ECLI:CZ:NS:2002:11.ZP.1.2002.1
sp. zn. 11 Zp 1/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana rozhodl v právní věci navrhovatele občanského sdružení s názvem R. m. ( RM ) , proti odpůrci Ministerstvu vnitra České republiky, o opravném prostředku proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 5. 2. 2002 č. j. VS-4450/SDR/1- 2001, takto:
Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 2. 2002, č. j. VS-4450/SDR/1- 2001, se p o t v r z u j e.
Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 5. 2. 2002, č. j.VS?4450/SDR/1?2001 bylo rozpuštěno podle ustanovení §12 odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen \"zákon\") občanské sdružení R. m. (RM). Podkladem pro to bylo zjištění, že toto občanské sdružení přes upozornění a výzvu Ministerstva vnitra pokračovalo v činnosti, která je v rozporu s ustanovením §1 odst. 3 písm. a) a §4 písm. a) zákona. Tato činnost pak podle odůvodnění napadeného rozhodnutí spočívala v tom, že v dokumentu nazvaném \" Program RM \" na oficiálních webových stránkách sdružení, v části \" Bezpečnost\" pod bodem III v rozporu s čl. 1, 3, a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i s ustanovením §4 písm. a) zákona, zveřejnilo diskriminační požadavky týkající se řešení otázky \"…nepřizpůsobivých etnik, např. cikánů - mj. obnovením domovského práva…\". Rovněž způsoby, kterými sdružení sleduje svoje cíle v části \" Politika a armáda \" pod bodem I \" Programu RM \" jsou v rozporu s výše citovaným zákonem, když se v něm uvádí záměr sdružení \" V politice jako takové budeme prosazovat. ….\", neboť je to předmět činnosti vyhrazené zákonem č. 424/1991 Sb. politickým stranám a hnutím. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se dále podává, že občanské sdružení se k výzvě Ministerstva vnitra sice vyjádřilo tak, že upravuje dosavadní znění svého Programu vypuštěním slov \"obnovením domovského práva\", ovšem Program RM je i nadále prezentován v předchozí (tj. neupravené) podobě.
Občanské sdružení R. m. (dále RM) podalo proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek předvídaný ustanovením §12 odst. 3 zákona, ve kterém především namítá, že rozhodnutí Ministerstva vnitra vlastně zakazuje, aby sdružení mohlo mít vlastní názor odlišný od vládou prosazovaného názoru, brání propagovat postup proti narůstající kriminalitě, šíření drog a nezávislé politice českého státu a je tak újmou na právech osob, které jsou jeho členy, a to v rozporu s právy zaručenými Listinou základních práv a svobod v čl. 3 odst. 3. Dále pak navrhovatel namítá, že podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod platí, že zákonné omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny a v tomto směru uvádí, že rovněž programy dalších sdružení obsahují program obranné a bezpečnostní politiky ve státě, ale na rozdíl od navrhovatele tato sdružení nejsou pronásledována. Další důvod spatřuje ve skutečnosti, že Ministerstvo vnitra ve snaze nepřipustit odlišné názory pravicově smýšlejících občanů se snaží kriminalizovat a rozpustit celé občanské sdružení R. m. a tím porušuje smysl a cíl Listiny základních práv a svobod. Podle navrhovatele odporuje napadené rozhodnutí též ustanovení čl. 20 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jeho cílem je znemožnit části občanů se svobodně sdružovat a zakládat občanská sdružení. Navrhovatel se domáhal, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil.
Odpůrce ve vyjádření ze dne 28. 3. 2002 navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí. Poukázal na důvody v něm uvedené s tím, že činnost navrhovatele i nadále odporuje požadavkům zákona. Zdůraznil, že Program RM je uváděn na internetových stránkách navrhovatele v nezměněné podobě, tj. včetně záměru \"obnovení domovského práva\". Sdružení si pak dále klade cíle, které jsou jinak předmětem činnosti politických stran a hnutí a ve svých dokumentech se samo označuje za \"mládežnickou odnož R. s.\".
Nejvyšší soud, jehož pravomoc k přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí vyplývá z ustanovení §12 odst. 3 zákona, dospěl po provedeném jednání, jemuž navrhovatel nebyl přítomen, i když byl řádně a včas předvolán, k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Navrhovatel podal opravný prostředek ve lhůtě stanovené zákonem, jako účastník řízení před správním orgánem, tj. před Ministerstvem vnitra, je osobou oprávněnou k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí a jedná se rovněž o rozhodnutí, jež podléhá soudnímu přezkoumání ve smyslu ustanovení §244 až §250s o. s. ř. (srov. §12 odst. 3 zákona).
Z ustanovení §1 odst. 3 písm. a) zákona vyplývá, že citovaný zákon se nevztahuje na sdružování občanů v politických stranách a politických hnutích. Podle §4 písm. a) zákona nejsou dovolena sdružení, jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony.
Podle §12 odst. 3 písm. a), c) zákona platí, že zjistí-li Ministerstvo vnitra, že sdružení vyvíjí činnost, která je vyhrazena politickým stranám a politickým hnutím, nebo činnost, která je v rozporu s §4 zákona, pak na to sdružení upozorní a vyzve je, aby od takové činnosti upustilo. Pokud sdružení v takové činnosti přesto pokračuje, rozhodne Ministerstvo vnitra o jeho rozpuštění.
Podle §12 odst. 4 zákona Nejvyšší soud při přezkoumání rozhodnutí o rozpuštění občanského sdružení zruší napadené rozhodnutí ministerstva jen tehdy, zjistí-li, že nebyly dány důvody k rozpuštění sdružení.
O takový případ se v posuzované věci ovšem nejedná. Napadené rozhodnutí se především opírá o dostatečná skutková zjištění, která jsou v souladu s obsahem předloženého spisu.
Z těchto skutkových zjištění vyvodilo Ministerstvo vnitra zákonu odpovídající závěr, že občanské sdružení RM skutečně vyvíjí takovou činnost, která odporuje ustanovení §12 odst. 3 písm. a) a c) zákona. V tomto směru je třeba zdůraznit, že Ministerstvo vnitra ve shodě se zákonem upozornilo občanské sdružení na skutečnosti obsažené v jeho programových dokumentech, které jsou v rozporu s právním řádem a stanovilo lhůtu k odstranění tohoto stavu. Je skutečností, že občanské sdružení této výzvě zcela nevyhovělo. Je zřejmé, že občanské sdružení RM se samo označuje nikoliv za občanské sdružení, ale za sdružení politické, a to v celé řadě svých programových a jiných dokumentů. Například v materiálu nazvaném \"Aktuální informace\" z února 2002 se výslovně uvádí, že občanské sdružení RM je \"…mládežnická odnož R. s.…\", dále pak že\"… naše sdružení je politickým sdružením…\", a že \"…činnost R. m. je činností politickou, tomu odpovídají naše stanovy, náš program…\". Je tedy zcela evidentní, že občanské sdružení RM má podle svého programu a stanov vyvíjet činnost, která odpovídá činnosti nikoliv občanského sdružení, nýbrž činnosti politického hnutí, popř. politické strany. Taková činnost je ovšem předmětem úpravy zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších právních předpisů. Tento zákon umožňuje občanům volně a svobodně se sdružovat v politických stranách a politických hnutích. Podle §1 odst. 1 tohoto zákona platí, že právě sdružováním v těchto politických subjektech se občanům umožňuje jejich účast na politickém životě společnosti.
Proto Ministerstvo vnitra oprávněně poukázalo na to, že občanské sdružení RM vyvíjí činnost, která je vyhrazena politickým subjektům (politickým stranám a hnutím), a nikoliv občanským sdružením. Již tyto skutečnosti dovolují učinit závěr, že RM tímto porušuje zákon. Není také sporu o tom, že občanské sdružení prezentovalo též politický požadavek diskriminační povahy na \"obnovení domovského práva\" při řešení otázky nepřizpůsobivých etnik, např. cikánů.
Jestliže za této situace Ministerstvo vnitra rozhodlo o rozpuštění občanského sdružení RM, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se tak stalo důvodně. Proto bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.
Výrok, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, se opírá o přiměřené použití ustanovení §250k odst. 1 větu první o. s. ř. (§250l odst. 2 o. s. ř.), podle něhož platí, že soud přizná navrhovateli, který měl ve věci alespoň zčásti úspěch úplnou nebo částečnou náhradu nákladů řízení proti odpůrci. V posuzované věci však navrhovatel úspěch neměl, neboť napadené rozhodnutí bylo potvrzeno, a odpůrci žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2002
Předseda senátu :
JUDr. Antonín Draštík