ECLI:CZ:NS:2002:11.TCU.96.2002.1
sp. zn. 11 Tcu 96/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. července 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. M., rozsudkem Okresního soudu Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 214 Ds 142 Js 23577/97, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v souběhu tří případů ve smyslu §53 , §92 odst. 2 bodu 1 cizineckého zákona ve spojení s §25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 214 Ds 142 Js 23577/97, jenž nabyl právní moci dne 30. 7. 1997, byl J. M. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v souběhu tří případů ve smyslu §53, §92 odst. 2 bodu 1 cizineckého zákona ve spojení s §25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že v noci z 19. 3. na 20. 3. 1997 převedl čtyři cizince ze třetích zemí z území České republiky na území Spolkové republiky Německo a předal je zde spolupachateli, který se pak postaral o jejich další přepravu, dne 23. 3. 1997 převedl z území České republiky na území Spolkové republiky Německo čtyři bulharské státní příslušníky a předal je zde dalšímu spolupachateli, který byl zadržen a 19. 4. 1997 převedl z území České republiky na území Spolkové republiky Německo dva írácké a dva jordánské státní příslušníky a právě když chtěl zajistit jejich další přepravu do města B. G. byl zadržen, přičemž mu bylo známo, že žádný z cizinců, které převáděl neměl povolení nebo strpění k pobytu ve Spolkové republice Německo. Za to mu byla po předchozí dohodě přislíbena odměna 100,-DM za každou osobu. Za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Dne 25. 4. 2002 pod sp. zn. 4587/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. J. M. se pro finanční prospěch opakovaně podílel na organizované ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v nezanedbatelné výši. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2002
Přeseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík