ECLI:CZ:NS:2002:11.TDO.868.2002.1
sp. zn. 11 Tdo 868/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. listopadu 2002 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 5 To 8/02 v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 10 T 1/2000 pod bodem I. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č 290/93 Sb. a pod bodem II. výroku rozsudku trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a byla mu uložena povinnost zaplatit škodu poškozeným K. p., a. s. P. 1, T. 5 ve výši 2.279.085,-Kč a Z. d. M., S., okr. B. ve výši 1.000,-Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 5 To 8/02, rozhodl tak, že v době I. výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené K. p. a. s. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že se obviněný ve zrušené části výroku o vině uznává vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák, č. 265/2001 Sb. a za tento trestný čin a trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a podplácení podle §161 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s výkonem ve věznici s dozorem a uložil mu povinnost zaplatit poškozené K. p., a. s. se sídlem P. 1, T. 5 škodu ve výši 2.279.085,- Kč.
Proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, kterým napadl rozsudek ve všech jeho výrocích. Dovolání opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm d) tr. ř., když namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Obviněný v dovolání především vytýká, že soudy opřely své úvahy o jeho vině výše uvedenou trestnou činností nesprávně o svědectví osob, které ovšem neměly přístup do dotčeného objektu v dané době a nemohly tedy žádné svědectví ohledně vzniku pojistné události podat. Soudy nepřihlédly k tomu, že obviněný vlastní dvě nemovitosti v bezprostřední blízkosti a namítá neujasněná zjištění ohledně těchto dvou nemovitostí označených jako „Vzorkovna“ a „Národní dům“ ve vztahu ke skutečně vzniklé pojistné události. Dále namítá, že se soudy nevypořádaly s výpovědí svědkyně Č. a neprovedly důkaz výslechem svědka S. Vytýká soudům, že přijaly ve svých rozhodnutích tvrzení, že vykradený objekt sloužil jako skladiště a připouští, že toto je do jisté míry pravdivé tvrzení, když objekt v době vykradení sloužil k uskladnění věcí z jiné rekonstruované budovy. Zdůrazňuje, že nikdy netvrdil, že seznam zboží zakoupeného od společnosti C., který společnost potvrdila jako fakturu, nepsal sám. Za nesprávné považuje hodnocení výpovědi svědka Š. ohledně zakoupení vstřikolisů a tuto výpověď považuje za nevěrohodnou. Dále namítá, že se soud nezabýval všemi položkami ohlášené pojistné události a dodává, že pokud by byl objekt ve zpustošeném stavu, nebylo by možné uzavřít pojistné smlouvy řádově v milionech korun. Ve vztahu k trestnému činu krádeže pak namítá, že soudy neprovedly zásadní důkaz, a to rekonstrukci či znalecký posudek. Pokud jde o trestný čin podplácení shledává zásadní nedostatek v tom, že o případném úplatku vůbec není zmínka v protokolu o podání vysvětlení ze dne 30. 10. 1998.
Dále pak namítá, že veřejné zasedání konané dne 3. 5. 2002 nemělo proběhnout za jeho nepřítomnosti, když byl sice řádně obeslán, ale nedostavil se k němu ze zdravotních důvodů a jeho nepřítomnost byla řádně omluvena.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, zrušil napadené rozhodnutí a zprostil jej obžaloby, popř. aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby do doby rozhodnutí o dovolání byl odložen výkon rozhodnutí napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§265i odst. 3 tr. ř./.
Obviněný v dovolání uvádí jako jeden z důvodů skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zákonodárce nepřipouští jako důvod dovolání vadu, spočívající v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v tomto případě ve vztahu k té části dovolání, které dovozuje existenci vad předpokládaných v ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání v části uplatňující jako dovolací důvod ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v nesouhlasu obviněného s rozsahem provedeného dokazování, s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů a z nich vyplývajících závěrů o vině. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Pokud jde o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, tak v dovolání v tomto směru nebylo ve skutečnosti ničeho namítnuto. Výhrady dovolatele směřují výlučně do oblasti skutkové, když vytýká soudům nesprávnost a neúplnost zjištění. V tomto ohledu shledal dovolací soud, že dovolání bylo v této části podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a proto dovolací soud k těmto dovolacím námitkám jako k právně irelevantním nepřihlížel.
Obviněný v dovolání dále uvádí jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení spatřuje obviněný v tom, že veřejné zasedání konané u Vrchního soudu v Praze dne 3. 5. 2002, proběhlo za jeho nepřítomnosti. Ze spisu bylo zjištěno, že obviněný byl o konání tohoto veřejného zasedání v souladu s ustanovením §233 odst. 2 tr. ř. řádně a včas vyrozuměn (viz. č. l. 1102 spisu). K veřejnému zasedání se však nedostavil, aniž se předem soudu omluvil. Veřejnému zasedání byl přítomen jeho obhájce, který podle protokolu o veřejném zasedání (č. l. 1105-6 spisu) soudu předložil lékařskou zprávu a potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného a přitom uvedl, že s obviněným hovořil telefonicky a ten se vyjádřil tak, že by se měl k soudu dostavit. O tom, zda chce být obviněný přítomen veřejnému zasedání nehovořili. Za této situace odvolací soud odvolání obviněného projednal ve veřejném zasedání v přítomnosti obhájce obviněného a vyhlásil rozsudek. Tento procesní postup odvolacího soudu je zcela v souladu s trestním řádem (srov. §202 odst. 2 tr. ř., per analogiam, §238 tr. ř.) a nebyla tak porušena v dovolání tvrzená ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Je třeba zdůraznit, že obviněný nebyl k veřejnému zasedání odvolacím soudem předvolán, nýbrž byl o jeho konání toliko vyrozuměn. Přitom z vyjádření jeho obhájce před odvolacím soudem nevyplývá, že by se obviněný domáhal odročení veřejného zasedání proto, aby se jej mohl osobně účastnit. Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že dovolání obviněného bylo v této části podáno jako zjevně neopodstatněné.
S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě dovolání odviněného M. K. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo nutné aby se dovolací soud zabýval podnětem obviněného na odklad výkonu trestu ve smyslu §265o tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík