ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1810.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 1810/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce V. P., proti žalovanému M. s. S. – V., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 110/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2000, č. j. 20 Co 408/99130, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 4. dubna 2000, č. j. 20 Co 408/99-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2000, č. j. 20 Co 408/99130, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud rozsudkem z 3. listopadu 1999, č. j. 6 C 110/97116, zamítl žalobu o zrušení rozhodnutí žalovaného ze 16. května 1997, jímž byl žalobce vyloučen z řad členů žalovaného.
Krajský soud shora označeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil; své rozhodnutí odůvodnil právním závěrem, že žalobce svým jednáním (jež odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za „jednoznačně prokázané“) popsaným v rozhodnutí o vyloučení sice členskou povinnost porušil, nikoli však „hrubě“ ve smyslu čl. 8 odst. 3 stanov žalovaného z 24. dubna 1993. Za toto jednání lze žalobci podle odvolacího soudu uložit „maximálně“ opatření podle ustanovení čl. 8 odst. 1 stanov (tj. výtku, dočasné omezení lovu, či snížení podílu na výsledku hospodaření), nebylo ho však možno ze sdružení vyloučit.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, jímž namítá, že soud „nesprávně zhodnotil intenzitu žalobcova jednání“, v důsledku čehož pak věc - rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobce ze sdružení - posoudil po právní stránce nesprávně. Podle dovolatele nelze žalobcovy hrubé urážky členů sdružení hodnotit jako nedostačující k uložení nejpřísnějšího opatření, jímž je vyloučení. Dále pak dovolatel vyjádřil přesvědčení, že při úvaze o druhu trestu „je hlasování vedeno jedině vůlí členů sdružení“, a že soud „nemá právo do většinové vůle členů sdružení zasahovat.“
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. března 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání (přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Protože žádné tzv. zmatečnostní ani jiné vady řízení v dovolání namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, je předmětem dovolacího přezkumu (žalovaný sice namítá i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., nijak jej však v dovolání obsahově nevymezuje, pouze odkazuje na zákonné ustanovení) právní závěr odvolacího soudu, že žalobcovo jednání popsané v rozhodnutí o jeho vyloučení nebylo takové intenzity, aby je bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení členské povinnosti, postižitelné vyloučením ze sdružení.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení §2 odst. 3 věty druhé zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, (dále jen „zákon o sdružování občanů“), mohou státní orgány zasahovat do postavení a činnosti sdružení jen v mezích zákona; podle §3 odst. 3 téhož zákona upravují práva a povinnosti členů sdružení stanovy sdružení.
Podle ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. e) stanov žalovaného (registrovaných dne 23. srpna 1993 Ministerstvem vnitra pod č. j. VS/1-21 678/93-R) má člen sdružení – kromě jiných – základní povinnost dodržovat ve sdružení zásady občanského soužití. Podle ustanovení čl. 8 odst. 3 stanov člena, který hrubě nebo opětovně do jednoho roku po uložení opatření podle odstavce 2 porušil členskou povinnost, nebo který porušil předpisy o myslivosti, zbraních, ochraně přírody apod. může členská schůze na návrh výboru vyloučit ze sdružení.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů (a podle čl. 13 stanov žalovaného sdružení) může člen sdružení, považuje-li rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, do třiceti dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do šesti měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o jeho přezkoumání (ten pak věc projedná a rozhodne za přiměřeného užití ustanovení části první, třetí a čtvrté občanského soudního řádu, při respektování kasačního principu – srov. nález Ústavního soudu ČR č. 36 z 10. března 1998, sp. zn. IV.ÚS 9/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10, ročník 1998 – I. díl, str. 233-237).
Výše citované ustanovení článku 8 odst. 3 stanov žalovaného patří svou konstrukcí k právním normám s tzv. relativně neurčitou hypotézou, to jest k těm, jejichž hypotéza není - přímo, resp. úplně - právním předpisem stanovena. Vyložit takovou normu zpravidla znamená vymezit z předem neurčené množiny skutečností demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy stanovit. Takto podaný výklad (potažmo i právní posouzení věci) lze pak mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud – v souzené věci orgán sdružení – takto v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria hypotéza normy ve skutečnosti nepředjímá (jsou jí irelevantní nebo dokonce s ní obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud (zde orgán sdružení) spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).
Nic z toho orgánu sdružení efektivně vytýkat nelze. Článek 8 odst. 3 stanoví k tomu, aby členovi sdružení bylo možno uložit nejpřísnější opatření, jímž je vyloučení, jediné (kromě alternativního kritéria opětovnosti, o něž však v souzené věci nejde, jelikož ani mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce byl vyloučen nikoli pro opětovné, nýbrž pro hrubé porušení členské povinnosti), a to zcela obecné kritérium. Tím je taková intenzita (závažnost) porušení povinnosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako hrubé. Jestliže orgán sdružení žalobcovo jednání popsané v rozhodnutí o jeho vyloučení kvalifikoval jako hrubé porušení povinnosti člena dodržovat ve sdružení zásady občanského soužití, jeho výklad článku 8 odst. 3 stanov (jež je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou) za neúplný nebo nesprávný, ani za logicky či věcně neudržitelný (viz. výše) považovat nelze.
Jestliže odvolací soud naopak vycházel z názoru jiného, v důsledku čehož pak rozhodnutí orgánu sdružení jako nesprávné (ve výkladu pojmů „porušení povinnosti“ a „hrubé porušení povinnosti“) zrušil, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod tak byl uplatněn právem. Protože na tomto nesprávném posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, dovolací soud je – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem) a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2002
JUDr. Vladimír Mikušek , v.r.
předseda senátu