prahu 1 ve svém rozsudku ze dne 20. 1. 1961, sp. zn. 1 T 260/60, se ohledně obviněných L. F., A. K. a J. K. v podstatě ztotožnil jak se skutkovými závěry, tak s právní kvalifikací uvedenými v obžalobě, pouze s tím rozdílem, že žalované jednání obviněného J. K. posoudil v rámci přísnější trestní sazby podle §163 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Při tomto právním posouzení bývalý Lidový soud pro Prahu 1 odsoudil obviněnou L. F. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, ke ztrátě čestných práv občanských po dobu výkonu tohoto trestu a k trestu propadnutí jmění, obviněné A. K. a J. K. k trestům odnětí svobody ve shodné výměře osmnácti měsíců, jejichž výkon byl podmíněně odložen, a to u obviněné A. K. na zkušební dobu v délce jednoho roku, u obviněného J. K. na zkušební dobu v délce dvou let.
Rozsudek soudu prvního stupně nabyl ohledně obviněných A. K. a J. K. právní moci dne 3. 3. 1961, odvolání obviněné L. F. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 1961, sp. zn. 4 To 100/61, podle §281 tr. řádu zamítl; tímto rozsudkem odvolací soud zároveň nově rozhodl o trestu obviněné V. M.
Dne 20. 11. 2000 podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch obviněných L. F., A. K. a J. K. stížnost pro porušení zákona, směřující v případě obviněné L. F. proti rozhodnutí odvolacího soudu, v případě ostatních dvou obviněných proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jak v písemném odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zdůraznil, podstata pochybení nalézacího soudu spočívala v nedostatečném zjištění skutkového stavu, odvolací soud pak pochybil tím, že nedostál své přezkumné povinnosti.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl v neprospěch obviněné L. F. porušen zákon v ustanoveních §281 a §283 tr. řádu z roku 1956, a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, rovněž v neprospěch této obviněné v ustanovení §2 odst. 7, odst. 8 téhož tr. řádu ve vztahu k ustanovením §134a odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zák., rozhodnutím nalézacího soudu pak v ustanovení §2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu z roku 1956 ve vztahu k ustanovení §163 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněných A. K. a J. K., aby podle §269 odst. 2 tr. řádu vadné části obou zmíněných rozhodnutí zrušil, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu. Navržený procesní postup podle §271 odst. 1 tr. řádu intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství specifikoval v tom smyslu, aby Nejvyšší soud podle §226 písm. b) tr. řádu obviněné L. F., A. K. a J. K. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud České republiky při zkoumání podmínek samotného řízení o podané stížnosti pro porušení zákona především zjistil, že všichni tři obvinění v mezidobí zemřeli (obviněná L. F. již v květnu roku 1963, poslední z nich, obviněný J. K., dne 10. 3. 1980) a ustanovil proto obviněným v souladu s ustanovením §36a odst. 2 písm. e) tr. řádu společného obhájce. Nejvyšší soud přitom vycházel z ustanovení §275 odst. 1 tr. řádu, zakotvujícího zásadu, že byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel.
Nejvyšší soud České republiky poté z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1, odst. 2 tr. řádu správnost výroku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze v části týkající se obviněné L. F. a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které vydání této oddělitelné části výroku předcházelo, a zabýval se rovněž správností výroku bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 v části týkající se obviněných A. K. a J. K. i správností postupu relevantního předcházejícího řízení.
Shledal přitom, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněných L. F., A. K. a J. K. ministrem spravedlnosti České republiky, je naprosto důvodná, neboť napadenými rozhodnutími a v řízení, které jejich vydání předcházelo, k porušení zákona ve směru ministrem spravedlnosti oprávněně vytýkaném skutečně došlo a zákon byl takto vskutku porušen výhradně v neprospěch všech tří obviněných.
Pokud jde o trestný čin spekulace, jímž byla uznána vinnou obviněná L. F., ministr spravedlnosti v prvé řadě zcela přiléhavě poukázal na to, že provedenými důkazy nebylo v žádném případě prokázáno, že by tato obviněná skupovala, hromadila nebo přechovávala jakékoliv předměty potřeby specificky a právě za účelem jejich zcizení, byť se i podle tehdejší právní úpravy jednalo o obligatorní znak uvedené skutkové podstaty. Naopak bylo dokazováním nade vší pochybnost zjištěno, že obviněná L. F. dlouhodobě držela, resp. oprávněně vlastnila věci z rodinného majetku, dávno pořízené nejen před zahájením jejího trestního stíhání, ale získané do rodinného jmění i dlouho před rokem 1950, kdy byla živnost obviněného převzata národním podnikem Ch. Prodej některých věcí byl přitom evidentně zapříčiněn velice tíživou sociální a finanční situací obviněné v kritické době, nikoliv její zištností.
Nehledě již k tomu, že rovněž přiléhavě ministr spravedlnosti v podané stížnosti podotkl, že ustanovení §134a odst. 1 tr. zák. se stalo součástí trestního zákona až na základě novely, provedené zákonem č. 63/1956 Sb., a to s účinností od 1. 1. 1957. Případné spekulativní jednání obviněné L. F. tudíž bylo možno postihnout výhradně na podkladě skutkové podstaty trestného činu spekulace podle §134 tr. zák. v původní dikci zák. č. 86/1950 Sb., a zákonné znaky této skutkové podstaty stíhané jednání už vůbec nenaplňovalo.
Pokud pak šlo o obviněnou údajně spáchaný trestný čin ohrožení devisového hospodářství podle §145 odst.1 tr. zák., zde nebylo provedenými důkazy především zjištěno, jakým způsobem (a zda vůbec) byl vlastně předmětný briliant v roce 1959 do USA či jinam do ciziny vyvezen, a zejména pak nebylo spolehlivě prokázáno, zda obviněná L. F. věděla o tom, že se tak má stát. Samotný prodej drahokamu devizovému cizozemci přitom trestný nebyl a příslušné povolení k případnému vývozu neměla obviněná, ale vývozce, tedy E. J.
Není tudíž pochyb o tom, že nalézací soud svým nedůsledným postupem při zjišťování skutkového stavu porušil v neprospěch obviněné L. F. zákon v ustanovení §2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.), a zákon v neprospěch této obviněné porušil rovněž odvolací soud, pokud z podnětu jejího odvolání pochybení soudu prvního stupně nejen nenapravil či neučinil alespoň potřebné kroky k nápravě, ale naopak důvodné odvolání obviněné neprávem zamítl. Městský soud v Praze tímto nezákonným postupem, včetně toho, že nedostál své, i tehdy kodifikované zákonné přezkumné povinnosti, vskutku sám porušil v neprospěch obviněné L. F. zákon v ustanoveních §281 a §283 téhož tr. řádu.
Pokud jde o obviněné A. K. a J. K., třeba především v souladu s názorem vysloveným ministrem spravedlnosti v podané stížnosti konstatovat, že závěry nalézacího soudu o jejich vině trestným činem nadržování byly bezprostředně odvozeny od nesprávných a nezákonných závěrů o vině jejich blízké příbuzné, obviněné L. F. a již z toho důvodu nemohou obstát.
Bývalý Lidový soud pro Prahu 1 ovšem kromě toho zcela v rozporu s provedenými důkazy dospěl k závěru, že jednání obou těchto obviněných bylo vedeno zištným úmyslem, a navíc se naprosto opomenul zabývat tím, zda s ohledem na blízký příbuzenský vztah k obviněné L. F. by se i v případě bezpečných skutkových i právních závěrů o vině obviněných A. K. a J. K. stíhaným jednáním nejednalo o počínání beztrestné.
Také ohledně obviněných A. K. a J. K. tudíž nalézací soud z důvodů shora uvedených porušil v neprospěch těchto obviněných zákon v ustanovení §2 odst. 7, odst. 8 tr. řádu (zák. č. 64/1956 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky proto porušení zákona v této podobě vyslovil, zrušil veškeré vadné oddělitelné části jak stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, tak - rovněž stížností napadeného - jemu předcházejícího rozsudku bývalého Lidového soudu pro Prahu 1 a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu.
Nejvyšším soudem České republiky konstatované a tímto rozsudkem vyslovené porušení zákona nezákonným postupem soudů obou stupňů výhradně v procesních ustanoveních by nasvědčovalo nezbytnosti následného procesního postupu podle ustanovení §270 odst. 1 tr. řádu a vrácení věci k dalšímu řízení příslušnému orgánu činnému v trestním řízení. Ani značný časový odstup, ani ta smutná okolnost, že ani jeden z obviněných již nežije, by patrně nebránila dílčímu doplnění důkazního řízení a odstranění zjištěných nedostatků při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud však ve shodě se závěrečným návrhem stěžovatele i s vyjádřením intervenujícího státního zástupce dospěl k jednoznačnému závěru, že jakékoliv další dokazování by nic nemohlo změnit na skutečnosti, že z pohledu stávající platné právní úpravy, pro všechny tři obviněné z pohledu ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. zjevně nejpříznivější, nelze dospět k tomu, že by kterýkoliv z obviněných naplnil zákonné znaky jakékoliv skutkové podstaty trestného činu.
Za tohoto stavu věci poskytoval již samotný spisový materiál pro Nejvyšší soud České republiky dostatečný podklad pro postup podle ustanovení §271 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud proto znovu sám ve věci rozhodl a obviněné L. F., A. K. a J. K. podle §226 písm. b) tr. řádu v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle §266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 10. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák