ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.92.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 92/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 26. června 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky A. H. rozsudkem Soudu pro mladistvé při Okresním soudu v Mnichově, ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 102 Ls 454 Js 304788/97 jug. 56, Spolková republika Německo.
Odůvodnění:
Rozsudkem Soudu pro mladistvé při Okresním soudu v Mnichově, ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 102 Ls 454 Js 304788/97 jug. 56, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 29. 10. 1997 byl A. H. uznán vinným trestným činem nedovoleného obchodování s omamnými látkami v nikoli malém množství v souběhu dvou trestných činů podle §29 odst. 1 bodu 1, §29a odst. 1 bodu 2, §3 odst. 1, §2 odst. 1, §1 odst. 1 zákona o omamných prostředcích ve spojení s Přílohou I k zákonu o omamných prostředcích, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 14. 10. 1995 v R. na základě předchozí telefonické objednávky ze dne 13. 10. 1995 za účelem dalšího prodeje zaplatil 1700,- DM za 4 pláty hašiše, k jejichž předání však nedošlo, takže A. H. objednanou omamnou látku nezískal a dne 14. 11. 1995 projevil zájem v telefonickém rozhovoru o dodávku 1,5 kg hašiše a 100 g kokainu, o čemž vedl další telefonické hovory dne 16. 11. 1995, 17. 11. 1995, 11. 12. 1995 a 15. 12. 1995. Obchod však nebyl proveden, protože obžalovaný neměl potřebnou částku na hotovosti. Obžalovaný jednal opět s úmyslem nakoupené omamné prostředky se ziskem prodat dále.
Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody pro mladistvé v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen.
Dne 25. 4. 2002 pod sp. zn. 4587/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který zakládá trestní odpovědnost i podle právního řádu České republiky (pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst 1, §187 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci však nejsou zcela dány podmínky materiální povahy. Nepochybně obchodování s drogami samo o sobě patří mezi závažné trestné činy. Nelze ovšem přehlédnout, že k dokonání trestného činu vůbec nedošlo, že se vlastní obchod s drogami neuskutečnil. Nelze též přehlédnout věk odsouzeného v době spáchání předmětného činu, který byl mladistvý, resp. ve věku mu blízkém. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen trest odnětí svobody s podmínečným odkladem, tak ten nelze považovat za závažný druh trestu. Ze spisu vyplývá, že původní zkušební doba podmínečného odsouzení byla A. H. zkrácena o 7 měsíců a že se ve zkušební době osvědčil, takže ohledně tohoto odsouzení se na něj hledí jako by odsouzen nebyl. Navíc od osvědčení již uplynuly více jak 3 roky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že materiální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona nelze pokládat za splněné.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík