ECLI:CZ:NS:2001:7.TZ.275.2001.1
sp. zn. 7 Tz 275/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S., mladistvého V. Š., a Š. D., proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 8. 1997, sp. zn. 3 T 168/95, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona podaná ohledně obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S., mladistvého V. Š. a Š. D. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 8. 1997, sp. zn. 3 T 168/95, byli uznáni vinnými
- obviněný I. P. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.,
- obviněný T. Z. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
- obviněný mladistvý M. O. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
- obviněný mladistvý M. S. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
- obviněný mladistvý V. Š. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
- obviněný Š. D. pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. b) tr. zák.
O trestech bylo rozhodnuto tak, že
- u obviněného I. P. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 3 T 65/91, jímž byl tomuto obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 8 měsíců se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny,
- u obviněného T. Z. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 1 T 144/95, jímž byl tomuto obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody na 16 měsíců se zkušební dobou na 3 roky,
- obviněnému mladistvému M. O. byl podle §202 odst. 1 tr. zák., §79 odst. 1 tr. zák., §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 3 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na 1 měsíc stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
- u obviněného mladistvého M. S. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. 2 T 224/96, jímž byl tomuto obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody na 12 měsíců se zkušební dobou na 2 a půl roku,
- u obviněného mladistvého V. Š. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 1 T 76/94, jímž byl tomuto obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 7 měsíců se zařazením do věznice s dozorem,
- obviněnému Š. D. byl podle §247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu, která byla podle §59 odst. 1 stanovena na 1 rok.
Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným T. Z. a mladistvému V. Š. uložena povinnost, aby zaplatili poškozenému K. M. částku 50 Kč, a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. T. s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněnému mladistvému M. S. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek nabyl právní moci v řízení před Okresním soudem v Prostějově jako soudem prvního stupně.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově bylo pravomocně rozhodnuto také ohledně obviněného D. P.
Ministr spravedlnosti podal dne 5. 10. 2001 ve prospěch obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S., mladistvého V. Š. a Š. D. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově. Namítl, že ve věci těchto obviněných rozhodl vyloučený soudce. Podle ministra spravedlnosti šlo o soudce vyloučeného z důvodu uvedeného v §30 odst. 2 tr. ř., protože tento soudce v přípravném řízení rozhodoval o vazbě spoluobviněného D. P. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil toto porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněných, aby ohledně nich zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Stížnost pro porušení zákona podal ministr spravedlnosti také ohledně obviněného D. P. V rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona byla věc obviněného D. P. vyloučena ze společného řízení (§23 odst. 1 tr. ř.). O stížnosti pro porušení zákona podané ohledně obviněného D. P. Nejvyšší soud již rozhodl rozsudkem ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 7 Tz 278/2001.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1, 2 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ohledně obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S., mladistvého V. Š. a Š. D. správnost všech výroků napadeného rozsudku, pokud se týkají těchto obviněných, jako i řízení, jež této části napadeného rozsudku předcházelo, a shledal, že zákon ve věci těchto obviněných nebyl porušen.
Okresní soud v Prostějově na podkladě důkazů, které provedl v rozsahu a způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a které zhodnotil ve shodě s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., správně zjistil, že
- obviněný I. P. dne 5. 11. 1991 v P. násilím vnikl do osobního auta P. K. a odcizil z něho kompresiometr v hodnotě 2 500 Kčs a kanystr s benzínem v hodnotě 200 Kčs ke škodě . K., dne 5. 11. 1991 v B., okr. P., násilím vnikl do telefonního automatu, ze kterého odcizil pokladničku s částkou 388 Kčs, přičemž poškozením automatu způsobil další škodu ve výši 1 716 Kčs Okresní správě telekomunikací Prostějov, a v době od 4. 11. do 7. 11. 1991 v P., okr. P., motykou vypáčil okenice rekreační chaty J. Š. v úmyslu vniknout dovnitř a odcizit vhodné věci, ale nic neodcizil, protože se mu nepodařilo do chaty vniknout,
- obviněný Š. D. dne 16. 4. 1994 v K. n. H., okr. P., pomocí šroubováku páčil střešní dveře vedoucí na schodiště nákupního střediska spotřebního družstva Jednota Prostějov v úmyslu vniknout dovnitř a odcizit zboží, avšak nic neodcizil, protože byl vyrušen a zadržen policejní hlídkou,
- obviněný mladistvý M. S. v noci z 24. 1. na 25. 1. 1992 v P. odcizil motocykl R. T. v hodnotě 5 600 Kčs, který nejprve užíval a pak prodal,
- obvinění T. Z. a mladistvý V. Š. dne 12. 7. 1992 v P. odcizili motocykl K. M. v hodnotě 3 838 Kč, který si posléze ponechal D. P.,
- obvinění T. Z. a mladistvý M. O. dne 26. 5. 1993 kolem 23.30 hodin v podnapilém stavu při jízdě vlakem do stanice P. poté, co odmítli zaplatit jízdné s příplatkem, napadli průvodčí vlaku T. L., H. N. a výpravčího Z. H. hrubými slovními urážkami a poté, co byl obviněný T. Z. ve stanici Ř. vyloučen z dopravy, naskakovali do jedoucího vlaku, v důsledku čehož došlo k opakovanému zastavení vlaku a jeho zpoždění.
Právní posouzení zjištěného skutkového stavu je v souladu se zákonem, takže výrok o vině je u všech obviněných správný.
Zákon nebyl způsobem uvedeným v §266 odst. 2 tr. ř., zejména ne v neprospěch obviněných, porušen ani tím, že Okresní soud v Prostějově upustil od uložení souhrnného trestu u obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. S. a mladistvého V. Š., že uložil peněžitý trest ve výši 3 000 Kč s odpovídajícím náhradním trestem odnětí svobody obviněnému mladistvému M. O. (byť ve výroku rozsudku bylo chybně citováno ustanovení §79 odst. 1 tr. zák., které se týká jen případů, kdy je ukládán trest odnětí svobody) a že uložil podmíněný trest odnětí svobody na 6 měsíců se zkušební dobou na 1 rok obviněnému Š. D.
K trestu uloženému obviněnému Š. D. je třeba dodat, že výrok o tomto trestu byl pravomocně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1997, sp. zn. 2 T 63/95, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 3 To 208/97, postupem podle §35 odst. 2 tr. zák. v rámci uložení souhrnného trestu.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že součástí rozsudku Okresního soudu v Prostějově je také výrok, jímž tento soud podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyslovil trest propadnutí věci. Okresní soud v Prostějově ve výroku ani v odůvodnění rozsudku výslovně neuvedl, kterému obviněnému tento trest uložil. Z obsahu spisu je patrno, že v rámci vykonávacího řízení Okresní soud v Prostějově učinil úkony směřující k výkonu tohoto trestu jen ohledně obviněného D. P. Z toho Nejvyšší soud zjistil, že trest propadnutí věci byl uložen jen obviněnému D. P. a nikoli též ostatním obviněným.
Zákonu odpovídá také rozhodnutí o náhradě škody v tom, že obviněným T. Z. a mladistvému V. Š. bylo uloženo zaplatit poškozenému K. M. 50 Kč a že poškozený R. T. byl s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněnému mladistvému M. S. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek Okresního soudu v Prostějově vzešel z řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a v kterém nedošlo k žádným podstatným vadám.
Vadou řízení není to, že ve věci obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S., mladistvého V. Š. a Š. D. rozhodoval napadeným rozsudkem samosoudce, který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě obviněného D. P. Tento soudce v přípravném řízení vzal obviněného D. P. do vazby, opakovaně prodloužil jeho vazbu a opakovaně zamítl jeho žádosti o propuštění z vazby. Tato okolnost je důvodem, pro který byl samosoudce podle §30 odst. 2 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného D. P. Nebyl však vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci ostatních obviněných, protože žádný z nich nebyl ve vazbě a o vazbě žádného z nich nebylo nijak vůbec rozhodováno.
Z té části ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., která pro řízení po podání obžaloby upravuje důvody vyloučení soudce, který rozhodoval v přípravném řízení, je výslovně zřejmé, že vyloučen je jen soudce, který mimo jiné rozhodoval o vazbě o s o b y , na niž byla poté podána obžaloba. Je-li stíháno více osob, je soudce po podání obžaloby vyloučen, jen pokud jde o úkony trestního řízení, které se týkají té osoby, o jejíž vazbě rozhodoval. Z toho logicky plyne, že když soudce v přípravném řízení o vazbě nějaké osoby nerozhodoval, není po podání obžaloby na tuto osobu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, které se této osoby týkají. Jestliže je ve společném řízení stíháno více osob a soudce je vyloučen jen ve vztahu k některé z nich, může to s ohledem na povahu společného řízení fakticky znamenat, že soudce nemůže vykonávat úkony trestního řízení, které se týkají i osob, ve vztahu k nimž není dán důvod vyloučení. Ve vztahu k takovým osobám by mohl úkony trestního řízení vykonávat bez dalšího např. za situace, že by se společné řízení nekonalo, resp. že by trestní stíhání těchto osob bylo ze společného řízení vyloučeno podle §23 odst. 1 tr. ř. Třebaže se může v podmínkách společného řízení stát fakticky nemožným, aby soudce vykonával úkony trestního řízení, které se týkají všech obviněných, byť důvod vyloučení soudce se týká jen některého z obviněných, je účastí soudce na takových úkonech porušen zákon jen v neprospěch toho obviněného, kterého se týká skutečnost zakládající důvod vyloučení soudce. V posuzovaném případě se důvod vyloučení soudce Okresního soudu v Prostějově netýkal obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S., mladistvého V. Š. a Š. D. a proto zákon nebyl porušen v ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. v jejich neprospěch.
Smyslem uvažované části ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. je zabránit tomu, aby o vině a trestu, příp. též o náhradě škody či ochranném opatření, meritorně na podkladě obžaloby rozhodoval soudce, který si již ve stadiu před podáním obžaloby, tj. v přípravném řízení, nutně musel učinit předběžný úsudek o vině obviněného, byť jen v úrovni důvodného podezření, že obviněný spáchal trestný čin. Takové podezření je totiž nezbytnou podmínkou vazby. I když v posuzované věci bylo jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení rozhodováno před účinností ustanovení §67 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 166/1998 Sb., bylo uvedené podezření podmínkou vazby se zřetelem k ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. V rámci rozhodování o vazbě obviněného D. P. v přípravném řízení soudce Okresního soudu v Prostějově nečinil žádné závěry v otázce, zda tu je důvodné podezření ze spáchání trestného činu též u ostatních obviněných. Obviněný D. P. objektivně páchal trestnou činnost, v souvislosti s níž byl vzat v přípravném řízení do vazby, společně s dalšími obviněnými. Avšak otázka, zda i tito obvinění jsou důvodně podezřelí ze spáchání trestné činnosti, nebyla předmětem žádných úvah či závěrů soudce Okresního soudu v Prostějově při rozhodování o vazbě obviněného D. P. v přípravném řízení. Ve vztahu k těmto obviněným proto není dáno nic z toho, co jinak je cílem vyloučení soudce podle citované části ustanovení §30 odst. 2 tr. ř.
I když to ve stížnosti pro porušení zákona nebylo namítáno, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vadou řízení není to, že samosoudce Okresního soudu v Prostějově napadeným rozsudkem rozhodl o upuštění od uložení souhrnného trestu u obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. S. a mladistvého V. Š., jimž byly dřívější tresty uloženy vždy v řízení před senátem. Ustanovení §314e odst. 2 tr. ř. nebylo v neprospěch těchto obviněných porušeno, protože toto ustanovení vylučuje, aby rozhodoval samosoudce, jen tehdy, že souhrnný trest má být u l o ž e n . Tomu je třeba rozumět tak, že citované ustanovení se vztahuje jen na případy, kdy k u l o ž e n í souhrnného trestu skutečně dojde, a nikoli též na případy, kdy je od jeho uložení upuštěno. Nejvyšší soud si je vědom toho, že částí teorie i praxe trestního řízení je zastáván názor, že ustanovení §314e odst. 2 tr. ř. se vztahuje také na případy upuštění od uložení souhrnného trestu, protože jde ve skutečnosti o určitou formu rozhodnutí o souhrnném trestu, avšak odkazuje na tu část jeho znění, v níž je výslovně uvedeno, že “má být uložen souhrnný trest“. Nejvyšší soud považuje za významné, že tu je výrazná podobnost mezi upuštěním od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zák. z důvodu, že tret uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný, a zastavením trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. mimo jiné z důvodu, že trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen. Zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. může samosoudce podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. bez jakéhokoli omezení nebo závislosti na tom, zda onen jiný trest byl uložen v řízení před senátem či samosoudcem. Samosoudce může trestní stíhání z uvedeného důvodu zastavit nejen hned po podání obžaloby a jejím přezkoumání, ale i v hlavním líčení podle §223 odst. 1 tr. ř., §314b odst. 1 tr. ř., resp. mimo hlavní líčení podle §231 odst. 1 tr. ř., §314b odst. 1, 2 tr. ř. Bylo by proto nelogické, aby samosoudce nemohl upustit od uložení souhrnného trestu ve vztahu k jiné trestní věci, v níž byl trest uložen senátem, a aby se trvalo na tom, že upustit od uložení souhrnného trestu může v naznačeném případě jen senát. Je třeba vzít v úvahu, že důvodem, pro který o uložení souhrnného trestu v takových případech musí rozhodovat senát, je to, že souhrnný trest je ukládán za celý souběh trestných činů, to znamená i za ty, jimiž dřívějším rozsudkem uznal obviněného vinným senát, a také to, že výrok o trestu v dřívějším rozsudku musí být zrušen, takže by bylo nelogické, aby výrok senátu rušil samosoudce. V případě upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zák. tyto důvody zjevně odpadají.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že zákon nebyl porušen ani v řízení, které napadenému rozsudku ve věci obviněných I. P., T. Z., mladistvého M. O., mladistvého M. S., mladistvého V. Š. a Š. D. předcházelo. Proto stížnost pro porušení zákona podanou ohledně těchto obviněných zamítl.
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, jak to umožňuje ustanovení §274 tr. ř. V řízení o stížnosti pro porušení zákona nebyly prováděny žádné důkazy a v celém rozsahu bylo rozhodnuto na podkladě důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení před Okresním soudem v Prostějově, a na podkladě skutkového stavu, který z těchto důkazů Okresní soud v Prostějově vyvodil. V hlavním líčení měli obvinění reálnou možnost se vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání proto není zásahem do práv obviněných.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec