ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.136.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. července 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky K. K., rozsudkem Okresního soudu v Norimberku, Spolková republika Německo, ze dne 7. 3. 1994, sp. zn. 47 Ls 287 Js 22482/93, a to pro trestný čin společné krádeže ve skutkové jednotě s řízením bez řidičského oprávnění podle §69, §69a, §242 I, §243 I č. 2 a §25 II trestního zákona Spolkové republiky Německo a §21 I č. 1 zákona o silničním provozu Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání tří let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Norimberku, Spolková republika Německo, ze dne 7. 3. 1994, sp. zn. 47 Ls 287 Js 22482/93, jenž nabyl ohledně K. K. právní moci dne 23. 6. 1994, byl K. K. uznán vinným trestným činem společné krádeže ve skutkové jednotě s řízením bez řidičského oprávnění podle §69, §69a, §242 I, §243 I č. 2 a §25 II trestního zákona Spolkové republiky Německo a §21 I č. 1 zákona o silničním provozu Spolkové republiky Německo. Uvedených činů se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 6. 9. 1993 ve čtyřech případech spolu s dalšími osobami vnikali do osobních vozů za účelem jejich odcizení, přičemž v jednom případě se jim vniknutí do vozidla nepodařilo. Jednalo se o osobní automobily zn. Audi 100 před usedlostí ve F.-L. v hodnotě 24 000 DM, zn. Audi 100 před usedlostí v A. 33 v hodnotě 70 000 DM, zn. Audi 100 Tdi před usedlostí v T.-H. v hodnotě 45 000 DM. Do osobního vozidla zn. Audi 80 ve F.-L. se jim nepodařilo vniknout, a tak od krádeže upustili. Poté s těmito vozy odjeli do oblasti W., kde byli zatčeni a vozy byly zajištěny. K. K. přitom neměl platné řidičské oprávnění.
Pro tento trestný čin byl K. K. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let.
Dne 9. 7. 2002 pod sp. zn. 2980/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestného činu podle právního řádu České republiky (trestný čin krádeže podle §247 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. K. K. se podílel s dalšími osobami na odcizení několika vozů v celkové hodnotě dosahující téměř tří milionů Kč. Auta hodlali převézt na území České republiky, přičemž do aut vnikali násilným způsobem. Jedná se tedy o společensky vysoce nebezpečnou trestnou činnost. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v citelné výši. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík