ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.41.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 41/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. května 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občanů České republiky M. V., P. K., R. Š., a M. H., rozsudkem Okresního soudu Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 5. 8. 1996, sp. zn. 3 Ds 951 Js 6738/96, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců podle §92a odst. I č. 1, 2 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo a §25 II trestního zákona Spolkové republiky Německo k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců u M. V., P. K. a M. H., a jednoho roku a jednoho měsíce u R. Š.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Görlitz, Spolková republika Německo, ze dne 5. 8. 1996, sp. zn. 3 Ds 951 Js 6738/96, byl M. V., P. K., R. Š. a M. H. uznáni vinnými trestným činem ilegálního převádění cizinců podle §92a odst. I č. 1, 2 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo a §25 II trestního zákona Splkové republiky Německo.
Uvedených činů se podle zjištění soudu dopustili tím, že obžalovaní K., H. a Š. dne 13. 3. 1996 převáželi ilegálně převedené osoby z německo-české hraniční oblasti do B., za což měl K. a H. obdržet po návratu do České republiky 500,- DM a Š. 4000,- Kč, obžalovaný V. téhož dne vyzvednul v České republice kufr a předal ho v SRN na určeném parkovišti obžalovanému K. a byl činný jako naváděcí vozidlo pro vozidla, která řídili další tři obžalovaní a která převážela ilegálně převedené osoby. Za to mu bylo přislíbeno prominutí části jeho dluhu. Jednalo se o 12 alžírských státních příslušníků, kteří jak obžalovaní věděli, neměli pro vstup a pobyt do SRN nezbytné povolení k pobytu, resp. prozatimní doklad.
Za tento trestný čin byli obžalovaní V., K., H. odsouzeni k trestu odnětí svobody na 1 rok a 2 měsíce, obžalovaný Š. k trestu odnětí svobody na 1 rok a 1 měsíc.
Dne 1. 2. 2002 pod sp. zn. 2977/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzení jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutků, které vykazují znaky trestného činu podle právního řádu České republiky (trestné činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Obžalovaní M. V., P. K., R. Š. a M. H. se za přislíbený finanční prospěch, který v případě obžalovaného V. spočíval v prominutí dluhu, jako spoluorganizátoři podíleli, s výjimkou obžalovaného Š., opakovaně na ilegální přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl jim uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v nikoli zanedbatelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík