ECLI:CZ:NS:2002:11.TZ.295.2001.1
sp. zn. 11 Tz 295/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. července 2002 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonín Draštíka a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. J. do výroku o trestu v trestním příkazu Okresního soudu Plzeň – město, ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 8 T 166/99, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 8 T 166/99, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §35 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného R. J.
Napadený trestní příkaz se zrušuje v celém výroku o trestu. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Při nezměněných výrocích o vině pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a o náhradě škody se podle §37 tr. zák. upouští od uložení souhrnného trestu.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 8 T 166/99 byl R. J. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Trestného činu se dopustil tak, že dne 22. 7. 1996 na poště P. vybral ze svého postžirového účtu, který měl veden u Investiční a Poštovní banky, a. s., se sídlem v P., částku ve výši 6 000,- Kč, ačkoliv v této době měl na účtu částku pouze 200,- Kč a při podání žádosti o uzavření smlouvy o založení postžirového účtu dne 15. 7. 1996 byl poučen o tom, že může nakládat z prostředky na uvedeném účtu pouze do částky kladného zůstatku ve výši 200,- Kč. Na stejné poště a ze stejného postžirového účtu vybral částku 6 000,- Kč i ve dnech 24. 7. 1996 a 25. 7. 1996, ačkoliv v těchto dnech měl na tomto účtu záporný zůstatek.
Za to mu byl uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 8 T 142/96, který nabyl právní moci 7. 11. 1996, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Investiční a Poštovní banka, a. s., se sídlem v P., částku ve výši 17 800,- Kč. Proti tomuto trestnímu příkazu nebyl podán odpor.
Uvedený trestní příkaz napadl ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného R. J. Uvádí v ní, že trestním příkazem byl porušen zákon v ustanovení o ukládání souhrnného trestu, t. j. v §35 odst. 2 tr. zák. Konstatuje, že obviněný byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 8 T 142/96, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 6 měsíců nepodmíněně. Trestní příkaz mu byl doručen 29. 10. 1996. Tento den je rozhodným z hlediska případné aplikace §35 odst. 2 tr. zák.
Trestním příkazem téhož soudu ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 1 T 12/99, byl obviněný odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 9 měsíců nepodmíněně, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu sp. zn. 8 T 142/96. Protože trestný čin obviněný spáchal 2. 6. 1994, byly v tomto případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu.
Dalším trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 27. 8. 1999, sp. zn. 1 T 102/99, byl obviněný odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody (§35 odst. 2 tr. zák.) na 1 rok nepodmíněně. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu téhož soudu sp. zn. 1 T 12/99. Protože trestného činu se dopustil ve dnech 10. 4. a 8. 12. 1995, tedy před 29. 10. 1996, byl i v tomto případě souhrnný trest ukládán v souladu se zákonem.
Dále ministr konstatuje, že i při rozhodování trestním příkazem sp. zn. 8 T 166/99 byly splněny základní podmínky pro aplikaci §35 odst. 2 tr. zák. a uložení souhrnného trestu, soud však pochybil, když při ukládání souhrnného trestu zrušil výrok o trestu z trestního příkazu sp. zn. 8 T 142/96 Okresního soudu Plzeň – město, když správně měl zrušit výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 1 T 102/99. Tím byly obviněnému uloženy dva souhrnné tresty odnětí svobody místo trestu jednoho.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o trestu v trestním příkazu Okresního soudu Plzeň – město ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 8 T 166/99, byl v neprospěch obviněného R. J. porušen zákon v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadenou část tohoto trestního příkazu zrušil a podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal napadený trestní příkaz z hlediska ustanovení §267 odst. 3 tr. ř., t. j. přezkoumal zákonnost výroku o trestu z napadeného trestního příkazu proti němuž stížnost pro porušení zákona byla podána, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Zjistil, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen, a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů, které stížnost pro porušení zákona uvádí.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad, kterými se řídí rovněž ukládání úhrnného trestu, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uložený pachateli rozsudkem (trestním příkazem) dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem (trestním příkazem) dřívějším. Podle ustanovení §314e odst. 5 tr. ř. má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž z hlediska ukládání souhrnného trestu je významné, že účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
Z rekapitaluce jednotlivých odsouzení obviněného R. J., která je uvedena výše je zřejmé, že podmínky pro uložení souhrnného trestu splněny byly. To plyne z doby spáchání trestné činnosti, o které bylo rozhodováno napadeným trestním příkazem a z dat, s nimiž zákon spojuje účinky vyhlášení rozsudku u trestních příkazů. K pochybení však došlo v tom, že při ukládání souhrnného trestu samosoudce nesprávně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 8 T 142/96, i když v době jeho rozhodování tento výrok o trestu již byl zrušen výrokem o trestu z trestního příkazu sp. zn. 1 T 12/99. Zrušil tedy neexistující výrok o trestu a ve svých důsledcích uložil obviněnému další trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, i když byly splněny zákonné podmínky pro uložení pouze jediného trestu. V dalším řízení byl totiž zrušen výrok o trestu i z dalšího trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 1 T 12/99 a obviněnému byl uložen souhrnný trest v trvání 1 roku nepodmíněně trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 1 T 102/99. Správně tedy měl být v řízení vedeném pod sp. zn. 8 T 166/99 uložen souhrnný trest za současného zrušení trestu uloženého obviněnému trestním příkazem sp. zn. 1 T 102/99.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. J. v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve vztahu k okolnostem významným pro ukládání trestu a §35 odst. 2 tr. zák., napadený výrok o trestu zrušil a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že v napadeném usnesení byl skutkový stav správně zjištěn, mohl ve věci Nejvyšší soud po zrušení napadeného výroku rozhodnout sám. Jak je již výše konstatováno, trestním příkazem sp. zn. 1 T 102/99, byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku nepodmíněně. Dále z připojených spisů lze konstatovat, že ve všech výše uvedených případech se obviněný dopustil majetkové trestné činnosti, celková jím způsobená škoda se pohybuje kolem 60 000,- Kč, přičemž v projednávaném případě dosahuje 18 000,- Kč. Škodou nikoliv malou je škoda v rozpětí 25 000,- Kč až 500 000,- Kč. Trestní sazba trestu odnětí svobody u trestného činu podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák. je 6 měsíců až 3 léta. Kromě toho k trestné činnosti mělo dojít v červenci 1996. Při svém rozhodování musel senát Nejvyššího soudu respektovat i zásadu zákazu reformace in peius upravenou v §273 tr. ř. (vzhledem k tomu, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže dojít v novém řízení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch). Za této situace dospěl soud k závěru, že trest uložený dřívějším trestním příkazem lze považovat za dostatečný a proto podle §37 od uložení souhrnného trestu upustil.
Ještě je potřeba podotknout, že z výjimkou zrušeného výroku o trestu zůstaly další výroky napadaného trestního příkazu, t. j. výrok o vině a výrok o náhradě škody, nedotčeny.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman