ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.200.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 200/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. P. Š. proti povinné J. K., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 E 401/98, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.10.2000, č.j. 19 Co 459/99-65, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.10.2000, č.j. 19 Co 459/99-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud – podle znění výroku dovoláním napadeného rozhodnutí – potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh oprávněného, aby byl výkon rozhodnutí vyklizením bytu proveden. V odůvodnění svého usnesení se (výhradně) zabýval okolnostmi doručení rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněnému, aby na tomto základě dospěl k závěru, že jeho odvolání bylo podáno opožděně. Odvolací soud pak uvedl, že proto – s odkazem na ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – odvolání odmítl.
Oprávněný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné, jelikož jeho odvolání bylo „ve skutečnosti“ odmítnuto, namítl existenci vad podle §237 odst. 1 písm. f/ a podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. a odvolacímu soudu oponoval tvrzením, že pro náhradní doručení rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly splněny zákonné předpoklady; je totiž připraven prokázat, že v době doručení se v místě svého bydliště nezdržoval.
Podle názoru povinné, vtěleného do vyjádření k dovolání, není dovolání přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 – dále jen „o. s. ř.”).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání.
V usnesení ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněném pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha jiných rozhodnutích, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. měnícím, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil (jak formuloval rozsudečný výrok, resp. zda postupoval podle §219 nebo §220 o.s.ř.), ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Tato zásada se sice v dané věci přímo neprosadí, neboť nemůže být splněn předpoklad adekvátního srovnání rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího (rozhodnutí odvolacího soudu se na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně nevyjadřuje k věci samé), její význam přesto nelze přehlížet, neboť vystihuje obecně to, že v rovině hodnocení přípustnosti dovolání má přednost hledisko materiální (věcné, tj. jak fakticky byly soudními rozhodnutími upraveny vztahy účastníků řízení) před hlediskem formálním (procesním, tj. jak byla rozhodnutí procesně vyjádřena).
Postavení účastníka řízení – ve vztahu k podmínkám přípustnosti dovolání – nemůže být závislé na tom, zda odvolací soud (nesprávně) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ačkoli důsledkem jeho závěrů vyjádřených v odůvodnění mělo být (správně) rozhodnutí, jímž by odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl.
Izolovaně pojímaná priorita výroku rozhodnutí oproti jeho odůvodnění se uplatňuje v jiných souvislostech (§159 odst. 2, §167 odst. 2 o.s.ř.).
Pro úsudek o tom, zda dovolání je přípustné, je tedy namístě v daném případě vycházet z toho, že odvolací soud – po rozhodné (obsahové) stránce – odvolání odmítl, v důsledku čehož, jak správně uvádí dovolatel, je dovolání podle citovaného §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. přípustné.
Dovolání je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání; k vadám zmatečnostním (§237 odst. 1 o.s.ř.) a k jiným vadám řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Tím spíše se jí musí dovolací soud zabývat, byla-li – jako v daném případě – tato vada řízení (jiná než v §237 odst. 1 o.s.ř. vyjmenovaná) výslovně namítnuta (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Podle konstantní soudní praxe je totiž tzv. jinou vadou řízení též to, že opravným prostředkem napadané rozhodnutí je nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.2.1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19/1993). Nepřezkoumatelné je rozhodnutí i tehdy, jestliže mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním je věcný nebo logický rozpor.
V dané věci – ve vztahu k napadenému rozhodnutí – je existence tohoto rozporu evidentní; odvolací soud na jedné straně (v odůvodnění rozhodnutí) dovozuje, že odvolání, o kterém rozhodoval, je opožděné (pročež se jím nezabýval věcně), na straně druhé (formulací výroku) dává najevo, že se jím přesto věcně zabýval, předpokladem čehož je, že odvolání - oproti tomu - posoudil jako včasné.
Rozhodnutí, jež tímto rozporem trpí, musí být – už z principiálních důvodů – odstraněno; tím spíše, že odvolací soud, výslovně vyzván, důvod k opravě rozhodnutí (vydání opravného usnesení) neseznal.
Sama přítomnost vady podle §242 odst. 3, §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je již okolností, pro kterou napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být posouzeno jako správné, pročež je Nejvyšší soud – podle §243b odst. 1 o.s.ř. – nemohl než zrušit, a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu