ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1454.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1454/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci návrhu oprávněné T., t. z., a.s., zastoupené advokátkou, na prohlášení o majetku povinné M. S., spol. s r.o., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 3004/2001, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2001, č.j. 64 Co 185/2001-19, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na prohlášení o majetku povinné, neboť oprávněná neosvědčila, že její pohledávka nemohla být uspokojena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, a to ani s pomocí soudu podle 260 o.s.ř.
Oprávněná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítla, že podmínku (marné) pomoci soudu podle §260 o.s.ř. lze mít za splněnou i tím, že sama podnikla „shodné kroky“, jež by jinak měl učinit v rámci tohoto ustanovení soud.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou k založení přípustnosti dovolání nepoužitelná zcela zjevně, neboť napadené usnesení pod ta, jež jsou zde vyjmenována - jako rozhodnutí proti kterým je dovolání přípustné - podřadit nelze.
Totéž platí o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. již proto, že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím, resp. rozhodnutím potvrzujícím za podmínky, že dřívějším rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl jinak.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podmínka, aby se jednalo o rozhodnutí ve věci samé, není v daném případě splněna.
Odvolací soud potvrdil usnesení, které soud prvního stupně vydal v rámci institutu podle §260a a násl. o.s.ř. o prohlášení o majetku, který od účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nahradil prohlášení o majetku podle §259 o.s.ř. v dřívějším znění, zařazené pod rubriku „činnost soudu před nařízením výkonu rozhodnutí“.
Podle §260a odst. 1 o.s.ř. platí, že kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku. Návrhu soud vyhoví tím, že určitou osobu k prohlášení o majetku předvolá (§260d odst. 1 o.s.ř.) a o jejím majetku vyslechne (§260e odst. 1, 2 o.s.ř.); zvláštní rozhodnutí o návrhu na prohlášení o majetku nevydává.
Postupy soudu podle §260a a násl. o.s.ř. nejsou řízením ve vlastním smyslu; nesměřují k vydání rozhodnutí, nýbrž k provedení faktického procesního úkonu. Připodobňují se tak „činnostem soudu před nařízením výkonu rozhodnutí“ upraveným v §258, §259 o.s.ř., případně i „jiné činnosti soudu“, již předjímá ustanovení §352 o.s.ř.
Proto ani návrh ve smyslu §260a odst. 1 o.s.ř. nelze považovat za návrh, jímž se zahajuje řízení.
Tomu by odpovídalo, že ani v případě, kdy soud návrhu na prohlášení majetku vyhovět nemíní, není třeba formálního rozhodnutí, resp. že postačí, aby soud (přípisem) o tom vyrozuměl navrhovatele.
Avšak okolnost, že prohlášení o majetku (§260a a násl. o.s.ř.) je oproti činnostem soudu před nařízením výkonu rozhodnutí (§258, §259 o.s.ř.) upraveno zjevně precizněji, a že postupy soudu v jeho rámci - především co do podmínek, ale i obsahu - jsou relativně formalizovány, jakož i to, že prohlášení o majetku může pro oprávněného představovat instrument významného dosahu, jenž implikuje potřebu silnější ochrany jeho procesního postavení, vede naopak k závěru, že je namístě negativní úsudek o splnění předpokladů pro prohlášení o majetku vyjádřit nikoli fakticky, nýbrž rozhodnutím (usnesením).
Proti tomuto rozhodnutí je pak nutno připustit odvolání, neboť jde o rozhodnutí okresního soudu, ve vztahu k němuž není stanoveno, že odvolání přípustné není (§254 odst. 1, §201, §202 odst. 1 o.s.ř.); subjektivně legitimován je toliko navrhovatel.
Jiné opravné prostředky nepřicházejí v úvahu.
Je tomu tak proto, že nejde-li o řízení ve vlastním slova smyslu, nemůže být řeč ani o rozhodnutí ve „věci samé“ (srov. §228 odst. 1, §229 odst. 2 a 3, §237 odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, že postupy soudu podle §260a a násl. o.s.ř. nejsou součástí samotného řízení o výkon rozhodnutí, jsou - z hlediska systematiky právní úpravy, jakož i účelu - procesní fází, jež se k němu věcně připíná (což se projevuje kupř. při rozhodování o nákladech řízení o výkon), a to potud, že rozhodnutím o věci samé je až rozhodnutí, jímž se výkon rozhodnutí buď nařizuje anebo návrh na nařízení výkonu zamítá. Z obdobných důvodů nemůže být rozhodnutí, jímž soud zamítl návrh na prohlášení o majetku, pojímáno jakožto „rozhodnutí, jímž se řízení končí“ (srov. §229 odst. 1 o.s.ř.).
Jestliže napadené rozhodnutí není usnesením ve věci samé, nemůže být přípustnost dovolání dovozena ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; úvahy, zda rozhodnutí je zásadního právního významu či nikoli, jsou již nevýznamné.
Jelikož možnost založit přípustnost dovolání jinak byla již dříve vyloučena, rezultuje odtud konečný závěr, že dovolání v dané věci není přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud nemohl než podle §243b odst. odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
Z důvodů, uvedených shora, nepřichází v úvahu v rámci institutu prohlášení o majetku rozhodovat o nákladech, jež případně oprávněné vznikly.
V Brně dne 23. července 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu