ECLI:CZ:NS:2001:8.TZ.287.2000.1
sp. zn. 8 Tz 287/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 17. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Františka Púryho stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 30. 5. 2000, č. j. 4 To 69/2000-1028, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 10/98, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek §272 odst. 1 tr. ř., takto:
Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2000, č. j. 4 To 69/2000-1028, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného M. H.
Toto usnesení a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2000, č. j. 39 T 10/98-945, se zrušují . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Na obviněného M. H. byla dne 6. 5. 1998 podána u Krajského soudu v Brně obžaloba krajského státního zástupce v Brně, sp. zn. 1 KZv 34/97, pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e), h) tr. zák. a jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Skutek měl obviněný podle obžaloby spáchat tím, že dne 1. 3. 1997 v době mezi 10.00 hod. do 10.30 hod. ve V., okr. Ž. n. S., v přesně nezjištěném místě na zahradě nebo v nepřehledném zarostlém terénu u zahrady, u rodinného domu, majitele J. S., který užíval k občasnému bydlení, udusil dceru své družky G. M., nezl. M. M., tak, že jí ucpal dýchací otvory tím, že jí tiskl oblast rtů a krku do té doby, až přestala jevit známky života. Poté jí zasouval prst nebo jiný hladký předmět do konečníku, čímž jí způsobil cirkulární odtržení sliznice konečníku. Následně bezvládnou nezletilou M. M. ponechal ležící v uvedených prostorách a společně s její matkou G. M. předstíral, že nezletilou hledá jednak v rodinném domě, jednak v obci V. V průběhu hledání nezletilé M. M. obviněný M. H. odešel od G. M. sám hledat nezletilou jiným směrem. Poté odešel zpět do výše uvedených prostor, kde se dítě nalézalo, odnesl je k požární nádrži - jezírku v blízkosti rodinného domu kam nezletilou M. M. ponořil a vzápětí vytáhl a poté ji donesl do domu rodiny S. ve V. a žádal o pomoc. Následně venku před jejich domem na holé zemi začal provádět oživovací pokusy na nezletilé M. M. jednak sám, jednak s matkou dítěte G. M., která se v té době vrátila, a za účasti občanů obce V. Nezletilé M. M. byla kolem 11.00 hod. přivolána lékařská pomoc a přes všestrannou odbornou péči poskytnutou nezletilé v nemocnici v Novém Městě na Moravě, se nepodařilo přivést ji k životu a dne 1. 3. 1997 ve 13.45 hod. byla konstatována její smrt.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 1999, č. j. 39 T 10/98-740, byl obviněný M. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro výše uvedený skutek. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 1999, č. j. 4 To 75/99-820, byl k odvolání krajského státního zástupce v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. tento rozsudek zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci mimo jiné uvedl, že úkolem nalézacího soudu po vrácení věci bude reagovat na argumentaci a způsob hodnocení důkazů státním zástupcem, jak to prezentuje v podaném opravném prostředku a k tomu provést důkazy. Vrchní soud v Olomouci dále uvedl pod body 1 - 10 na str. 14 - 18 odůvodnění usnesení, v kterých směrech a jakými důkazy je třeba dokazování doplnit.
Krajský soud v Brně po doplnění dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 17. 2. 2000, č. j. 39 T 10/98-945, opětovně tak, že obviněného M. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e), h) tr. zák. a trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Proti tomuto rozsudku podal odvolání krajský státní zástupce. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2000, č. j. 4 To 69/2000-1028, bylo podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítnuto.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti tomuto usnesení ve lhůtě uvedené v §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. H. Ve stížnosti pro porušení zákona namítl, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného M. H. porušen zákon v ustanoveních §256 tr. ř. a §254 odst. 1 tr. ř., a v řízení, které předcházelo jeho vydání, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §226 písm. c) tr. ř. Poukázal na to, že ze spisového materiálu je patrno, že soud prvního stupně po vrácení věci provedl pouze část úkonů nařízených odvolacím soudem, čímž porušil ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. Podle ministra spravedlnosti se konkrétně jedná o úkony a dokazování uvedené v požadavcích pod body 4, 5 a 6 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 1999, č. j. 4 To 75/99-820, a nelze se spokojit s odůvodněním soudu prvního stupně, že tyto úkony považuje za nadbytečné, i s tím, že odvolací soud tento stav toleroval, a to tím spíše, že v předmětné trestní věci neexistuje žádný přímý důkaz a provedení uložených, byť nepřímých důkazů, by mohlo rozšířit řetěz dosud provedených důkazů, posílit důkazní stav věci a tak přispět ke správnému rozhodnutí o vině. Dále ministr spravedlnosti uvedl, že zůstalo neobjasněno, jakým způsobem poškozená opustila oplocený prostor zahrady a domu, přes nějž nepronikli ani psi, kteří dříve různá volná místa využili k útěku, když k tragické události bez vědomí obviněného a matky poškozené v tomto prostoru nemohlo dojít z důvodu přítomnosti obou jmenovaných a dvou psů reagující na pohyb cizích osob. Vrchní soud v Olomouci vyžadoval také přibrání znalce z oboru kynologie k tomu, zda psi uvedených plemen vzhledem ke svým vlastnostem museli či měli reagovat na násilí vůči poškozené, která patřila do okruhu domácích osob, či by nějak reagovali v případě ukrytí poškozené ve stavu těsně před smrtí nebo po smrti, když podle znaleckých posudků byla poškozená zneužita právě v této době, na pozemku zahrady či mimo něj s alternativou, že pachatelem by byl obviněný. V případě, že by poškozená sama opustila uzavřený prostor zahrady, a psi by byli následně obviněným a matkou poškozené vypuštěni z tohoto prostoru z důvodu pátrání po poškozené, zda by sledovali stopu poškozené či z jiných důvodů by šli stejným směrem jako ona i vzhledem ke stavu, v němž se kritické době nacházela, a to znovu s alternativou přítomnosti obviněného a jeho družky. Kromě odpovězení výše uvedených otázek se měl znalec vyjádřit i k otázkám dalším, jež lze vztáhnout na danou věc.
Ministr spravedlnosti namítl, že pokud Krajský soud v Brně provedl tzv. vyšetřovací pokus (mající charakter ohledání) na základě bodu 9 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 1999, č. j. 4 To 75/99-820, postrádá dokumentace předmětného úkonu náležitosti stanovené v §113 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně o tomto úkonu sice sepsal protokol (č. l. 891 spisu) a za součinnosti příslušníků Policie ČR nechal vyhotovit dokumentaci, která nebyla zažurnalizována jako součást spisu, ale vedena v samostatné složce označené jako "Plán obce V. " a průběh úkonu nechal zadokumentovat formou videozáznamu, který však není přílohou spisu. Ministr spravedlnosti vytkl, že protokol o ohledání neobsahuje přesný popis úkonů, ale nesprávně odkazuje pouze na videozáznam, ačkoliv ten by měl sloužit pouze k vizuálnímu a zvukovému zadokumentování údajů, které musejí být obligatorně zadokumentovány v protokolech.
Ministr spravedlnosti dále vytkl, že v důsledku nedostatečného rozsahu dokazování a nerespektování požadavků Vrchního soudu v Olomouci došlo též k porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když soud prvního stupně z dosavadních skutkových zjištění vyvodil nejen předčasné, ale zejména nesprávné skutkové a právní závěry. Závěr o neprůkaznosti zavinění obviněného na smrti nezletilé a jejím následném pohlavním zneužití postavil především na četných znaleckých posudcích a odborných vyjádřeních, z nichž vyjímal pro odůvodnění svého rozhodnutí pouze některé závěry, důkazy nehodnotil důsledně a komplexně ve všech vzájemných logických souvislostech. Zmíněné pochybení je podle něj patrné zejména z toho, že soud prvního stupně učinil hypotetický závěr, že pachatelem žalovaného skutku je muž, který má genetické znaky odlišné od obviněného a zřejmě trpí poruchou, projevující se tím, že jeho ejakulát neobsahuje spermie, ač četnými a opakovanými znaleckými zkoumáními z oboru molekulární genetiky, biologie a soudního lékařství nebylo vůbec prokázáno, že by se pachatel pohlavně ukojil na nezletilé poškozené zasunutím pohlavního údu do její pochvy či rekta, a následnou ejakulací do těchto míst, tudíž nebyla zjištěna ani přítomnost kyselých fosfatáz, tedy ani spermií ve výtěrech z pochvy a rekta poškozené, až na málo průkazný závěr znalce doc. RNDr. I. M., CSc., jak jej i on sám hodnotil. Soud přitom nevzal v úvahu, že by mohlo jít o jinou formu sexuálního ukájení, což vyplývá i ze samotného popisu skutku v obžalobě.
Ministr spravedlnosti poukázal na to, že soud zcela neodůvodněně státnímu zástupci podsouval neobjektivnost v souvislosti s úkony, které byly realizovány k ověření toho, zda nemohlo dojít ke kontaminaci zkoumaného biologického materiálu biologickým materiálem třetí osoby během manipulace s tělem poškozené od její smrti až do odběru vzorků ke znaleckému zkoumání.
Správnost úvah soudů obou stupňů o možnosti, že se žalovaného trestného jednání dopustila třetí osoba, vyvrací podle ministra spravedlnosti další dosud provedené důkazy, vztahující se k okolnostem nálezu poškozené ve vodní nádrži, které nebyly hodnoceny ve všech relevantních souvislostech. Z dokazování vyplynulo, že srdce poškozené nezletilé M. M. bylo po příjezdu rychlé lékařské pomoci ještě stimulováno činností, byť za pomoci přístrojů, což by nebylo možné, pokud by teplota poškozené byla nižší než 25° C. Podle znalce prof. MUDr. L. N., DrSc., postačí zhruba 1 až 1,5 minuty (č. l. 900-901 spisu). Tím je vyloučeno, že by obviněný M. H. mohl nalézt poškozenou plovoucí při hladině a v té poloze, jak tvrdil. Tato skutečnost spolu s důkazy, kterými bylo vyvráceno jako nepravdivé tvrzení obviněného o řasách v ústech poškozené, o šplouchání vody v jejích útrobách apod., jakož i odrazování matky dítěte od snahy hledat dceru právě v nádrži, ačkoliv obviněný tam následně a bez přítomnosti jiných osob nezletilou hledal a našel a také zjištění o jeho sexuální úchylce vyvracejí podle názoru ministra spravedlnosti správnost závěru soudu o tom, že je vyloučeno, aby skutek mohl spáchat právě obviněný M. H. Vrchní soud v Olomouci proto pochybil, pokud závěry soudu prvního stupně, plynoucí z vadného hodnocení důkazů, v odvolacím řízení jako správné potvrdil.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2000, č. j. 4 To 69/2000-1028, byl ve prospěch obviněného M. H. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §226 písm. c) tr. ř. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2000, č. j. 39 T 10/98-945, zrušil a zrušil i všechna rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného tak, že ji nepovažuje za důvodnou a navrhl proto, aby stížnost pro porušení zákona byla podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítnuta. Podle jeho názoru soudy obou stupňů řádně vyhodnotily důkazy a učinily správné právní závěry. Stav důkazní nouze nastal především v důsledku hrubých a vážných nedostatků v postupu orgánů přípravného řízení, zejména ve fázi provádění neodkladných a neopakovatelných úkonů. Dodal, že do jisté míry lze přisvědčit námitce o nedostatečné dokumentaci úkonů provedených soudem prvního stupně na místě samém.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 7. 1999, č. j. 4 To 75/99-820, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 3. 1999, č. j. 39 T 10/98-740, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Vrchní soud považoval odvolání státního zástupce za důvodné, protože za stávající důkazní situace nebyly ve věci shromážděny všechny v úvahu přicházející důkazy pro meritorní rozhodnutí, přičemž některé z již provedených důkazů bylo třeba doplnit či zcela opakovat. V převážné části se přitom ztotožnil s odvolacími námitkami státního zástupce, který hodnotil jinak než soud prvního stupně jednotlivé důkazy i všechny důkazy v jejich souhrnu. Dále uvedl, že úkolem nalézacího soudu po vrácení věci bude reagovat na argumentaci a způsob hodnocení důkazů státním zástupcem, které byly prezentovány v opravném prostředku a provést k tomu důkazy, jež vyplynou z reakce na hodnocení důkazů státním zástupcem. Pod body 1. - 10. (str. 14 - 18 odůvodnění rozhodnutí) odvolací soud nařídil, které úkony a doplnění dokazování je povinen krajský soud provést.
Stížnosti pro porušení zákona je nutno přisvědčit v tom, že krajský soud se důsledně neřídil ustanovením §264 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Z ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. vyplývá vázanost soudu, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, právním názorem odvolacího soudu v otázkách hmotného i procesního práva. Soud prvního stupně není vázán právním názorem odvolacího soudu jen tehdy, jestliže po doplnění dokazování v novém hlavním líčení dojde k takové změně skutkových okolností, že právní názor odvolacího soudu úplně nebo částečně ztratí svůj skutkový základ. Z obsahu spisu nic takového není zřejmé, a proto krajský soud byl vázán právním názorem odvolacího soudu v tom, jaké úkony a jaká doplnění dokazování měl provést.
Předně měl krajský soud opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie, k posouzení motorických schopností dítěte ve věku 35 měsíců, ve vztahu ke vzdálenosti, kterou by za dané důkazní situace muselo ujít bez přítomnosti známé, dospělé osoby, aby opustilo zahradu domu S. a poté odešlo směrem k nádrži, kde mělo být později nalezeno. V tomto směru bylo třeba vyjít ze stávajících výpovědí obviněného, matky poškozené G. M. a svědkyně E. T. (č. l. 509) a v případě nezbytnosti výslech jmenovaných osob doplnit a vzít v úvahu i zdravotní dokumentaci poškozené. Krajský soud k tomu uvedl (č. l. 961), že takové zjišťování je zcela nadbytečné, neboť i když nebylo zjištěno místo činu, nebyl proveden žádný důkaz a ani obhajoba na tom nebyla založena, že by snad dítě mělo takovou trasu absolvovat. Z toho důvodu soud proto schopnost dítěte ujít určitou vzdálenost nezjišťoval, neboť výsledek takového zjištění nemůže osvětlit otázku viny či neviny obviněného.
V bodu 5 odůvodnění cit. usnesení vrchního soudu bylo krajskému soudu uloženo doplněním výslechu shora uvedených osob, sousedů domu St. (M.) a svědka L. S. (č. l. 489) zjistit, jakým způsobem byla zajištěna vrátka (č. l. 155) - vstup přes oplocení pozemku, na němž se měla poškozená a obviněný pohybovat (viz výpověď obviněného na č. l. 628), a přesně označit, kde vrátka byla situována, jaké jsou na toto místo výhledové možnosti z místa pracovní činnosti obviněného, domu, kde v této době dlela matka poškozené G. M., případně ze sousedních domů, přičemž byla třeba vycházet z ročního období v dané době. Na základě těchto výsledků pak znalcem pediatrem odpovědět otázku, zda dítě ve věku 35 měsíců bylo schopno tuto překážku (vrátka), respektive její zajištění překonat a za sebou uzavřít vůbec či tak rychle, aby uzavřený prostor zahrady neopustili volně pobíhající psi (viz výpověď obviněného na č. l. 356, 358). Dále bylo podle vrchního soudu třeba odpovědět otázku, zda dítě uvedeného věku bylo schopno bez cizí pomoci překonat tehdejší oplocení pozemku a tak tento pozemek nepozorovaně opustit. Vzhledem k výpovědím svědků D. C. (č. l. 381), J. H. (č. l. 411), M. M. (č. l. 438), L. P. (č. l. 477), R. P. (č. l. 482) a O. S. (č. l. 497) nelze předpokládat, že by psi pobíhající volně po zahradě nereagovali na cizí osobu, která by eventuálně pomáhala poškozené překonávat plot. Vrchní soud dále poukázal na to, že dosavadní výsledky dokazování se nesoustředily a především neobjasnily, jakým způsobem poškozená opustila oplocený prostor zahrady a domu přes nějž nepronikli ani psi, kteří dříve různá volná místa využili k útěku, když k tragické události bez vědomí obžalovaného a matky poškozené v tomto prostoru nemohlo dojít z důvodu přítomnosti obou jmenovaných a dvou psů, reagujících na pohyb cizích osob tak, jak shodně všichni slyšení svědci vypověděli. K tomu krajský soud uvedl (č. l. 961), že obžaloba počala tvrdit (č. l. 798), že se poškozená pohybovala v zahradě přilehlé k domu. Z fotodokumentace a videozáznamu je podle krajského soudu patrno, že dveře od domu ústí do obecně přístupného prostoru a teprve z tohoto prostoru vedou vrátka na zahradu přilehlou k domu, po které se podle provedeného dokazování pohybovala pouze v jednom případě svědkyně M. Z tohoto důvodu krajský soud neprovedl žádný důkaz k tomu, zda by 35 měsíční dítě bylo či nebylo schopno samo vstoupit do vedlejší zahrady, která přiléhá k nádrži. Podle krajského soudu žádné zjištění nenasvědčuje tomu, že by dítě samo vešlo do těchto prostor.
Dále měl krajský soud podle bodu 6 odůvodnění citovaného usnesení přibrat znalce z oboru kynologie k odpovězení otázky, zda psi uvedených plemen vzhledem ke svým vlastnostem museli či měli reagovat na násilí vůči poškozené, která patřila do okruhu domácích osob, či by nějak reagovali v případě ukrytí poškozené ve stavu těsně před smrtí nebo po smrti (podle znaleckých posudků byla zneužita právě v této době) na pozemku zahrady či mimo něj s alternativou, že pachatelem by byl obviněný. V případě, že by poškozená sama opustila uvedený uzavřený prostor zahrady a psi by byli následně obviněným a matkou poškozené vypuštěni z tohoto prostoru z důvodu hledání poškozené, zda by sledovali stopu poškozené či z jiných důvodů by šli stejným směrem jako ona, a to i vzhledem ke stavu, v němž se v kritické době nacházela, znovu s alternativou přítomnosti obviněného a jeho družky. Kromě odpovězení výše uvedených otázek se znalec měl vyjádřit i k dalším otázkám, plynoucím z odpovědí na položené otázky a jeho odborných znalostí, jež lze vztahovat na danou věc (č. l. 385 - 386).
Ani tento důkaz krajský soud neprovedl z důvodů, které osvětlil na č. l. 962 - 963. Uzavřel, že není zřejmé, kde se psi v kritické době nacházeli. Z toho dovodil, že tvrzení obžaloby o tom, že by psi poškozenou před útokem bránili a pokud tak neučinili, bylo to proto, že čin spáchal obviněný jako jim blízká osoba, je jen hypotézou, která postrádá základní východisko, a to, že se psi pohybovali v době trestného činu v jeho těsné blízkosti. Také úvaha, zda by bylo třeba se odborně vyjádřit k tomu, jak by psi reagovali na vražedný útok vůči nezletilé, vede teoreticky jen k tomu, jak se obecně psi v takových případech chovají.
Vrchní soud se v usnesení napadeném stížností pro porušení zákona spokojil s postupem krajského soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 1027) uvedl, že ve světle shromážděného důkazního materiálu a odůvodnění napadeného rozsudku neobstojí odvolací námitka zaměřená do nesplnění všech pokynů stanovených odvolacím soudem nalézacímu soudu po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Za dané důkazní situace se podle vrchního soudu jeví zcela nadbytečným s poukazem na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu na stranách 18 - 19 posouzení motorických schopností dítěte ve věku 35 měsíců, zjištění, jakým způsobem byl zajištěn vstup do oploceného pozemku i vyjádření znalce z oboru kynologie k tomu, zda psi uvedených plemen a vlastností museli či měli reagovat na násilí vůči poškozené.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud je povinen, pokud nezamítne odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti němuž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Jestliže podá odvolání státní zástupce, je nutno rozsudek přezkoumat ve všech jeho výrocích. Řízení o odvolání je založeno na tzv. revizním principu. Přezkoumání zákonnosti výroku napadeného rozsudku znamená podrobit jej zkoumání z hlediska právní stránky, tj. zda v průběhu řízení nedošlo k porušení trestního zákona, trestního řádu, ale i všech dalších právních předpisů, které jsou součástí právního řádu. Základem přezkumné povinnosti je zjištění, zda byly dodrženy předpisy trestního řádu, tj. zda v řízení nedošlo k vadám, které mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění a následně i na aplikaci předpisů trestního práva hmotného. Při rozhodování, zda nedošlo k porušení předpisů trestního práva hmotného, se odvolací soud musí zaměřit především na otázku viny, tzn. na závěry napadeného rozsudku o trestní odpovědnosti a správnou aplikaci příslušných ustanovení trestního zákona.
Vrchní soud důsledně nepostupoval podle §254 odst. 1 tr. ř. Je to zřejmé již z toho, že v usnesení ze dne 12. 7. 1999, č. j. 4 To 75/99-820, se ztotožnil v převážné části s odvolacími námitkami státního zástupce směřujícími do neúplně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů soudem prvního stupně, a přesto, že soud prvního stupně po částečném doplnění dokazování, aniž došlo ke změně skutkových okolností, nerespektoval všechny pokyny odvolacího soudu, vrchní soud považoval skutkový stav věci za zjištěný v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. V tomto ustanovení jsou obsaženy dvě základní zásady, a to zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásada vyhledávací. Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Jejich povinností je dále bez návrhu stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, přičemž doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení přezkoumat všechny okolnosti případu. S touto zásadou úzce souvisí zásada volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., která se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se projeví až v konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení soud nemůže postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Při přezkoumávání rozsudku lze zkoumat pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné (srov. č. 85/71-56 Sb. rozh. tr.).
Vina obviněného musí být prokázána na základě důkazů, provedených v souladu s trestním řádem. Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. č. 38/68-I. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je nutno poukázat též na ustanovení §125 tr. ř. o odůvodnění rozsudku. Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.
Ministr spravedlnosti namítl porušení zákona při rozhodování soudů obou stupňů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vytýkaná pochybení jsou důvodná, přičemž k porušení zákona došlo i v jiných směrech, než namítá stížnost pro porušení zákona, především v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. již v řízení před soudem prvního stupně.
Předmětem trestního stíhání je skutek. V trestním stíhání je třeba dokazovat v nezbytném rozsahu zejména, zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek a další podstatné okolnosti uvedené v §89 odst. 1 tr. ř. Skutek, který je trestným činem se stal, a bylo nutno dokazovat, zda jej spáchal obviněný a pokud jej spáchal, z jakých pohnutek. Vzhledem k popisu skutku v obžalobě mělo být dokazování zaměřeno na to, kde byl trestný čin spáchán. Je nutno přisvědčit tomu, že policejní orgány pod vlivem prvotní informace o tom, že se poškozená M. M. utopila v nádrži, neprovedly důkladné ohledání malého prostoru kolem nádrže a nezajistily trasologické stopy. Přesto se dokazování nezaměřilo na objasnění toho, zda ke skutku došlo na zahradě nebo v nepřehledném terénu u zahrady, případně jinde. Z protokolu o ohledání (č. l. 155 - 159) je patrno, že strom, který měl obviněný ořezávat, byl zčásti opřený o plot a ležel přes cestičku, nebyl pořezán ani se v jeho blízkosti nenacházely ořezané či useknuté větve. Pokud obviněný M. H. nepořezal kmen stromu, aby odstranil překážku na uvedené cestičce, zůstává otázkou, co dělal v době od 10.00 hod. do 10.30 hod., kdy měl podle své výpovědi nalézt poškozenou v nádrži. Soud prvního stupně nevzal v úvahu ani způsob, jakým obviněný a svědkyně G. M. hledali poškozenou nezletilou M. M., když obviněný ji hledal v obci V. ve velké vzdálenosti od nádrže, kde ji později měl nalézt. Zůstalo zcela nevysvětleno, proč obviněný i jeho družka G. M. v době, kdy poškozenou hledali, nevolali její jméno, ani se nedotazovali občanů ve V. ě, zda dítě neviděli. Tu je nutno poukázat na výpověď svědků O. M. (č. l. 465, 636) a J. S. (č. l. 484, 637). Poté co obviněný začal sám hledat poškozenou, našel ji v nádrži údajně kolem 10.30 hod. Zůstalo též neobjasněno, proč poškozenou donesl do domu manželů S. až kolem 11.00 hod a co tedy v době cca 30 minut od 10.00 do 10.30 hod. dělal. V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by se v nepřehledném a značně zarostlém terénu pod domem ve V. nebo v přilehlé zahradě zdržovala jiná osoba než obviněný.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný při hledání poškozené dostal k nádrži kolem 10.30 hod. Z tvrzení obviněného dovodil, že obviněný neměl časový prostor k tomu, aby žalovaný čin spáchal. Obviněný vypověděl, že vzal bidlo a začal jím prozkoumávat nádrž a po chvíli uviděl poškozenou zhruba uprostřed nádrže. Poškozená podle něj ležela ve vodě na zádech a kolena jí měla trčet z vody. Obviněný dále ve své výpovědi uvedl, že skočil do nádrže, poškozenou vytáhl a odnesl ke S., kde začal provádět oživovací pokusy. Nález poškozené v nádrži, v poloze popsané obviněným, neodpovídá závěrům znalce z oboru lékařské fyziologie prof. MUDr. L. N., DrSc., který zcela jednoznačně a bez všech pochybností v posudku vyloučil, že by poškozená mohla v takové poloze plavat. Znalec dovodil, že poškozená mohla být ve vodě maximálně 10 vteřin, a proto ji musel namočit buď sám obviněný anebo by obviněný musel potencionálního pachatele určitě při této činnosti vidět, protože měl možnost pozorovat nádrž ze vzdálenosti několika desítek metrů. Navíc popis obviněného, jak se nejdříve snažil bidlem přitáhnout tělo ke břehu a teprve poté pro dítě skočil, časově zcela neodpovídá základnímu předpokladu, že poškozená byla ve vodě maximálně 10 vteřin (č. l. 964). Z odůvodnění rozsudku krajského soudu nelze zjistit, jak hodnotil tento důkaz jednotlivě, ale i v souhrnu s dalšími důkazy, zejména výpovědí obviněného, že poškozená měla v ústech řasy, a že v jejích útrobách šplouchala voda, když dalšími důkazy bylo toto tvrzení naprosto vyvráceno a z provedené pitvy vyplývá, že ke smrti poškozené došlo udušením a nikoliv utonutím, když v plicích poškozené nebyla voda zjištěna.
Po doplnění výpovědi svědkyně E. Z., která měřila teplotu poškozené na oddělení ARO v nemocnici v Novém Městě na Moravě, krajský soud dospěl k závěru, že existuje možnost, že skutečná teplota poškozené při příjezdu do nemocnice nemohla být v žádném případě vyšší než 35,1 oC, ale s vysokou pravděpodobností mohla být i nižší. Pokud by tomu tak bylo, podle názoru krajského soudu by příslušné výpočty ze znaleckého posudku prof. MUDr. L. N., Dr.Sc., ztratily význam a vypovídací hodnotu, neboť by bylo bezpochyby možné, aby poškozená byla ve vodě po dobu delší než 10 vteřin. Tento závěr krajského soudu pomíjí další závěry znaleckého posudku prof. MUDr. L. N., DrSc., a nepočítá s tím, že v takovém případě (pokud by poškozená byla ve vodě delší dobu než 10 vteřin), by byla zcela jistě nalezena voda v jejích plicích a v ústech řasy, příp. jiné nečistoty, které byly v nádrži.
Ostatně krajský soud v odůvodnění rozsudku ze dne 17. 4. 2000, č. j. 39 T 10/98-945, (č. l. 949) uvedl k příčině úmrtí poškozené M. M. a způsobu, jakým došlo k jejímu zranění a času, kdy k úmrtí došlo, že tyto okolnosti byly prokázány pitvou poškozené, vyjádřením znalců u hlavního líčení i výslechem MUDr. B. K. a zdravotní sestry I. H. - posádky vozu rychlé záchranné služby, dále personálu nemocnice, který oživoval poškozenou - MUDr. E. K., MUDr. B. Š. a zdravotní sestry E. Z. Bylo zjištěno, že ani v ústech ani ve vnitřních orgánech poškozené se nenacházela žádná tekutina ani zbytky nečistot, zejména řas, které by bezprostředně musely být přítomny, pokud by se poškozená topila v nádrži. V průběhu pitvy nebyly zjištěny typické příznaky provázející dušení formou utopení, tj. akutní rozedma plic, přítomnost zpěněné tekutiny v dýchacích cestách, vznikající v důsledku míšení nadechované vody se vzduchem a hlenem. Naopak bylo zjištěno masivní překrvení vnitřních orgánů, především mozku, plic, jater a ledvin tmavou odkysličenou krví, výrazný otok mozku, otok plic, krevní výrony ve spojivkách obou očí a pod poplicnicí seróza brzlíku a anoxická centroacinozní dystrofie jaterních tkání, typické příznaky pro mechanické dušení, takže znalci jako příčinu smrti stanovili alternativně buď ucpání dýchacích otvorů anebo mechanické zabránění dýchacích pohybů (č. l. 950). Z těchto zjištění však krajský soud nevyvodil žádný závěr. Čas smrti poškozené určili znalci z oboru soudního lékařství s ohledem na konstatovaný symptom Tonelliho příznaku z medicínského hlediska na dobu od 10.00 hod. až do 11.30 hod. (č. l. 950).
Dokazování bylo zaměřeno velmi obšírně na zjištění, zda ve výtěrech z konečníku a pochvy poškozené se nachází genetická spermatická tkáň obviněného. Ze závěrů revizního posudku (č. l. 955) krajský soud zjistil, že ve všech vzorcích se nenacházejí genetické znaky obviněného, přičemž znalci nehledali pouze spermatický materiál, ale vycházeli i z toho, že na tkáně poškozené mohlo být působeno např. i prstem (č. l. 955). Krajský soud z toho dovodil, že pravděpodobným pachatelem, a to přinejmenším sexuálního násilí, byl muž s jinými genetickými znaky, než má obviněný, a který zřejmě trpí chorobou, která se projevuje tím, že jeho ejakulát neobsahuje spermie. Dokazování se však dostatečně nezaměřilo na zjištění, zda zranění konečníku poškozené nebylo způsobeno jiným předmětem, což obecně nelze vyloučit, a vyplývá i to i ze samotného popisu skutku v obžalobě ("poté jí zasouval prst nebo jiný hladký předmět do konečníku, čímž jí způsobil cirkulární odtržení sliznice konečníku").
Krajský soud se náležitě nevypořádal se závěry znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie se zaměřením na sexuologii. Z nich vyplynulo, že obviněný je narcistickou osobností, pedofilně orientovanou se sadistickou komponentou sexuální reaktivity. Krajský soud uvedl, že tato skutečnost by bezpochyby vysvětlovala motiv jednání obviněného, pokud jde o pohlavní zneužití poškozené. Protože však má soud za prokázáno, že se obviněný na sexuálním násilí vůči poškozené nepodílel, potom deviantní složka osobnosti obviněného přestává být motivačním faktorem a nemá charakter ani nepřímého důkazu (č. l. 957). Je nepochybné, že znalecký posudek z oboru psychiatrie je důkazem ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. a je nutno jej hodnotit jednotlivě i v souhrnu s dalšími důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru psychologie, z něhož vyplývá, že obviněný má nízké sociální cítění, bez empatie, je citově mělký, chudý, postrádá úctu a ohledy. Podle tohoto znaleckého posudku je u něj nápadná lhostejnost, neprožívání citů a práv druhých. K povahovým vlastnostem obviněného patří narcismus, pocit vlastní důležitosti, jedinečnosti až velikášství, nerealistické představy o vlastních schopnostech a možnostech, ctižádost a potřeba úspěchu. Obviněný též nepřiměřeně silně reaguje na pocit ohrožení vlastní vážnosti, má tendenci ke mstivosti a je citlivý zejména na své osobní problémy. K jeho osobním vlastnostem byla vyslechnuta řada svědků vyjmenovaných na č. l. 957 odůvodnění rozsudku krajského soudu, přičemž krajský soud shrnul jejich výpovědi tak, že obviněný bezpochyby nebyl "komfortní osobou". Jinak osobu obviněného neposuzoval, závěry znaleckého posudku jen konstatoval, aniž by je hodnotil v souvislosti s dalšími důkazy. Přitom zejména z výpovědi svědka A.H. vyplývají významné skutečnosti, které potvrzují některé závěry ze znaleckého posudku z oboru psychologie.
Krajský soud měl provést na základě bodu 9 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 1999, č. j. 4 To 75/99-820, vyšetřovací pokus s cílem zjistit přesnou trasu příchodu obviněného k nádrži z místa, kde se s matkou poškozené rozešel a dále k výhledovým možnostem na nádrž. Krajský soud provedl dne 1. 11. 1999 ve skutečnosti ohledání podle §113 odst. 1 tr. ř., o němž vyhotovil protokol (č. l. 891), ve kterém je uvedeno, že byl proveden vyšetřovací pokus, dodatečné ohledání místa činu a prověrka výpovědi obviněného na místě samém. Protokol však nesplňuje požadavky §113 odst. 2 tr. ř., podle něhož protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz ohledání; mají se proto k němu přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky. Na protokol o ohledání se vztahuje též obecné ustanovení o sepisování protokolů podle §55 odst. 1 tr. ř. o tom, že o každém úkonu trestního řízení se sepíše protokol. Krajský soud při sepisu protokolu nerespektoval §55 odst. 1 písm. d) tr. ř. o tom, že protokol musí obsahovat stručné, ale výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonů. Místo toho protokol ze dne 1. 11. 1999 č. l. 891 odkazuje na pořízený videozáznam a fotodokumentace k němu nebyla přiložena, ale je vedena v samostatné složce. Pokud jde o požadovaný vyšetřovací pokus, je třeba připomenout, že vyšetřovací pokus se koná tehdy, jestliže mají být pozorováním v uměle vytvořených nebo obměňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení, popřípadě zjištěny nové skutečnosti důležité pro trestní řízení.
Pokud vrchní soud, jako soud odvolací, nepovažoval všechna výše uvedená pochybení za důvod ke zrušení rozsudku krajského soudu, sám porušil zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., upravující tzv. revizní princip, i v ustanovení §256 tr. ř., když důvodné odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2000, č. j. 4 To 69/2000-1028, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch obviněného M. H.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2000, č. j. 39 T 10/98-945. Zrušil také všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť k porušení zákona došlo již v řízení před tímto soudem. Při novém projednání věci Krajský soud v Brně odstraní postupem podle §2 odst. 5 tr. ř. neúplnosti v dokazování, na něž bylo poukázáno v příslušných částech tohoto rozhodnutí (zejména str. 10 - 12), především znovu posoudí okolnosti nálezu poškozené M. M. obviněným v nádrži s přihlédnutím ke zcela přesvědčivým závěrům znalce prof. MUDr. L. N., DrSc., o tom, že poškozená M. M. nemohla plavat v nádrži v poloze popisované obviněným a byla jen krátkodobě ponořena do studené vody v nádrži. Tyto závěry bude hodnotit v souvislosti s příčinou smrti zjištěnou pitvou (udušení nikoli utonutí) i tím, že obviněný byl poslední osobou, která poškozenou naposledy viděla živou a hovořila s ní dne 1. 3. 1997 kolem 10.00 hod. Nebylo totiž prokázáno, že by se v uvedené době až do nálezu poškozené, zdržovala poblíž nádrže i místa, kde měl obviněný pracovat, jiná osoba. S přihlédnutím k obsahu videozáznamu i fotodokumentace pořízených dne 1. 11. 1999, z nichž jsou zřejmé výhledové poměry i situace v okolí nádrže, zváží i okolnost, že do prostoru, v němž se nachází nádrž, měl obviněný přístup, aniž by byl zpozorován, a to vzhledem k terénu porostlém keři a stromy. Obviněného je třeba vyslechnout znovu k výše uvedeným okolnostem i tomu, proč poškozenou donesl ke S. až kolem 11.00 hod., když ji měl nalézt kolem 10.30 hod., přičemž uvedený dům je vzdálen od nádrže několik desítek metrů. Krajský soud se bude zabývat též naprosto neobvyklým způsobem, jakým obviněný a jeho tehdejší družka, matka poškozené G. M., hledali dítě, které ještě nedovršilo věk 3 let. Krajský soud se zaměří též na to, že poškozená M. M. byla poté, co byla přinesena obviněným k domu manželů S., oblečena tak, jak z domu odešla, a obviněný součásti jejího oblečení do podrobností (na rozdíl od matky dítěte) dokázal popsat. Z dokazování vyplynulo, že poškozená M. M. byla pohlavně zneužita na nahém těle (vyloučeno bylo způsobení cirkulárního odtržení sliznice konečníku přes oděv), přičemž k domu manželů S. obviněný donesl poškozenou v tom oblečení, které měla na sobě, když kolem desáté hodiny odešla z domu. Při hodnocení důkazů krajský soud náležitě zhodnotí pedofilní a sadistické zaměření osobnosti obviněného, které bylo zjištěno znaleckým posudkem a potvrzeno znalci u hlavního líčení i strukturu osobnosti obviněného vyplývající z psychologického posudku. Provede také důkazy uložené usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 1999, č. j. 4 To 75/99-820, pod body 4, 5 a 6 odůvodnění tohoto rozhodnutí, a případně provede další důkazy, pokud potřeba jejich provedení vyplyne z již provedených důkazů. Při myšlenkové činnosti, týkající se hodnocení jednotlivých důkazů, i těchto důkazů v jejich souhrnu, bude soud důsledně vycházet ze základních pravidel formální logiky a všechny důkazy bude hodnotit podle §2 odst. 6 tr. ř.
Na základě takto doplněného dokazování a hodnocení důkazů znovu ve věci rozhodne, přičemž své rozhodnutí odůvodní v souladu s ustanovením §125 tr. ř. tak, aby bylo zejména zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Krajský soud v Brně je podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který vylovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 17. ledna 2001
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu