ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1795.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 1795/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. T. P., správce konkursní podstaty M., státního podniku „v likvidaci“, proti povinným 1) D. – C., akciové společnosti, a 2) D. – N., akciové společnosti (jako právních nástupců D. D., akciové společnosti), pro 10.047,20 Kč přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. E 836/93, o dovolání právní předchůdkyně povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 1994, č.j. 9 Co 341/94-21, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 1. 9. 1993, č.j. E 836/93-4, kterým Okresní soud v Děčíně nařídil podle platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 1993, sp. zn. 22 Ro 9614/92, k vydobytí pohledávky ve výši 10.047,20 Kč, nákladů předcházejícího řízení (1.320 Kč) a exekučních nákladů (642 Kč) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Předpoklady zákonem vyžadované k nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny a námitku právní předchůdkyně povinných – že platební rozkaz (exekuční titul) měl být vydán proti jinému subjektu – jako v řízení o výkon rozhodnutí bezcennou nezohlednil.
Ve včas podaném dovolání právní předchůdkyně povinných (za niž jednal zaměstnanec s právnickým vzděláním) namítá, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod uvedený v §241 odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“); uvedenou vadu spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily její podání ze dne 29. 9. 1993 jako odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, přestože – podle obsahu tohoto podání – šlo o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. Nepřípustnost realizace nařízeného výkonu rozhodnutí je podle dovolatelky způsobena tím, že pohledávka, která je předmětem výkonu, přešla z jejího odštěpného závodu 10 L. – autoservisu v J. dne 1. 5. 1992 na F. n. m. ČR a z něho na společnost s ručením omezeným F.
Protože dovolací řízení bylo zahájeno 26. 1. 1995 a do 31. 12. 1995 v něm nebylo rozhodnuto, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (srov. čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb.).
Dne 31. 1. 1999 byla bez likvidace zrušena (a 31. 3. 1999 vymazána z obchodního rejstříku) D. D., akciová společnost. Právními nástupci, s nimiž dovolací soud v dovolacím řízení jednal, se staly D. – C., akciová společnost „v likvidaci“ (na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 40 K 24/2001, prohlášen konkurs), a D. – N., akciová společnost.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, sp. zn. 96 K 20/98, byl prohlášen konkurs na majetek M., státního podniku „v likvidaci.“ Ustanovený správce konkursní podstaty JUDr. T. P. se stal (místo úpadce) účastníkem dovolacího řízení (srov. §14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 a §239 o.s.ř.
Z pohledu ustanovení §237 o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť existence vad vyjmenovaných pod písmeny a/ až g/, jež způsobuje tzv. zmatečnost řízení zakládající přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelkou nebyla tvrzena a z obsahu spisu neplyne. Namítanou vadou, jejíž základ tkví podle dovolatelky v mylném posouzení podání ze dne 29. 9. 1993 jako odvolání a nikoli návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, která ostatně přípustnost dovolání založit nemůže, řízení postiženo není.
O ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání opřít nelze, protože odvolací soud usnesení soudu prvního stupně nezměnil, nýbrž potvrdil, a jelikož přípustnost dovolání ve svém potvrzujícím usnesení nevyslovil, není použitelné ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Protože nejde ani o žádný z důvodů přípustnosti uvedených v §239 odst. 2 písm. b/, c/ a odst. 3 o.s.ř. (napadené usnesení není podřaditelné usnesením, jež jsou zde jako ta, proti nimž je dovolání přípustné, vyjmenována), lze uzavřít, že dovolání podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné není; Nejvyšší soud je proto odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a (per analogiam) §146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu