ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1518.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1518/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. V., proti povinným 1/ J. V., a 2/ V. V., vyklizením bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 E 2749/96, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2001, č.j. 12 Co 138/2001-172, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2001, č.j. 12 Co 138/2001-172, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu zamítl. Dospěl k závěru, že oprávněná neprokázala, že povinným zajistila řádnou bytovou náhradu, neboť byt, který nabídla, není právně volný; jí a jejímu manželu totiž k němu svědčí právo nájmu, jež dosud nebylo ukončeno. Na tom nic nemění, uvedl odvolací soud, zavázal-li se pronajímatel tohoto bytu uzavřít s povinnými smlouvu o nájmu, a předložil-li i její návrh. Jednak jde o projev neformální a právně nevynutitelný, jednak by na základě takového návrhu být uzavřena nájemní smlouva platně nemohla, protože nedošlo k ukončení nájemního vztahu stávajícího.
Oprávněná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu především vytkla, že neprovedl řádné a úplné dokazování, neboť napadené usnesení „vůbec nezmiňuje“ skutečnost, že oprávněná (spolu se svým manželem) a pronajímatel nabízeného náhradního bytu uzavřeli dne 13.11.1996 ve prospěch povinných smlouvu o budoucí nájemní smlouvě; toto opomenutí pak podle dovolatelky vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci v otázce, zda byl řádně zajištěn náhradní byt či nikoli.
Povinní se ve vyjádření k dovolání se závěry odvolacího soudu ztotožnili; smlouvu o budoucí nájemní smlouvě napadli jako neplatnou, a nadto nerozhodnou, jelikož i z písemného potvrzení pronajímatele nabízeného bytu plyne, že byt vskutku není právně volný.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (viz bod 27.) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím podle jeho obsahu uplatnila dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo (jinou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Těmito dovolacími důvody - jejich obsahovým vymezením - je dovolací soud vázán; tzv. jiné (než vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř.) vady řízení (jinak podřaditelné pod důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) však posuzuje, i když nebyly v dovolání namítány (§242 odst. 3 o.s.ř.). Vady řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř., které dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti rovněž, se ze spisu nepodávají.
Předmětem dovolacího přezkumu - i když dovolatelka na první místo kladla námitku proti správnosti resp. úplnosti skutkových zjištění - je především správnost právního posouzení věci, jmenovitě posouzení podmínek zajištění (exekučním titulem určeného) náhradního bytu, a to v „stěžejní“ otázce, zda náhradní byt byl zajištěn v řádné právní formě, jako byt právně volný.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že negativní odpověď na tuto otázku založil odvolací soud na tom, že - za prvé - nepostačí (jen) to, že se pronajímatel ve sdělení soudu zavázal s povinnými uzavřít smlouvu o nájmu bytu (ačkoli předložil návrh příslušné smlouvy), a že - za druhé - překážkou pro jiný závěr je, že k tomuto bytu nebyl skončen nájemní vztah, jež svědčí oprávněné a jejímu manželu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt, za který je nutno zajistit ať již náhradní byt nebo náhradní ubytování, soud sice nařídí výkon rozhodnutí, ale s dodatkem, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně (§340 odst. 2 věta první o.s.ř.). Podle ustanovení §340 odst. 2 věty druhé o.s.ř. provedení výkonu rozhodnutí soud nařídí, až oprávněný prokáže, že pro povinného je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.
Správný je názor (ze kterého odvolací soud vycházel), že hmotné právo klade na způsob zajištění náhradního bytu jisté podmínky, a že zásadně platí, že náhradní byt musí být bytem fakticky a právně volným. V situaci, kdy oprávněný jakožto náhradní nabízí byt, který na základě nájemního vztahu dosud sám užívá, se však standardní podmínky specificky modifikují; především tuto okolnost odvolací soud přehlédl, a uplatnil právní názory, jež obstát nemohou.
Průkaz takového zajištění bytové náhrady publikovaná judikatura (od které není důvodu se odchýlit) spatřuje - mimo postupy podle §1 a §2 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů - zejména v tom, že oprávněný „doloží prohlášení vlastníka domu, v němž je byt nabízený jako náhradní, o tom, že je ochoten s povinnými uzavřít nájemní smlouvu, popřípadě doloží, že s vlastníkem uzavřel ve smyslu ustanovení §50 obč. zák. nájemní smlouvu ve prospěch povinných“ (viz odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.8.1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněného pod č. 41/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohá další).
Z toho plyne, postačí-li prohlášení „o ochotě“ pronajímatele uzavřít nájemní smlouvu, že soudní praxe - oproti odvolacímu soudu - nespojuje podmínku zajištění bytové náhrady s požadavkem, aby závazek pronajímatele byl „soudně vymahatelný“. Ostatně ani zajištění bytové náhrady v rámci smlouvy ve prospěch třetího (povinného) není z tohoto hlediska dostatečně „spolehlivým“ nástrojem, neboť účinky vůči povinnému jsou závislé na tom, zda se smlouvou projeví souhlas či nikoli; v záporném případě platí jen mezi jejími účastníky (§50 odst. 2, 3 obč. zák.).
Již potud je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
Co do další podmínky, aby šlo o byt právně a fakticky volný, jež se jinak uplatňuje zásadně, platí, že jde-li o byt, k němuž má oprávněný sám nájemní právo, na ní trvat - v absolutní podobě - nelze.
V této situaci nutno přistoupit na to, že návrh na provedení výkonu bude - typicky - podáván (a soud bude o něm rozhodovat) právě v době, kdy nájem oprávněného naopak trvá (a byt právně volný není); není věcně přijatelné požadovat, aby jej oprávněný ukončil (s rizikem povinnosti byt vyklidit), aniž by měl možnost bydlet jinde (v bytě vyklizovaném), resp. aniž by měl jistotu, že provedení výkonu rozhodnutí proti povinnému bude úspěšně dokončeno. Na splnění podmínky faktické uvolněnosti náhradního bytu při nařízení provedení výkonu již z praktických důvodů a logiky věci trvat nelze vůbec (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů).
Odvolací soud tedy pochybil, jestliže závěr o nesplnění těchto podmínek spojil již se samotným zjištěním, že - v době jeho rozhodnutí - trval nájemní vztah oprávněné (a jejího manžela), resp. že nedošlo k jeho skončení.
Požadavku doložení toho, že byt je resp. bude právně volný (v případě vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí), by bylo možné dostát např. dohodou dosavadního nájemce - oprávněného - s pronajímatelem o skončení práva nájmu s odkládací podmínkou podle §36 obč. zák., představovanou faktickým provedením výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, anebo i dobrovolným vyklizením, k němuž by v rámci řízení o výkon rozhodnutí povinní přistoupili (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, uveřejněný pod č. 15/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tato možnost je v ustálené judikatuře uváděna příkladmo; není proto vyloučeno, že ke splnění podmínky, aby zajištěný náhradní byt byl v sledovaných souvislostech pokládán za právně volný, mohou vést i jiná právní jednání oprávněného.
Uvažoval-li odvolací soud jinak, je právní názor, z něhož v posuzované otázce vycházel, neúplný, a proto i zde nesprávný.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.
Odlišnému právnímu názoru logicky odpovídají i jiné (rozhodné) skutkové poznatky, pročež je bez významu se zabývat dále dovolacími důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Dovoláním napadené usnesení tedy nemohlo být posouzeno jako správné; podle §243b odst. 1, 2 o.s.ř. je Nejvyšší soud zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu