ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.291.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 291/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2002 o dovolání podaném obviněným F. L. proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 3 T 223/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. L. podal prostřednictvím obhájce dovolání výlučně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 3 T 223/2001. V podaném dovolání namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to ve vztahu k zjištěné výši škody. Podle názoru dovolatele z provedených důkazů nelze spolehlivě dovodit, že odcizené plato se zlatými řetízky obsahovalo nejméně 45 kusů, přičemž se poukazuje na výpovědi svědkyň J. N. a M. K. Dále pak zdůrazňuje, že ve věci nebyla výše způsobené škody ověřena inventurním záznamem či jiným účetním dokladem. Tato skutečnost měla za následek nesprávné právní posouzení skutku a ovlivnila druh i výši uloženého trestu odnětí svobody. Proto obžalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že jde o nepřípustné dovolání.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že dovolání lze podat jen proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, to znamená mezi opravné prostředky, které směřují proti pravomocným rozhodnutím. Z logiky věci plyne, že mimořádným opravným prostředkem lze napadnout jen to rozhodnutí, jímž byla právní moc konstituována. Pokud trestní stíhání proběhlo tak, že právní moc rozsudku soudu prvního stupně byla nastolena rozhodnutím soudu druhého stupně, tj. rozhodnutím odvolacího soudu, musí být mimořádným opravným prostředkem napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, i když je cílem dovolání také zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Na podkladě dovolání musí totiž Nejvyšší soud přezkoumat rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž rozsudek soudu prvního stupně přezkoumává v rámci přezkumu řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně. Pokud je dovolání důvodné, Nejvyšší soud zruší napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, a pokud je namístě zrušit i rozsudek soudu prvního stupně, zruší jej Nejvyšší soud jako vadnou část řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně. Tyto zásady týkající se způsobu přezkumu rozhodnutí nižších soudů Nejvyšším soudem na podkladě dovolání a způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání vyplývají z ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., §265k odst. 1 tr. ř.
Na podporu těchto úvah lze dodat, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Požadavek zákona podat dovolání u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, ovšem neznamená, že se dovolání podává proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Citované ustanovení v té části, v níž je uvedeno „do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje“, zjevně vyjadřuje to, že není shoda mezi soudem, u kterého se dovolání podává, a soudem, jehož rozhodnutí se dovoláním napadá. Ostatně pokud by se mělo dovolání podávat proti rozhodnutí soudu prvního stupně, byla by evidentně nefunkční ta část ustanovení §265e odst. 1 tr. ř., v níž je zakotvena dvouměsíční lhůta k dovolání počítaná od doručení rozhodnutí. Tato nefunkčnost by jasně byla dána tím, že po rozhodnutí soudu prvního stupně musí následovat odvolací řízení a rozhodnutí soudu druhého stupně.
Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, proti kterému obviněný F. L. podal dovolání, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Jako soud druhého stupně rozhodl ve věci Krajský soud v Ostravě, a to usnesením ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 7 To 112/2002, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného F. L., avšak proti tomuto usnesení obviněný dovolání nepodal. Přitom právě toto usnesení je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., proti němuž lze podat dovolání.
Závěrečný návrh je v podaném dovolání uveden tak, že obviněný navrhuje, „aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst.1 tr.ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu …“, což by mohlo vyvolat otázku, zda dovoláním přece jen nebylo napadeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 7 To 112/2002. Avšak dovolání je výslovně označeno jako dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, zatímco usnesení Krajského soudu v Ostravě v něm vůbec není ani zmíněno. Podle §265f odst. 1 tr. ř. je obsahem dovolání mimo jiné uvedení toho, proti kterému rozhodnutí směřuje. Tento požadavek zákona ohledně obsahu dovolání obviněný naplnil tím, že uvedl, že dovolání podává proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně. Tím však obviněný zvolil dovolání proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné. Lze jen dodat, že obviněný se neřídil ani poučením, kterého se mu dostalo v usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť v rámci poučení bylo výslovně uvedeno, že dovolání je přípustné proti tomuto rozhodnutí, tj. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Přitom usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému i jeho obhájci doručeno dne 15. 4. 2002.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadený rozsudek přezkoumal z hledisek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík