ECLI:CZ:NS:2001:7.Z.152.2001.1
sp. zn. 7 Tz 152/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných V. H., a T. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 61 To 305/2000, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 61 To 305/2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §256 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněných V. H. a T. J.
Citované usnesení Městského soudu v Praze se zrušuje . Dále se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 4 T 161/97, a všechna další rozhodnutí na obě shora uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 4 T 161/2000, byli obvinění V. H. a T. J. uznáni vinnými trestným činem křivé výpovědi podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měli dopustit jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., když jejich jednání spočívalo v tom, že „V. H. dne 16. 10. 1996 okolo 11.15 hod. a T. J. dne 18. 10. 1996 okolo 13.05 hod. v místnostech Úřadu vyšetřování Správy Policie hl. m. Prahy poté, co byli řádně poučeni o významu svědecké výpovědi a o následcích nepravdivé svědecké výpovědi, do protokolu uvedli takové skutečnosti, na základě kterých bylo sděleno obvinění poškozenému J. K., pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) tr. zák., přičemž trestní stíhání J. K. bylo usnesením vyšetřovatele PČR ÚV hl. m. Prahy ze dne 29. 1. 1997 pod ČVS MVV 4539/44-96 podle 172 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno a toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 2. 1997\". Každému obviněnému byl podle §175 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl výkon tohoto trestu obviněným podmíněně odložen a zkušební doba byla obviněným podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena v trvání osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze, který svým usnesením ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 61 To 305/2000, odvolání obviněných V. H. a T. J. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze (shora uvedenému) podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněných. S ohledem na charakter podané stížnosti pro porušení zákona, která pouze reprodukuje doposud shromážděné důkazy, je třeba vycházet z jejího závěru, kde ministr spravedlnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 61 To 305/2000, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř., a v řízení, jež mu přecházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. v neprospěch obviněných T. J. a V. H. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 4 T 161/2000, byly zrušeny, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo a shledal, že k porušení zákona skutečně došlo.
Předně je nutno uvést, že v popisu skutku, kterým byli obvinění uznáni vinnými, je mj. uvedeno, že „poté co byli řádně poučeni o významu svědecké výpovědi a následcích nepravdivé svědecké výpovědi do protokolu uvedli takové skutečnosti, na základě kterých bylo sděleno obvinění poškozenému J. K. \". Jak však Nejvyšší soud ze spisu zjistil, obvinění byli skutečně vyslechnuti dne 18. 10. 1996 (T. J. ) a dne 16. 10. 1996 (V. H. ), avšak ke sdělení obvinění J. K. došlo již dne 3. 10. 1996, tedy dříve než byli obvinění vyslechnuti jako svědci. V této souvislosti je pak nutno upozornit na skutečnosti, které předcházely sdělení obvinění J. K., a proč tomuto bylo sděleno obvinění pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) tr. zák.
Dne 17. 7. 1996 kolem 22.30 hod. mělo dojít k poškození vozidla V. H. (vozidlo Opel Astra – taxi) vozidlem J. K. (Opel Calibra), přičemž orientační dechovou zkouškou byl alkohol v krvi později obviněného J. K. zjištěn, a na základě tohoto zjištění také dne 13. 10. 1996 byl znalcem Ing. J. Z., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vypracován znalecký posudek a dne 14. 10. 1996 doručen Policii ČR. Zde je pak možno dále uvést, že podnětem k trestnímu stíhání J. K. se patrně stal protokol o nehodě v silničním provozu ze dne 17. 7. 1996, kde bylo zaznamenáno, že J. K. při parkování při pravém okraji vozovky narazil přední částí svého vozidla do stojícího vozidla řidiče H., přičemž škoda na vozidlech byla odhadnuta na 1.500,- Kč, avšak u J. K. byla na dechovém přístroji Dräger zjištěna přítomnost alkoholu v krvi, a to v množství 1,91g/kg. Na tuto, podle názoru Nejvyššího soudu, podstatnou skutečnost, které již později nebyla v rámci hodnocení důkazů a právní kvalifikace věnována dostatečná pozornost, je třeba upozornit.
V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi je nutno dále uvést, že trestného činu křivé výpovědi podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí mj. ten, kdo jako svědek, znalec nebo tlumočník před soudem, státním zastupitelstvím, nebo vyšetřovatelem nebo policejním orgánem, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Z pohledu tohoto ustanovení bylo povinností orgánů činných v trestním řízení ujasnit si jaké nepravdivé skutečnosti, které měly význam pro rozhodnutí vyšetřovatele ve věci obviněného J. K., obvinění (tehdy svědci) uvedli, ve vztahu ke skutku, pro který byl J. K. stíhán, když navíc k jeho trestnímu stíhání nemohlo dojít na základě svědeckých výpovědí obviněných H. a J., jak se uvádí v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4.
Obvinění, kteří byli řádně jako svědci poučeni dne 16. 10. 1996, resp. 18. 10. 1996, neoznačili J. K. jako řidiče, který s vozidlem Opel Calibra měl poškodit vozidlo Opel Astra V. H.
Obviněný T. J. dne 18. 10. 1996, poučen jako svědek v trestní věci obviněného J. K., uvedl, že se do vozidla Opel Calibra podíval jen zběžně a zahlédl pouze řidiče, muže. Řidiče tohoto vozidla neviděl z vozidla vystupovat a od něj odcházet, neboť bezprostředně poté, co naboural vozidlo V. H., šel tuto skutečnost obviněnému H. oznámit. Když později uviděl přicházet k vozidlu Opel Calibra muže, který chtěl odemykat dveře auta, řekl obviněnému H. „Hele, k tomu vozidlu jde řidič, jdi za ním\". Vyšetřovatel při tomto výslechu již žádné bližší skutečnosti k osobě řidiče, resp. osoby, která se snažila vozidlo Opel Calibra odemknout, od obviněného nezjišťoval. Zcela bez povšimnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího tedy zůstala ta část výpovědi obviněného, kde uvedl, že neviděl řidiče vozidla Opel Calibra z vozidla vystupovat, když předtím také uvedl, že si v tomto vozidle povšiml pouze řidiče – muže, který měl mít oblečenou koženou bundu černé barvy a měl mít černé vlasy.
Obviněný V. H. jako svědek dne 16. 10. 1996 uvedl, že poté, co viděli k vozidlu Opel Calibra přicházet nějakého muže, byl obviněným T. J. upozorněn, že k tomuto vozidlu přichází nějaký řidič, sám tento obviněný, který byl vyslechnut dříve než obviněný T. J., uvedl, že T. J. mu neřekl, že „by to byl řidič, který vozidlo Opel Calibra řídil v době, kdy toto vozidlo do jeho vozidla Opel Astra narazilo\". Tento obviněný v době, kdy byl vyslýchán jako svědek neoznačil J. K. jako řidiče vozidla, které narazilo do jeho vozidla, a navíc uvedl, že ani sám T. J. neoznačil J. K. jako řidiče vozidla. Z obou těchto důkazů je tedy patrno, že obvinění, kteří vypovídali v trestní věci J. K. jako svědci, neuvedli, že to byl v té době obviněný J. K., kdo řídil vozidlo Opel Calibra a narazil do stojícího vozidla Opel Astra V. H.
Odůvodnění:rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 4 T 161/97, a následně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 61 To 305/2000, se zaměřilo zejména na reprodukci znaleckého posudku z oboru silniční dopravy Ing. P. W. a následně znalecký posudek zpracovaný Ústavem silniční a městské dopravy, a. s., Praha, ze kterých tyto soudy dovodily, že závěry těchto znaleckých posudků jsou totožné a z technického hlediska jednoznačně vylučují možnost střetu vozidel obviněného V. H. a J. K. Podle názoru soudů obou stupňů závěry znaleckých posudků jednoznačně vylučují verzi obou obviněných. Sám odvolací soud ke svědectví J. K. uvedl, že tento, vzhledem k tomu, že v předmětné době byl pod vlivem alkoholu, měl jistě logický důvod popírat, že vozidlo Opel Calibra skutečně řídil, nelze odhlédnout ani od protokolu o nehodě v silničním provozu, kde byl uveden jako řidič tohoto motorového vozidla, a nic proti tomu nenamítal a teprve v průběhu trestního stíhání proti němu přišel s verzí, že vozidlo řídil jeho známý H., který jeho obhajobu potvrzuje. Odvolací soud však i tyto skutečnosti považoval za skutečnosti nepodstatné, neboť pro trestní odpovědnost obviněných není podle jeho názoru rozhodující, kdo byl řidičem vozidla Opel Calibra a kdo naboural vozidlo V. H., ale rozhodující je podle odvolacího soudu skutečnost, že k této kolizi nemohlo dojít způsobem, jak tvrdí obvinění.
K výše uvedenému odůvodnění jak soudu prvního stupně, tak i soudu druhého stupně je třeba uvést, že uvedené znalecké posudky byly zpracovány s jistým časovým odstupem a nelze přehlédnout zejména tu část znaleckého posudku Ústavu silniční a městské dopravy, kdy považoval za nutné zdůraznit některé skutečnosti, které by mohly ovlivnit závěry tohoto znaleckého posudku, a tím tedy i předchozího znaleckého posudku Ing. P. W. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací, není již vůbec zřejmé, zda k těmto skutečnostem bylo v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. přihlíženo, a zda byly hodnoceny v souvislosti s dalšími důkazy. Zde je možno poukázat např. na to, že závěry znaleckého posudku by mohly být ovlivněny tím, že byla prokazatelně jiná výška hrany horní části předního nárazníku těsně nad SPZ vozidla Opel Calibra než 41 cm – avšak údaj 41 cm je hodnota zjištěná znalcem Ing. W. dne 12. 11. 1996, přičemž k předmětné události mělo dojít 17. 7. 1996, a jak vyplývá z revizního znaleckého posudku, mohlo ke změně tohoto údaje dojít např. použitím odlišných ráfků, pneumatik, jiných per odpružení atd. U měřené světlé výšky jiných dvou vozidel Opel Calibra, která byla prováděna v rámci revizního znaleckého posudku, právě díky těmto okolnostem byla výška hrany horní části předního nárazníku (hrana nárazníku nad SPZ) zjištěna v jednom případě 43 cm a ve druhém případě 46 cm nad terénem. Pokud tedy soudy obou stupňů prioritu přikládaly právě možnosti vzniku poškození vozidel, měly orgány činné v trestním řízení vzít mj. při svém rozhodování v úvahu také tuto skutečnost, vyznívající ve prospěch obviněných, ve vztahu k výpovědi J. K. a event. výměnu kol, či provádění jiných změn.
Jestliže podle názoru odvolacího soudu bylo rozhodným pro posouzení otázky, zda se obvinění dopustili jednání jim kladeného za vinu, i to, zda došlo k poškození vozidla V. H. tak, jak obvinění uváděli, či jak vyplývalo ze znaleckého posudku, bylo nezbytné právě s ohledem na možnost změny závěru znaleckého posudku ověřit také okolnosti, na které obvinění poukazovali v rámci své obhajoby, např. to, že J. K. v době, kdy mělo dojít k předmětné události, nesměl řídit motorová vozidla (tedy vážit, jaké následky by pro obviněného mělo zjištění, že je řidičem vozidla a toto řídil pod vlivem alkoholu), že sám se nebránil tomu, že s ním bylo jako s řidičem vozidla nakládáno (byl převezen k odběru krve), z místa vyšetřované události uprchl apod.
Z protokolu o výslechu svědka P. K. v přípravném řízení i u hlavního líčení je zcela jednoznačné, že tento byl poučen jako svědek o trestních následcích křivé výpovědi, přesto však uvedl, že viděl, jak s vozidlem Opel Calibra přijel J. K., a že nikdo další z vozidla nevystupoval. Dále uvedl, že viděl také, jak J. K. s vozidlem později odejel. Poukázal rovněž na to, že po příjezdu policie právě J. K. vystupoval jako řidič tohoto vozidla. Také tato skutečnost byla v rámci hodnocení důkazů zcela opomenuta, přičemž z ustanovení §125 tr. ř. vyplývá, že z odůvodnění rozsudku musí být mj. patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona jak v otázce viny, tak otázce trestu. Rovněž tak z něj musí být patrno, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
Obvodnímu soudu nelze upřít jeho snahu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, o čemž svědčí např. vyžádání zprávy od Technické správy komunikací hl. města Prahy ke stavu vozovky v předmětném úseku. Z této zprávy vyplývá např. zjištění propadliny cca 12x1m, avšak dne 12. 8. 1997. V úředním záznamu na č. l. 85 se uvádí, že v roce 1996 nebyla v uvedeném úseku hlášena závada typu propadliny. Nejvyšší soud však v rámci skutkového zjištění poukazuje na to, že nebyla pořízena odpovídající fotodokumentace, měření znalcem Ing. W. mělo být podle obviněných provedeno na rovné vozovce, nikde nebylo zmíněno, že by v uvedeném prostoru měla vozovka např. sklon k chodníku apod. Na tyto skutečnosti poukazuje Nejvyšší soud ve vztahu ke zprávě na č. l. 86, podle které mělo v době od 1. 3. do 31. 7. 1996 dojít k pokládce nového plynového potrubí. Pokud tedy podle názoru soudu prvního i druhého stupně mělo vliv na trestní odpovědnost obviněných pouze to, zda k poškození vozidla V. H. mohlo dojít způsobem, který popsal ve své výpovědi obdobně jako T. J., což je však vyvráceno zpracovanými znaleckými posudky, bylo potřebné v rámci postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. se vypořádat mj. také se skutečnostmi výše uvedenými.
Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák. se dopustí mj. svědek, který před soudem, státním zastupitelstvím, nebo před vyšetřovatelem nebo policejním orgánem, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu, uvede nepravdu o okolnosti, která má význam pro rozhodnutí. Uvedeného trestného činu se může tedy dopustit pachatel v postavení svědka. S ohledem na skutková zjištění obvodního soudu mělo však jednání obviněných spočívat v tom, že poté, co byli řádně poučeni o významu svědecké výpovědi a o následcích nepravdivé svědecké výpovědi, měli o protokolu uvést takové skutečnosti, na základě kterých bylo sděleno obvinění poškozenému J. K., vůči kterému bylo později trestní stíhání zastaveno.
Již shora bylo poukázáno na to, že J. K. bylo v jeho trestní věci (kde byli obvinění vyslechnuti jako svědci) sděleno obvinění dne 3. 10. 1996, zatímco výslechy obviněných jako svědků byly učiněny až následně ve dnech 16. a 18. 10. 1996. Z výše uvedené časové posloupnosti vyplývá, že skutková zjištění soudu prvního stupně neodpovídají skutečnosti. Pokud došlo ke sdělení obvinění J. K. dne 3. 10. 1996 nemohlo se tak stát na základě svědeckých výpovědí obviněných, neboť v té době nebyli ještě jako svědci vyslechnuti, a proto bylo třeba zvažovat, zda mohlo event. přicházet v úvahu trestní stíhání obviněných pro trestný čin křivého obvinění podle §174 tr. zák. za předpokladu, že oznámení učiněné orgánům činným v trestním řízení dne 17. 7. 1996 bylo podnětem k pozdějšímu trestnímu stíhání J. K. Podle tohoto ustanovení se trestného činu křivého obvinění dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že obvinění spočívá v jednání pachatele, které může být odnětem k trestnímu stíhání nevinné osoby.
K trestnému činu křivého obvinění je možno dále uvést, že lživé obvinění spočívá ve vědomém uvedení objektivně nepravdivých skutečností, přičemž v případě, že nesměřuje proti konkrétní určité osobě, postačí, je-li možno tuto osobu individualizovat podle takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. Dále nelze přehlédnout ve vztahu k tomuto trestnému činu, že křivé obvinění se může týkat jen trestného činu. V této souvislosti bude také nutné posoudit, pro jaký skutek bylo trestní stíhání zahájeno, přičemž nelze přehlédnout již shora nastíněné výpovědi obviněných, které učinili v postavení svědků. Rovněž bude nutno v souvislosti s dalšími důkazy posoudit, pro jaký skutek bylo trestní stíhání proti J. K. zahájeno a později také zastaveno.
V souvislosti s předmětnou trestní věcí i skutečnostmi shora uvedenými považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud nadřízený soud dospěje oprávněně k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná nebo vzbuzují pochybnosti o jejich správnosti, musí vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil, může také poukázat na nelogičnost některých závěrů soudu prvního stupně i na to, že některé významné skutečnosti opomenul zhodnotit. Není však oprávněn dávat soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým konkrétním závěrům má dospět při odnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková zjištění má učinit.
Z důvodů výše rozvedených proto Nejvyšší soud vyhověl ministrem spravedlnosti podané stížnosti pro porušení zákona a podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 61 To 305/2000, byl porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř., když tento soud důvodně podané odvolání obviněných jako nedůvodné zamítl, aniž by reagoval na skutečnosti shora nastíněné. Porušení zákona bylo rovněž shledáno v řízení předcházejícím, a to v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V důsledku tohoto výroku Nejvyšší soud dalším výrokem podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, zrušil rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 4 T 161/97, a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci odstraní soud vady a neúplnosti vytknuté mu Nejvyšším soudem a znovu rozhodne na podkladě skutkového stavu, jehož hodnocení bude založeno na hodnocení důkazů, které odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V dalším řízení nelze přehlédnout to, že to byli pouze obvinění, kdo podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána pouze ve prospěch obviněných a rozsudkem Nejvyššího soudu bylo vysloveno, že k porušení zákona došlo v neprospěch obviněných.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann