ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.57.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 57/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky ve veřejném zasedání konaném dne 22. března 2002 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na uznání rozsudků soudů Slovenské republiky a rozhodl takto:
Podle §384a odst. 1 tr. ř., v trestní věci odsouzeného J. R., se návrh na uznání rozsudku Okresního soudu v Topolčanech, Slovenská republika, ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 2 T 67/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. 2 To 94/00, na území České republiky z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Topolčanech, Slovenská republika, ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 2 T 67/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 29. 9. 2000, sp. zn. 2 To 94/00, byl J. R. uznán vinným (podle níže uvedených ustanovení trestního zákona Slovenské republiky):
1. trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b),
2. trestným činem pohlavního zneužívání podle §243,
1-3. trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245.
Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Stalo se tak na základě zjištění, že odsouzený:
1. v přesně nezjištěném období v letních měsících roku 1987, v místním parku u železniční stanice v T vykonal soulož se svou nezletilou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 15 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její fyzický odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo. Dále v přesně nezjištěném období od podzimních měsíců roku 1987 do 16. 3. 1990, v rodinném domě v R. nejméně dvakrát vykonal soulož se svou nezletilou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 15 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo,
2. od 17. 3. 1990 až do 16. 3. 1993 nejdříve v rodinném domě v R. a potom v P. na ubytovně nejméně dvakrát vykonal soulož se svou dcerou D. R., přestože věděl, že tato dosud nedosáhla věku 18 let, přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když tato se pohlavnímu styku bránila, avšak k závažnějším zraněním u ní nedošlo,
3. od 17. 3. 1993 až do 20. 1. 1994, hlavně v přesně nezjištěných podzimních měsících roku 1993 v N. D., vykonal nejméně dvakrát soulož se svou dcerou D. R., přičemž k souloži ji donutil fyzickým nátlakem tak, že různým způsobem překonával její aktivní odpor, když se tato pohlavnímu styku bránila, avšak k vážnějším zraněním u ní nedošlo.
Odsouzený J. R. dosud k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu výše uvedenými rozhodnutími Slovenských soudů nenastoupil, v současné době se nachází na území České republiky.
Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky požádalo podle čl. 31 odst. 2 Smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992, s odvoláním se na Úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983, o převzetí výkonu trestu odnětí svobody v této trestní věci.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo proto dne 1. 3. 2002 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle §384a odst. 1 tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenských soudů nejsou splněny.
V posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudů Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb. - dále jen „Smlouva“) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb. - dále jen „Úmluva“).
Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody se již nachází na území dožádané smluvní strany.
Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle Osvědčení o státním občanství České republiky, které vydal dne 27. 12. 2000 Okresní úřad v Litoměřicích, je J. R. státním občanem České republiky. J. R. byl přitom pravomocně odsouzen za trestné činy, které jsou trestné i podle právního řádu České republiky (trestné činy znásilnění podle §241 tr. zák. a soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák.). Z uloženého pětiletého trestu odnětí svobody odsouzený dosud nic nevykonal.
Je zde však třeba poukázat ještě na požadavek obsažený v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy. I v případě, kdy se odsouzený již nachází na území České republiky, kde má být trest vykonán, musí být zjištěno, zda s tímto předáním souhlasí (popř. za stanovených podmínek jeho právní zástupce). Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků.
Podle názoru Nejvyššího soudu, v případě, kdy je odsouzený na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, musí z prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace. Konkrétně jde o to, že podle právního řádu České republiky nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu (srov. §21 odst. 1 tr. zák.). Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného s předáním nemůže být výkon uloženého trestu zajištěn ani uvedenou formou mezinárodní spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, tj. na základě aplikace příslušné mezinárodní smlouvy o vydávání, v tomto případě Evropské úmluvy o vydávání. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. tr.).
Ve věci byl proveden dne 26. 9. 2001 na dožádání Okresního soudu v Topolčanech (Slovenská republika) Okresním soudem v Litoměřicích výslech odsouzeného ke zjištění jeho stanoviska k případné realizaci předání, v jehož rámci mu bylo předáno „Poučenie pre odsúdenú osobu o právnych dosledkoch odovzdania odsúdeného na výkon trestu do Českej republiky..“. Dostalo se mu též poučení podle §33 odst. 1, §65 odst. 1, §92 odst. 1, 2 tr. ř. a seznámení s předmětem výslechu. Poté odsouzený prohlásil, že předmětný trest chce vykonat v České republice, a to vzhledem k tomu, že zde má již asi jeden rok trvalé bydliště, manželku a dvě děti. Dále uvedl, že si je vědom právních důsledků, které s tímto prohlášením nastanou.
Z textu shora uvedeného poučení, jež bylo odsouzenému předloženo a které Nejvyšší soud pro účely tohoto řízení vyžádal, ani ze samotného textu protokolu o výslechu ze dne 26. 9. 2001, však není zřejmé či jinak nevyplývá, že by odsouzený byl seznámen s okolností, že v případě odepření souhlasu s předáním nemůže být výkon trestu uloženého slovenskými soudy zajištěn ani jinou formou, tzn. formou vydání k výkonu trestu do Slovenské republiky, a mohl by se mu tak vyhnout. Plnou znalost odsouzeného ohledně těchto právních důsledků zde nelze bez dalšího předpokládat a z protokolu o výslechu nevyplývá, že by byla před vyslovením souhlasu s předáním zjišťována, ani že by byl o těchto důsledcích orgánem provádějícím výslech poučen [srov. §55 odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Souhlas odsouzeného vyjádřený ve výše uvedeném protokolu o výslechu tak nelze považovat za souhlas vyslovený za splnění podmínek čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k tomuto nedostatku ve splnění podmínek předání výkonu trestu Nejvyššímu soudu nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudků Slovenské republiky na území České republiky podle §384a odst. 1 tr. ř. zamítnout.
Toto rozhodnutí však neznamená, že by v případě odstranění uvedeného nedostatku na žádost Slovenské republiky nebylo možno předložit návrh na uznání rozhodnutí soudu Slovenské republiky Nejvyššímu soudu znovu. Nelze vyloučit, že odsouzený např. z důvodu dobrého vypořádání svých vztahů se Slovenskou republikou raději bude souhlasit s výkonem tam uloženého trestu v České republice, i když bude vědět, že k výkonu tohoto trestu ve Slovenské republice nemůže být Českou republikou vydán.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch