ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.690.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 690/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. prosince 2002 dovolání, podané obviněným Mgr. P. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 5 To 137/01, jako soudu odvolacího, v trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 14/01, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem (poté, co z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001 sp. zn. 48 T 14/01), uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to za stejný skutek, který byl soudem 1. stupně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za toto jednání byl odvolacím soudem podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3
tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené firmě T. F. S. C., s. r. o., se sídlem P., S. 79 (dříve B., s. r. o.) škodu ve výši 2.248.708 Kč.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 14/01 bylo zjištěno následující:
Obviněný Mgr. P. Z. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tento trestný čin spočíval podle zjištění Městského soudu v Praze v tom, že obviněný dne 26. května 1997 jako jednatel společnosti E. P., s. r. o., uzavřel prostřednictvím mandatáře Š. N. se společností B., s. r. o., šest leasingových smluv na celkem šest osobních automobilů zn. Toyota RAV 4 v celkové hodnotě 4.094.000.- Kč, přičemž dle právního názoru nalézacího i odvolacího soudu již v době uzavření smluv si byl vědom, že vozidla nebude užívat, splátky leasingu nebude platit, v rozporu s obsahem leasingových smluv předal vozidla R. K. s výjimkou akontace v celkové výši 1.023.500,- Kč další splátky neuhradil a způsobil tak společnosti B. škodu ve výši 3.070.500,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 48 T 14/01, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 5 To 137/01, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to podáním, doručeným Městskému soudu v Praze dne 6. 8. 2002, z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Shora označeným rozhodnutím obviněný vytýká, že se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou a to zejména v těch částech, kdy se hájil tvrzením, že obohacení třetí osoby nezavinil. Obviněný uvádí, že soudy obou stupňů celkem správně zjistily skutkový stav, přičemž vycházely z jeho výpovědi. Obviněný uznává, že pochybil, když uzavřel leasingovou smlouvu prostřednictvím mandatáře a řádně se nepřesvědčil, že vozidla nejsou určena k provozování autopůjčovny a když vozidla předal do správy svému společníkovi. Je však přesvědčen, že kdyby tento společník dodržel jejich ujednání, nedošlo by ke ztrátě vozidel. Žádným provedeným důkazem dle něj nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že věděl, že vozidla budou vyvezena z České republiky, případně že by byl s tím srozuměn. Obviněný tvrdí, že je pravdou, že vozidla předal svědku R. K., ale předpokládal a měl z toho také mít zisk, že vozidla budou půjčována třetím osobám. Poukázal na to, že kdyby toto ujednání svědek K. dodržel, byly by řádně splaceny leasingové splátky a žádná škoda by poškozené společnosti nevznikla. Dále obviněný uvádí, že to, že věděl, že leasingové splátky nebude splácet ze svých prostředků je zcela pochopitelné, protože s vozidly chtěl podnikat a z dosaženého zisku chtěl řádně platit leasingové splátky. Obviněný má za to, že k tomu, aby byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu, je nutno aby soud provedenými důkazy prokázal, že věděl o tom, že vozidla budou svědkem R. K. využívána v autopůjčovně a věděl i to, že vozidla budou vyvezena mimo území České republiky, protože takové důkazy provedeny nebyly.
Obviněný dále poukázal na to, že na tvrzení obhajoby, že uložil mandatáři Š. N. před uzavřením leasingové smlouvy úkol informovat leasingovou společnost o tom, že vozy budou sloužit autopůjčovně, reagoval soud tvrzením, že pokud by to byla pravda, odrazilo by se to v jednání leasingové společnosti. Zcela opominul možnost, že mandatáře obviněný požádal, aby leasingovou společnost informoval, což tento neučinil. Po tomto zjištění pak soud pouze konstatoval, že nelze souhlasit s jeho tvrzením, že jednal v dobré víře a dále konstatoval, že od února 1997 plánoval trestnou činnost, což obviněný považuje za nepodložené tvrzení soudu.
Obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozsudky zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého dovolatel na jedné straně vyjadřuje svůj souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, současně však popírá existenci podvodného úmyslu a staví se do pozice člověka, který se sám stal obětí podvodu spáchaného někým jiným. Jednotlivé pasáže dovolání si místy vzájemně odporují. Dovolatel uvádí, že pochybil, pokud se při uzavření leasingových smluv prostřednictvím mandatáře nepřesvědčil, zda jsou vozidla určena k provozování autopůjčovny, neboť s vozidly chtěl podnikat a ze zisku platit leasingové splátky a vytýká nalézacímu soudu, že se nezabýval možností, že mandatáři uložil o tom leasingovou společnost řádně informovat, ale tento tak neučinil. Současně nalézacímu soudu vytýká, že neprokázal vědomost o tom, že vozidla budou využívána v autopůjčovně a že budou vyvezena z ČR.
Soudem použitou kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za zcela přiléhavou. Firma obviněného neměla autopůjčovnu jako předmět svého podnikání, obviněný přesto leasingové smlouvy uzavřel, aniž by měl v úmyslu za ně platit leasingové splátky a vozidla předal v rozporu s leasingovou smlouvou svědku K. Soud akceptoval obhajobu obviněného, že tak učinil v úmyslu využít vozidla v autopůjčovně, nemohl však přehlédnout skutečnost, že obviněný nevěděl o svědku K. nic než to, že výsledky jeho podnikání byly natolik špatné, že by mu leasing poskytnut nebyl a neučinil přitom žádná opatření, která by možnému zcizení vozidel a neplacení leasingových splátek zabránila. Jednal tedy přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr.zák.
Se shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.), neboť napadá pravomocný rozsudek soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde podání lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolání obviněného nesprávnost právního posouzení předmětného skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spatřuje v rozporu mezi skutkovými zjištěními, provedenými nalézacím soudem na straně jedné a konstatovaným úmyslným jednáním, jež je komponentem skutkové podstaty předmětného trestného činu.
Jak konstatoval již Nejvyšší soud /Soudní rozhledy 10/2001, str. 367 k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 117/2001/ samotná okolnost, že obviněný uzavřel s poškozeným kupní smlouvy, v daném případě o prodeji akcí, ještě neznamená, že jde pouze o občanskoprávní vztah, když okolnosti uzavření smluv nasvědčují tomu, že může jít o trestný čin podvodu spáchaný obviněným.
Obdobně i v rozhodované věci občanskoprávní konstrukce uzavření smlouvy o sdružení E. K. a obchodněprávní konstrukce uzavření předmětných leasingových smluv nepředstavuje apriorní překážku posouzení jednání obviněného ve smyslu naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nalézací soud rozhodující část odůvodnění svého rozhodnutí věnoval právě obhajobě obviněného ohledně nedostatku subjektivní stránky v dané věci. Soud dovolací argumentaci soudu 1. stupně, jakož i na ni navazující argumentaci soudu odvolacího v této souvislosti sdílí a plně na ni odkazuje. Zvláště přitom upozorňuje na skutečnost, že předmětná vozidla, jež byla i nadále majetkem leasingové společnosti, se nemohla stát předmětem činnosti sdružení E. K., jež vzniklo toliko za účelem efektivního využití movitých prostředků poskytnutých obchodní společností E. P.,
s. r. o. Za této situace nemohly soudy nalézací i odvolací než dospět k závěru, dle něhož založil-li obviněný na základě smlouvy o sdružení ohledně majetku společnosti B. právo R. K. předmětná vozidla bezplatně užívat, pak jednal v rozporu s čl. 11 a 12 Všeobecných úvěrových podmínek, jež jsou součástí všech leasingových smluv. Nalézací soud pak správně poukazuje na další okolnost, dle níž ve smyslu §829 a násl. obč. zák. vyplývá pro všechny účastníky sdružení solidární odpovědnost, a to s výjimkou pokud by z právního úkonu jednajícího nebylo patrno, že jedná ve věcech sdružení, a následně by nedošlo k dodatečnému schválení tohoto úkonu účastníky sdružení. V dané věci uplatnění uvedeného právního mechanismu brání skutečnost, že předmětné leasingové smlouvy byly uzavřeny před uzavřením smlouvy o sdružení. Pro uvedené se obviněný nemohl zbavit dodatečně odpovědnosti platit leasingové splátky. Z uvedené okolnosti správně dovozuje nalézací soud i závěr další, dle něhož obviněný založil dispoziční právo k předmětným vozidlům v rozporu se Všeobecnými podmínkami leasingových smluv.
Nalézací soud dále v odůvodnění subjektivní stránky a zavinění obviněného poukazuje na skutečnost, že tento v hlavním líčení i v přípravném řízení uvedl, že se na tomto „podniku“ nechtěl finančně nijak angažovat, tedy od počátku věděl, že žádné leasingové splátky platit nebude, uzavřel tedy leasingovou smlouvu, v níž se zavazoval platit leasingové splátky, ačkoliv předem věděl, že tak nikdy neučiní. Dovolací soud se v této souvislosti ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, dle kterého výpověď obviněného, o tom, že věřil R. K., že splátky bude hradit on, lze považovat z hlediska trestněprávní odpovědnosti za irelevantní, z pohledu dalších skutkových zjištění pak i nevěrohodnou, a to z ohledem na další tvrzení obviněného, že o R. K. nevěděl vůbec nic s výjimkou toho, že finanční situace jeho firmy je tak špatná, že leasingová společnost by s ním leasing ohledně šesti vozidel nikdy neuzavřela. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na doplnění argumentace soudu nalézacího přesvědčivě poukazuje i na další moment potvrzující přítomnost úmyslného jednání ze strany obviněného, a to na skutečnost, že do data uzavření smlouvy o sdružení se s R. K. nesetkal a žádnou konkrétní spolupráci s ním neplánoval. Za této situace obhajoba obviněného, dle níž v době uzavření leasingových smluv neměl v úmyslu platit leasingové splátky, spoléhal ale na to, že tyto splátky uhradí R. K., s nímž ale v daném čase o věci nejednal, trpí nejen nepřesvědčivostí, nýbrž i vnitřní rozporností.
Z pohledu obecného pak Nejvyšší soud opírá svůj závěr, dle něhož nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu, o konstatování, dle něhož oba soudy prokázaly, že obviněný jednal v úmyslu jím slibované plnění neposkytnout nebo alespoň s vědomím, že jím slibované plnění je závislé na budoucích nejistých událostech. Je tak zřejmé, že výhrady odvolatele stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu jsou evidentně nedůvodné, když v jeho jednání je nutné spatřovat přinejmenším úmysl nepřímý. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v činu obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněného Mgr. P. Z. jde
o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman