ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1374.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1374/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce O. S. B. Ř. s. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 208/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1.11.2000, č.j. 19 Co 192/99 - 47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1.11.2000, č.j. 19 Co 192/99 - 47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně, a určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež ve výroku označil. Dospěl především k závěru, a že darovací smlouva ze dne 18.2.1961, kterou nemovitosti, dotud vlastněné žalobcem, převedla Náboženská matice na stát (předchůdce žalovaného), je absolutně - podle §36 odst. 1 tehdy účinného občanského zákoníku - neplatná, jelikož Náboženská matice byla pověřena pouze správou řeholního majetku, a z ní oprávnění jej zcizovat neplynulo. Obranu žalovaného, vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 404/96, odvolací soud nepřijal, maje za to, že na důsledcích závěru o neplatnosti darovací smlouvy nemůže ničeho změnit ani namítaný zákon č. 298/1990 Sb., neboť jeho „správný výklad“, je takový, že „s případy, o nichž nehovoří, nespojuje žádné zvláštní právní účinky, a nikoliv, že …s nimi spojuje opačné právní účinky než s případy, o nichž hovoří“.
Žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání rozsudku odvolacího soudu vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že zcizení žalobcova majetku Náboženskou maticí, ke správě kterého byla povolána, bylo s tehdejšími právními předpisy v souladu, a proto nemohou být správné závěry, jež odvolací soud dovozoval z opaku. Co do výkladu zákona č. 298/1990 Sb. se dovolatel ztotožnil s názory, které vyjádřil Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku sp. zn. 3 Cdon 404/96 (a které odvolací soud odmítl), a poukázal i na skutečnost, že majetek církví byl vyjmut z působnosti zákona č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb. nikoliv proto, že jeho navrácení lze dosíci uplatněním vlastnického práva k němu, nýbrž proto, že se předpokládalo vydání dalších předpisů, upravujících restituce církevního majetku.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle §242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly dovolatelem tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, je předmětem přezkumu v první řadě správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.
Dovolání je důvodné.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením §1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, a ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000) vysloven názor, že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci žalobcova řádu sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných restitučních předpisů, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v §1 zvolil.
Výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. tedy Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je výše uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. K tomu není třeba, aby úprava provedená zákonem č. 298/1990 Sb. byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní resp. úpravou veškerých majetkových vztahů řádů a kongregací ke všemu jejich majetku, který byl v minulosti odňat.
Právě ze skutkové základny odpovídající dovozené „restituční skutkové podstatě“ soudy v posuzovaném případě vycházely, a proto je nepřípadný argument příkladem darovací smlouvy, uzavřené „církevním hodnostářem pod pohrůžkou zastřelení“, k němuž se uchýlil odvolací soud.
Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).
Výklad zákona č. 298/1990 Sb., který zastává odvolací soud, vede k tomu nepřijatelnému důsledku, že toliko na základě nahodilých okolností (typicky politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) se stanoví, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci mu byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo (podle odvolacího soudu) může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.
Nejvyšší soud vykládá zákon č. 298/1990 Sb. v kontextu celého právního řádu.
Ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Lze souhlasit s tím, že z pohledu intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další; v případě, že by se však prosadil názor jiný, byly by prakticky vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů.
Názor, jež Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje nejen tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II. (na který odkazoval dovolatel), ale i v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000; jím Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné.
Odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné, v důsledku čehož nelze logicky dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. - rozsudek, který na něm spočívá. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Ostatní dovolatelovy námitky jsou již pro výsledek dovolacího řízení nerozhodné.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu