ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.451.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 451/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2002 dovolání podané obviněným Š. P., proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 7 T 346/2001, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 3 To 61/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný Š. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 7 T 346/2001, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří roků. Zároveň bylo rozhodnuto, že podle §229 odst. 1 tr. ř. se poškození R. K. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Okresní pojišťovna J. H., odkazují s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu. Z podnětu podaného odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. 3 To 61/2002, napadené rozhodnutí v celém výroku o trestu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému Š. P. podle §234 odst. 1 tr. zák. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39 odst. 2 písm. c) tr. ř. do věznice s ostrahou. V dalším ponechal napadený rozsudek nedotčen.
Následně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 31. 5. 2002 dovolání, ve kterém sice explicitně nespecifikoval napadené rozhodnutí, avšak uvedl, že dovolání podává do výroku o vině a do výroku o trestu. Jelikož pak výrok o vině a výrok o trestu je ve shora citovaných rozhodnutích vždy jen jeden, a to výrok o vině v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako soudu prvního stupně a výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího je specifikace rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje prostřednictvím napadených výroků, naprosto jednoznačná. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí soudu spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel konstatuje, že od samého počátku spáchání trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. popírá, na druhou stranu však nikterak nepopírá to, co je i svědecky prokázáno, a to, že poškozeného K. ve večerních hodinách udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu tak zranění. Dále se pak obšírně vyjadřuje k hodnocení soudem prvního stupně provedeného dokazování, s kterým polemizuje. Domnívá se, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soud náležitě nezhodnotil všechny důkazy a nepřihlédl dostatečně ke všem skutečnostem, které z výsledku dokazování vyplynuly. Jeho jednáním zcela jistě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., neboť nebyly naplněny znaky jak subjektivní, tak i objektivní stránky tohoto trestného činu. Pokud se týká prvního údajného útoku, jsou zde důvodné pochybnosti, zda k tomuto útoku ze strany odsouzeného skutečně došlo, zda bylo skutečně použito násilí a zda skutečně došlo po fyzickém útoku k odejmutí věci (peněz). Rovněž nebylo nijak prokázáno a z ničeho nelze dovodit, že násilí použité v případě druhého útoku na poškozeného bylo prostředkem k překonání jeho odporu a předcházelo údajnému zmocnění se peněz, když nebyly navíc odstraněny pochybnosti o tom, zda peníze poškozený skutečně v předmětné době měl u sebe. Z fyzického útoku pak nelze dovozovat úmysl odsouzeného překonat odpor poškozeného a zmocnit se věci, kterou měl u sebe. Obviněný se proto domnívá, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci v souladu s jeho námitkami, rozhodl.
K podanému dovolání se podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolatel nespecifikoval, zda napadá rozsudek soudu prvního stupně či rozsudek soudu odvolacího a dovolání tak nesplňuje náležitosti obsahu stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., a to konkrétně uvedení rozhodnutí, proti kterému směřuje. Bylo pak povinností předsedy senátu soudu prvního stupně aby postupoval podle §265h odst. 1 tr. ř. a vyzval obhájce obviněného k odstranění vad ve lhůtě dvou týdnů s upozornění, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Za předpokladu, že tak bylo učiněno a obhájce obviněného na výzvu nereagoval, státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud postupoval podle posledně citovaného ustanovení a dovolání obviněného Š. P. odmítl s odůvodněním, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, a to za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání v této trestní věci podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a zda je přípustné. Došel přitom k názoru, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ a v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, zde je situace složitější. Jak již bylo uvedeno, podle názoru Nejvyššího státního zastupitelství dovolatel dostatečně nespecifikoval, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje. Nejvyšší soud však shora konstatoval, že označení napadených rozhodnutí, přestože nebylo provedeno výslovným určením, ale prostřednictvím jednotlivých výroků, jež nejsou zaměnitelné, je dostatečné. Obviněný měl patrně v úmyslu dovoláním napadnout výsledky trestního řízení prostřednictvím rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolání, tak jak je formulováno, směřuje nepochybně i proti rozhodnutí soudu odvolacího.
Dovolání je tedy přípustné /§265a odst. 1, odst. 2 písm a) tr. ř./. Nejvyšší soud proto vzhledem k tomu a s ohledem na skutečnost, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posuzoval otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v tomto zákonném ustanovení, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, že je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě.
Jako dovolací důvod obviněný uvedl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm g) tr. ř.
Veškerá argumentace dovolání spočívá v nesouhlasu dovolatele s nedostatečností provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů soudem a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Takové závěry soudu jsou však závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., či prostřednictvím jiných důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., však nelze napadat rozhodnutí proto, že bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Navíc je třeba uvést, že výrok o trestu nelze co do jeho druhu a výměry napadat prostřednictvím zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), tedy proto, že rozhodnutí v této části spočívá v jiném nesprávném hmotně právním posouzení (nemluvě o nesprávném právním posouzení skutku), ale toliko prostřednictvím dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznám vinným.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve shora posuzované části bylo dovolání podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto jej v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
O odmítnutí dovolání z obou důvodů uvedených v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž z jeho podnětu napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 9. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch