ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1418.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1418/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Židovské obce P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. A. a 2) A. A., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 39/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8.8.2000, č.j. 13 Co 756/99-126, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8.8.2000, č.j. 13 Co 756/99-126, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem označené nemovitosti. Oproti soudu prvního stupně posoudil kupní smlouvu, na jejímž základě se vlastníky měli stát žalovaní, absolutně neplatnou, neboť byla jménem prodávající žalobkyně uzavřena osobou podle §20 odst. 2, věty druhé, obč. zák. neoprávněnou, přičemž smlouva se nejen netýká předmětu činnosti žalobkyně, nýbrž žalovaní o překročení oprávnění této osoby „mohli vědět“, a k následnému zhojení tohoto nedostatku nedošlo.
Žalovaní (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Podle názoru dovolatelů kupní smlouvu, jíž žalobkyně disponovala svým majetkem, za „neobvyklý právní úkon židovské obce“ považovat nelze, a při jejím uzavírání byla splněna i podmínka jejich „nezaviněné nevědomosti“ o tom, kdo je oprávněn jednat za žalobkyni (také soudům činilo obtíže seznámit se s jejími interními předpisy). Odvolacímu soudu dovolatelé vytkli, že ve vztahu k závěru, zda mohli vědět o překročení oprávnění jednat za právnickou osobu, se nezaměřil „na plné objasnění“ této otázky, a odchýlil se od skutkového zjištění soudu prvního stupně aniž v plném rozsahu zopakoval dříve provedené „svědecké důkazy a výslechy účastníků řízení“.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelé jím uplatnili i způsobilé dovolací důvody, předjímané ustanovením §241 odst. 3 o.s.ř.
Skutkové závěry, že spornou smlouvu o převodu nemovitosti ze dne 11.9.1992, uzavřel (podepsal) za žalobkyni svědek W. G., který v té době vykonával v obci funkci tajemníka, jejímž obsahem podle organizačního řádu bylo řídit a organizovat činnost správního aparátu, zatímco jednat jménem obce navenek patřilo předsedovi obce (místopředsedům jen na základě jeho pověření), a že v důsledku toho jmenovaný W. G. nebyl osobou oprávněnou ve věci převodu dotčeného majetku za žalobkyni jednat, nebyly dovoláním zpochybněny, a dovolací soud z nich proto vychází.
Nebylo napadeno ani to, že při právním posouzení tohoto skutkového stavu vycházel odvolací soud z ustanovení §20 odst. 1, 2 obč. zák., a totéž platí (s jedinou výjimkou) ohledně výkladu, který ve vztahu k němu podal.
Dovolací námitky směřují především proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky, za kterých - jestliže za žalobkyni jednala osoba neoprávněná - je touto osobou uzavřená smlouva přesto platná.
Podle §20 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném v době, kdy byl právní úkon učiněn (dále jen „obč. zák.“), právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tom jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).
Podle §20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Ž alobkyni tedy mohla ze smlouvy ze dne 11.9.1992 vzniknout práva a povinnosti jen za (současného) splnění dvou podmínek; že smlouva se týkala předmětu její činnosti a že o excesu W. G. nemohli žalovaní vědět. Ani jednu z nich odvolací soud nepokládal za splněnou.
Co do první podmínky se však odvolací soud omezil pouze na tvrzení, že smlouva se předmětu činnosti žalobkyně netýká, aniž by z jeho rozsudku bylo patrné, jaké důvody jej k tomuto závěru přivedly. Dovolatelé, předjímajíce, že odvolací soud byl veden „povahou subjektu, jakým je žalobkyně“ tomu oponují - a v této části dovolání otevírají spor o právo (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) - výkladem, že „i takový subjekt“ musí přistoupit k právnímu úkonu, který je nezbytný či potřebný k rozvíjení jeho činnosti, jmenovitě k nakládání s věcmi, které s jeho činností souvisí.
Jestliže odvolací soud neuvedl, co pokládal - ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák. - za předmět činnosti žalobkyně (primárně: co o něm zjistil), a jaký vztah k tomu předmětu - z hlediska právního závěru, zda se jej smlouva týká či nikoli - má standardní výkon vlastnického práva k majetkovému substrátu obce (o který, jak namítají dovolatelé, mělo jít), není logicky možné právní názor, který zde odvolací soud uplatnil (resp. měl uplatnit), vůbec přezkoumat; jediný závěr, který pak lze učinit je, že pro tuto nepřezkoumatelnost nemůže být jeho právní posouzení věci v této části správné.
Není zjevné, zda odvolací soud přihlédl k zásadám, z nichž obdobnou otázku posuzoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21.7.1999, sp. zn. 2 Cdo 1463/97, uveřejněném pod č. 13/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně proč je nepokládal za užitečné.
Také námitka, že se odvolací soud nepřípustně odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně (v otázce, zda dovolatelé mohli o překročení oprávnění W. G. či nikoli), je důvodná.
Od skutkových zjištění soudu prvního stupně se odvolací soud odchýlil nepochybně, jestliže - na rozdíl od něj - uzavřel zjištěním, že dovolatelé o tomto excesu vědět museli.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného.
Odvolací soud samozřejmě k odlišným skutkových závěrům dospět může; je však třeba, aby přitom respektoval určitá pravidla. Předně se musí držet hlediska procesně ekonomického (viz citovaný §213 odst. 1 o.s.ř.), za druhé, má-li být jiný skutkový závěr výsledkem odlišného hodnocení důkazů, je nutné (vzhledem k principům ústnosti a přímosti) dříve provedené důkazy zopakovat nebo v relevantním rozsahu nahradit provedením důkazů jiných, a konečně, odvolací soud se nemůže zpronevěřit důsledkům toho, že občanské soudní řízení je založeno na principu dvouinstančnosti; nemůže tedy až v odvolacím řízení provádět dokazování ohledně skutečností, jež - ač pro danou věc rozhodné - vůbec nebyly zjišťovány před soudem prvního stupně (nebo byly, ale soud prvního stupně z nich vzhledem k jinému právnímu názoru nevycházel), neboť by tím účastníka zbavil možnosti přezkumu skutkových závěrů, které učinil.
Pravidelnou podmínkou odlišného skutkového závěru je, že odvolací soud dokazování doplnil, tj. (určité) důkazy provedl.
Odvolací soud v dané věci sice (jeden) důkaz provedl (listinou - Vzorovými stanovami židovské obce), odtud však poznatky o tom, jakou mohli mít dovolatelé vědomost o oprávněních funkcionářů obce za ni jednat, dovoditelné zjevně nejsou. Jestliže přesto už na tomto základě odvolací soud uzavřel po skutkové stránce oproti soudu prvního stupně jinak, nemůže jít - z hlediska výše vyložených zásad - než o změnu skutkových závěrů, která přípustným způsobem založena nebyla, jinak řečeno, jež je způsobilá založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit (také) tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle §133 až §135 o.s.ř.
Pod tento dovolací důvod lze podřadit výtky dovolatelů, že se odvolací soud nezaměřil na „plné objasnění“ toho, zda o překročení oprávnění člena obce při uzavírání předmětné smlouvy mohli vědět nebo nikoli.
Odvolací soud - pro závěr, že dovolatelé o tomto excesu věděli - se spokojil s všeobecnými úvahami o tom, co „je obvyklé“ (kdo za ně jedná) u sdružení „obdobného charakteru“, a co plyne z toho, že první dovolatel je podnikatelem, resp. z toho, že „nepochybně jedná s různými subjekty“, a že proto se měl o organizační strukturu žalobkyně „zajímat“, apod.
Zcela stranou pozornosti odvolacího soudu zůstalo, co především mělo být rozhodné, totiž jak konkrétně probíhala jednání prvního dovolatele s osobami, jež jako osoby jednající ve věci kupní smlouvy v zájmu žalobkyně vystupovaly. K těmto jednáním se první dovolatel před soudem prvního stupně vyjadřoval, a odkazuje i na předchozí korespondenci s žalobkyní, dokládal, že byl přesvědčován, že probíhající jednání jsou výrazem vůle obce. Odvolací soud pominul též jeho sdělení, kdy a za jakých okolností byla smlouva za žalobkyni podepsána, jakož i to, že W. G. ve svědecké výpovědi uváděl, že „měl právo smlouvu podepsat“ a že smlouvu „viděl také předseda“. Z podání zmocněnce dovolatelů před odvolacím soudem, že podpis na smlouvě „je nečitelný“, by - samo o sobě - nebylo možné ani dovozovat, že první dovolatel věděl, o podpis koho se jedná.
Jestliže se těmito okolnostmi odvolací soud nezabýval, pominul to, co vyplývalo ze spisu, v důsledku čehož je namístě závěr, že i tomu odpovídající dovolací důvod (ve smyslu výše vyloženého §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) byl uplatněn oprávněně.
Ze všech uvedených důvodů nelze mít rozsudek odvolacího soudu za správný, a Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. zrušil, a odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Případnou nejistotu, zda dovolání podali oba žalovaní nebo jen žalovaný první, nebylo třeba odstraňovat; i kdyby dovolání bylo podáno jen jedním z těchto účastníků, uplatní se ustanovení §242 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. tak, že napadený rozsudek je vystaven dovolacímu přezkumu i ve vztahu k účastníku druhému.
K procesnímu návrhu žalobkyně, aby do řízení na místo dosavadních žalovaných vstoupila třetí osoba, na kterou žalovaní dotčenou nemovitost převedli, dovolací soud přihlédnout nemohl, neboť důsledky tohoto nástupnictví v dovolacím řízení zohlednit nelze (výslovně tak stanoví §243c odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném od 1.1.2001).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Kurka
předseda senátu