ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1320.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1320/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. d., a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému J. G., zastoupenému opatrovnicí L. F., vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Karviné, pro částku 9.198,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 49 E 360/2001 o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2002, č. j. 13 Co 261/2002-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 6. března 2002, č.j. 49 E 360/2001-31, jímž okresní soud (poté, co zjistil, že povinný na shora uvedené adrese již asi osm let nebydlí) zastavil výkon rozhodnutí podle ustanovení §326a o.s.ř., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala oprávněná, zastoupená advokátem, včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje (pouze) z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, a jímž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru totiž „…skutečnost, že povinný je toho času neznámého pobytu, nezbavuje soud povinnosti provést soupis věcí v bytě, ve kterém je povinný trvale hlášen.“ Pro dovolatelku „je nepřijatelné, aby se vykonavatel spokojil s tvrzením třetí osoby, že v bytě se nenacházejí věci povinného a od provedení soupisu věcí upustil…“, namísto toho, aby soupis provedl a případně poučil osoby uplatňující své právo k věcem o možnosti podání vylučovací žaloby. Jestliže soudní vykonavatel – ač tak měl učinit – soupis věcí neprovedl, podle dovolatelky „ nepostupoval v souladu s příslušnými předpisy,“ a naopak ustanovení §326a o. s. ř. zneužil.
Protože soud prvního stupně ve věci rozhodl po 1.1.2001, odvolací soud správně aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a se zřetelem k bodu 17. hlavy první, části dvanácté tohoto zákona, rozhodoval podle občanského soudního řádu v tomto znění (dále jen o. s. ř.) i Nejvyšší soud o dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci samé (kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Tak tomu však v souzené věci není; oprávněná (jíž je - má-li být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - k dispozici pouze dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) sama ani – posuzováno podle obsahu spisu – nenamítá, že by v rozporu s hmotným (či procesním) právem, případně s judikaturou, bylo samotné rozhodnutí odvolacího soudu, resp. že by jím byla řešena otázka dosud nejudikovaná. Jediná její - relevantní - námitka nesměřuje proti právnímu závěru odvolacího soudu (že nepodařilo-li se sepsat žádnou postižitelnou věc, bylo za splnění dalších předpokladů uvedených v §326a o.s.ř. řízení nutno zastavit), nýbrž proti tomu, že soud soupis věcí neprovedl. Tato výtka je ovšem uplatněním dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (kterémužto závěru odpovídá i samotná formulace užitá v dovolání, namítá-li oprávněná výslovně, že soud „nepostupoval“ v souladu s příslušnými předpisy). K takovéto vadě sice dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti, tedy i když v dovolání uplatněna nebyla, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; její případná existence (kterou ovšem dovolací soud zkoumat nemohl) založit přípustnost dovolání způsobilá není.
Je-li dovolání v dané věci nepřípustné, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti (včetně toho, co bylo příčinou bezvýslednosti soupisu) - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. odmítne-li dovolací soud dovolání, je dovolatel povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady. Jelikož povinnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů, prokazatelné náklady (podle obsahu spisu) nevznikly, rozhodl dovolací soud tak, jak je shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu