ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.794.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 794/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. října 2002 o dovolání obviněného P. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 3 To 552/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 173/96 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 3 To 552/2001, který jako soud odvolací rozhodoval o odvolání tohoto obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 9 T 173/96, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zák., a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Poškozené Č. p., a. s., region S. M., se sídlem v O. 1, ul. 28. ř. č. 80, a P. n., a. s., S. d., se sídlem v O. 10, ulice B. č. 61, byly odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stalo se tak na základě zjištění, že obviněný P. G. v době od 19. 5. 1994 do 22. 11. 1994 celkem v devíti případech, a to společně se spoluobviněnými P. V., R. K. a P. M., na území O. – P., násilně vnikl do prodejních stánků, kde odcizil cigarety různých značek, zapalovače, cukrovinky a další zboží, přičemž v jednom případě nedošlo k dokonání činu, protože byli vyrušeni policejní hlídkou. Dále v noci ze dne 28. 6. 1994 na 29. 6. 1994 v O. – P., společně se spoluobviněnými P. V. a P. M., násilně vnikl do prodejního stánku, kde odcizil cigarety různých značek a další zboží. Celkem tak způsobil škodu ve výši 379.592,-Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento závěr dovozuje z toho, že jeho trestní věc byla projednávána orgány činnými v trestním řízení v rozporu s článkem 6 Evropské úmluvy o lidských právech a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel pak podává podrobný chronologický výčet jednotlivých úkonů činěných soudy v posuzované věci, hodnotí některé lhůty mezi jednotlivými úkony jako období nečinnosti soudu a celkovou dobu trvání trestního řízení proti jeho osobě v délce sedmi let a jednoho měsíce od sdělení obvinění do pravomocného skončení trestního stíhání pokládá za nepřiměřeně dlouhou. Namítá, že se nejednalo o věc, která by svou náročností vybočovala z rámce obvyklých trestních věcí. Je zřejmé, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Poukazuje též na skutečnost, že soud prováděl velmi rozsáhlé dokazování v důsledku spojení jeho trestní věci s trestní věcí spoluobviněného M. Zdůrazňuje, že stát je povinen prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení zajistit projednávání trestní věci v přiměřené lhůtě, na kterou má obviněný právo, a za situace, kdy tomu tak v jeho případě nebylo, trestní stíhání proti jeho osobě se stalo marným uplynutím přiměřené doby k jeho ukončení a za existence nepochybných zbytečných průtahů nepřípustným ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a k této skutečnosti měl odvolací soud ex officio přihlédnout a jeho trestní stíhání zastavit podle §223 odst. 1 tr. ř.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu zrušil a přikázal mu nové projednání věci se závazným právním názorem o nepřípustnosti trestního stíhání jeho osoby.
K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání uvedla, že nedodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze a priori spojovat s nepřípustností trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Zdůraznila, že pokud toto procesní ustanovení odkazuje na vnitrostátně závaznou mezinárodní smlouvu, pak je z jeho znění nepochybné, že tato musí jednoznačně stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání. Článek 6 Úmluvy, jehož porušení je namítáno, výslovně takový důvod ukončení trestního stíhání jako způsob řešení porušeného práva na spravedlivý proces neuvádí, ale prostředky nápravy plynou z jejího článku 13. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 178/2002. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítá a současně vyslovila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno v zákonných lhůtách, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Obviněný dovozuje nepřípustnost trestního stíhání v projednávané věci marným uplynutím přiměřené doby k jeho ukončení a existencí zbytečných průtahů v řízení.
Nejvyšší soud shledal, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů se skutečně v určitých časových obdobích vyskytly nepřiměřeně dlouhé lhůty mezi jednotlivými úkony a zcela zbytečné průtahy. V tomto směru nelze nechat bez povšimnutí zejména nečinnost soudu v době po podání obžaloby (29. 6. 1995) do konání prvního hlavního líčení (17. 6. 1997), kdy v mezidobí došlo toliko k rozhodnutí o spojení věcí, období po odročení hlavního líčení dne 3. 2. 1998 do konání dalšího hlavního líčení dne 26. 5. 1999. Tuto nečinnost lze nepochybně soudu prvního stupně vytknout. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zákon na případy naprosté nečinnosti v konkrétní věci ze strany orgánů činných v trestním řízení výslovně pamatuje zakotvením institutu promlčení trestního stíhání (§67 tr. zák.). Jsou-li splněny zákonné podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, pak zaniklo oprávnění státu vyvodit vůči pachateli trestného činu trestní odpovědnost a dochází k zániku trestnosti činu. Příslušný procesní postup pak skutečně spočívá v zastavení trestního stíhání (srov. §223 odst. 1, §11 odst. 1 tr. ř.). Z obsahu spisu i z podaného dovolání je ovšem zřejmé, že tato situace nenastala, a ostatně ani dovolatel toto nenamítá.
Současně je nutno upozornit, že celková délka trestního řízení v projednávané věci nebyla zapříčiněna pouze a výlučně průtahy ze strany soudů. V průběhu řízení před soudem sice docházelo opakovaně k odročování hlavních líčení, avšak ne vždy z důvodů, které jdou na vrub soudu. Např. se tak stalo pro nedostavení se některého z obviněných, ať už se předem z neúčasti omluvili, či nikoli. Na tomto místě nelze také opomenout, že rovněž i samotný dovolatel (popř. jeho obhájce) způsobil, že došlo k odročování, či k nekonání hlavního líčení. Nelze pak přisvědčit výtce dovolatele o nedůvodnosti postupu, jímž před 1. 1. 2002 (tj. před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 2656/2001 Sb.) došlo ke spojení jeho trestní věci s trestní věci jednoho ze spoluobviněných. Samozřejmě, že v neposlední řadě byla délka řízení výrazně ovlivněna rozsahem dokazování a komplikacemi v důkazním řízení, jak to ostatně i sám dovolatel připouští.
K tvrzení dovolatele o nepřípustnosti trestního stíhání jeho osoby se zřetelem na nutnost aplikace čl. 6 odst.1 Úmluvy je třeba uvést, že v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou výslovně, taxativně a pozitivně uvedeny případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho jej nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a je nutno jej zastavit. Důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. odkazující na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. Namítaný článek 6 odst. 1 Úmluvy však nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení práva na spravedlivý proces, které je v tomto článku zakotveno a pod kterým je uvedena řada dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, popřípadě co je pro stěžovatele v sázce. Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Porušení pravidla plynoucího z článku 6. odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému, kdy bylo v rozhodnutích Soudu zpravidla přiznáno stěžovateli spravedlivého zadostiučinění ve formě peněžní náhrady a konstatováno porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil.
Jak již bylo výše uvedeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je bezpochyby významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno konstatovat, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání.
V posuzované věci je však navíc zřejmé, že délka řízení byla významně ovlivněna též okolnostmi objektivní povahy.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněného P. G. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík