ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1145.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1145/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. G., a. s., proti povinné H. G. S., s.r.o. v likvidaci, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. E 260/98, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 1999, č. j. 20 Co 220/99-32, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 17. listopadu 1998, č. j. E 260/98-9 zřídil podle notářského zápisu dle §274 písm. e) občanského soudního řádu soudcovské zástavní právo na nemovitostech a povinnou zavázal k náhradě nákladů exekuce ve výši 50.000,- Kč.
Krajský soud shora označeným usnesením k odvolání povinné (namítající – výlučně – nedostatek své pasívní legitimace) usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na zřízení soudcovského zástavního práva zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů; své rozhodnutí odůvodnil (s poukazem na usnesení uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 4/2000) závěrem, že notářský zápis předložený oprávněnou nemá náležitosti požadované pro exekuční titul ustanovením §274 písm. e/ o. s. ř., jelikož obsahuje pouze jednostranné prohlášení povinné osoby (zatímco naopak uplatněnou námitku za důvodnou nepovažoval).
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná, zastoupena advokátkou, včasným dovoláním, jímž uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v „retroaktivní aplikaci právního názoru“ (zaujatého Nejvyšším soudem ve výše uvedeném publikovaném rozhodnutí), kterou sama považuje za odporující ustanovení §2 o. s. ř. a článků 4 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož – podle jejího přesvědčení – „…existují určitě desítky notářských zápisů sepsaných podle §274 e) o. s. ř. jako jednostranné právní úkony…“ v době před vydáním „ujasňovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR“, na jejichž základě se řada oprávněných u nezávislého a nestranného soudu domohla výkonem rozhodnutí svého práva na zaplacení dlužné částky. Dovolatelka, „…byť má k dispozici notářský zápis se stejnými podmínkami, je ve svém právu rozhodnutím krajského soudu omezena.“ Důvodnost dovolání dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. shledává v tom, že odvolací soud se měl - trval-li na požadavku dvoustrannosti právního úkonu - zabývat také tím, zda existuje pozdější notářský zápis, kterým osoba oprávněná přistoupila k notářskému zápisu ze dne 19. listopadu 1997 podepsanému pouze osobou povinnou. Konečně pak oprávněná namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo tzv. jinou vadou (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), neboť odvolací soud - podle ní v rozporu s ustanovením §212 odst. 1 o. s. ř. – návrh na exekuci „… zamítl z důvodů, kterých se druhá strana ani nedovolávala a o kterých ani jedna ze stran…nevěděla a vědět ani nemohla, neboť v té době o nich nevěděl ani krajský soud.“
Povinná (na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2001, č. j. 27 K 73/2000-91 prohlášen konkurs) se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 2. července 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ZKV“), se řízení o výkon rozhodnutí nepřerušují; podle písmene e) téhož ustanovení však nelze provést exekuci postihující majetek patřící do konkursní podstaty. Prohlášení konkursu na majetek dlužníka tak samo o sobě nebrání tomu, aby byl nařízen výkon rozhodnutí postihující majetek, který patří do konkursní podstaty dlužníka – úpadce; spočívá-li nařízení výkonu rozhodnutí ve zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech úpadce, nenabývá tím oprávněný v konkursním řízení právo na oddělené uspokojení své pohledávky ve smyslu ustanovení §28 ZKV (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 1318/2000 publikované v Soudní judikatuře pod poř. č. 69/2001).
Dovolání - přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - není důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Jelikož vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývají a nejsou ani namítány, bylo úkolem dovolacího soudu posoudit, zda jsou dány uplatněné dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Podle první věty ustanovení §212 odst. 1 o. s. ř., jehož porušení odvolacím soudem dovolatelka namítá (v čemž pak spatřuje tzv. jinou vadu řízení), odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Z uvedeného ustanovení ovšem plyne pouze to, že (až na výjimky uvedené v jeho taxativním výčtu, z nichž žádnou na daný případ nelze použít) je odvolací soud vázán rozsahem, v němž má být rozhodnutí podle odvolatele přezkoumáno, nikoli však již - a v tom se dovolatelka mýlí - uplatněnými odvolacími důvody, jelikož ty (viz ustanovení §212 odst. 4 o. s. ř.) mohou být během odvolacího řízení měněny i nově uplatněny. Je-li tedy rozhodnutí soudu prvního stupně z hmotněprávního hlediska nesprávné, odvolací soud je změní nebo zruší (a věc vráti soudu prvního stupně), byť odvolání právě proti takovému právnímu posouzení nebrojilo (zatímco k vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží sice také z úřední povinnosti, avšak pouze tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – viz ustanovení §212 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud proto v daném případě postupoval správně, zkoumal-li správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i z hmotněprávního důvodu odvoláním nenapadeného, totiž z hlediska, zda předložený notářský zápis je způsobilým exekučním titulem podle ustanovení §274 písm. e) o. s. ř.; řízení tudíž namítanou vadou podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. netrpí.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že ten - vycházeje z právního názoru, že notářský zápis, má-li být způsobilým exekučním titulem, musí být sepsán s osobou povinnou i oprávněnou, a to i formou samostatného zápisu o přistoupení oprávněného k projevu vůle povinného - existenci takového dodatečného notářského zápisu „vůbec nezjišťoval“, z čehož je dovozováno, že skutková zjištění soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod (jenž se ostatně nepojí s každou, nýbrž pouze s určitým způsobem kvalifikovanou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu /srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod poř. č. 161/) není – ani nemůže být - v souzené věci dán již proto, že v předmětném, tedy exekučním řízení žádné dokazování podle ustanovení hlavy druhé, části třetí občanského soudního řádu prováděno nebylo. Závěr o tom, zda notářský zápis, v němž oprávněná spatřuje exekuční titul, takovým způsobilým titulem vskutku je, byl odvolací soud zásadně oprávněn učinit, aniž ve vykonávacím řízení prováděl důkaz listinou ve smyslu ustanovení §129 o. s. ř. Jestliže soud v exekučním řízení zkoumá, zda tu je způsobilý exekuční titul, nejde o skutková zjištění, nýbrž o posouzení právní. Nebylo-li tedy prováděno dokazování, je pojmově vyloučena i možnost existence dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1998, sp.zn. 2 Cdon 721/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1999 pod poř. č. 4, a usnesení téhož soudu ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1772/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999 pod poř. č. 50).
Kromě uvedených oprávněná uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v „retroaktivní aplikaci právního názoru“ zaujatého Nejvyšším soudem v usnesení vydaném 14. dubna 1999 (a uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v prosinci téhož roku), tedy teprve po vydání rozhodnutí okresního soudu ze 17. listopadu 1998 (vykonávajíciho notářský zápis sepsaný 19. prosince 1997) i po podání odvolání ze 17. března 1999).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Z uvedeného pohledu je výklad ustanovení §274 písm. e) o.s.ř. a §62 a následujících (a tedy i §71a a 71b) notářského řádu podaný odvolacím soudem správný (viz. uvedené publikované rozhodnutí). Zde je ovšem namístě zdůraznit, že pojmu „retroaktivita“ (v jediném jeho relevantním významu) lze používat pouze v souvislosti s účinností právního předpisu, nikoli tedy s „právními názory“ či jejich „aplikací“, a tedy ani s judikaturou (tj. výkladem práva); okamžik uveřejnění určitého rozhodnutí ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu je tudíž právně nevýznamný. Aplikaci nesprávného právního předpisu, resp. předpisu v nesprávném (z hlediska retroaktivity) znění, ovšem oprávněná nenamítá. Pokud jde o výklad (správně) použitých zákonných ustanovení, dovolatelka (kromě kritiky výkladu obsaženého v uvedeném publikovaném rozhodnutí, jenž podle ní „vychází vstříc dlužníkům“) žádné konkrétní (viz níže) argumenty nesnáší.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s ustanovením §2 o. s. ř., jelikož povinnost soudu „provádět výkon rozhodnutí“ (řečeno dikcí tohoto ustanovení) předpokládá existenci způsobilého exekučního titulu; notářský zápis, jehož výkon byl v předmětném řízení navržen, však – jak správně dovodil odvolací soud – takovým titulem není.
Nepředložila-li oprávněná způsobilý exekuční titul, nebyla – ani nemohla být – omezena její základní práva ve smyslu ustanovení článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (podle něhož musí zákonná omezení těchto práv platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky), na čemž nic nemůže změnit ani okolnost, že se jiné subjekty exekuce případně nezpůsobilých titulů (notářských zápisů) domohly.
Důvodná není ani poslední dovolací námitka argumentující ustanovením článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož oprávněné přístup k nezávislému a nestrannému soudu odepřen ani nijak omezen nebyl, o čemž ostatně svědčí i projednání a rozhodnutí její věci Nejvyšším soudem v tomto, tedy mimořádném opravném řízení.
Protože se oprávněné prostřednictvím žádného z uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - jako nedůvodné usnesením zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, u povinné žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu