ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.130.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. července 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky B. R., rozsudkem Obvodového soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 5. 8. 1999, sp. zn. 4 Ds 951 Js 8278/99, a to pro trestný čin výdělečného převádění cizinců podle §92 I odst. 1 a 6, §92a I odst. 1 a 2, II č. 1 cizineckého zákona a §25 II, §52, §53, §69 a §69b trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a k odnětí řidičského oprávnění na dobu dvou let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 5. 8. 1999, sp. zn. 4 Ds 951 Js 8278/99, jenž ohledně Bohumila Ryšálka nabyl právní moci dne 8. 9. 1999, byl B. R. uznán vinným trestným činem výdělečného převádění cizinců podle §92 I odst. 1 a 6, §92a I odst. 1 a 2, II č. 1 cizineckého zákona a §36 II, §52, §53, §69 a §69b trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného činu se podle zjištění soudu dopustil ve třech případech tím, že po předchozí dohodě s objednatelem jménem „Lada“ za přislíbenou odměnu 100 DM za dospělého a 50 DM za dítě, dne 8. 4. 1999 u S. převzal 3 cizí státní příslušníky do osobního automobilu a odvezl tyto cizince do B., když tyto osoby byly předtím převedeny přes zelenou hranici pěším převaděčem jménem „P.“; dne 15. 4. 1999 opět vzal u S. do svého osobního automobilu 3 cizince a odvezl je do B. a dne 28. 4. 1999 dopravil další převedené 4 osoby z S. do B. Obžalovaný ve všech třech případech věděl, že cizinci nevlastní povolení k pobytu potřebné pro Spolkovou republiku Německo.
Pro tento trestný čin byl B. R. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Dne 11. 6. 2002 pod sp. zn. 3007/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. B. R. se za přislíbený finanční prospěch společně s dalšími osobami opakovaně podílel na ilegální přepravě cizinců do vnitrozemí Spolkové republiky Německo. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v nikoli zanedbatelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík