ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2028.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 2028/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Družstva ..., proti povinným 1) J. B. a 2) M. B., vyklizením nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 22 E 706/2000, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2000, č. j. 19 Co 588/200017, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud shora označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 3. července 2000, č. j. 22 E 706/20004, jímž obvodní soud nařídil výkon rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 1999, č. j. 11 Co 614/9874, vyklizením nebytového prostoru specifikovaného ve výroku usnesení; odvolací soud dále - s odůvodněním, že v předmětné věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu (jejž povinní v odvolání přisuzují - výlučně - otázce, „proč je nařízen výkon rozhodnutí..., když dosud není ukončeno /nalézací/ řízení u Nejvyššího soudu) - zamítl návrh povinných na připuštění dovolání.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli povinní „v souladu s ust. §238a, odst. 1, písm. c) o.s.ř.“ včasným dovoláním, jímž namítají, že nařízení exekuce - v době, kdy dosud nebylo rozhodnuto o dovolání proti vykonávanému rozsudku - je v zásadním rozporu s jejich „právem na řádný proces“, a že odvolací soud se měl „komplexně zabývat všemi důvody odvolání včetně jejich návrhu na přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Nařízením exekuce „bez jakékoli předchozí zprávy“ dále obvodní soud povinným podle jejich názoru „odňal možnost se k věci vyjádřit.“
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. prosince 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nejsou (dovolatelé, byť závěry odvolacího soudu hodnotí jako „zmatečné“, ve skutečnosti žádnou z vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. o. s. ř. nenamítají) a neplývají ani z obsahu spisu.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu). Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 odst. 1 o. s. ř., protože ji odvolací soud výrokem svého rozhodnutí nevyslovil.
Vzhledem k uvedenému zbývá přípustnost dovolání posoudit z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Protože povinní v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání formulovali konkrétní právní otázku pro dovolací přezkum (čímž vymezili jeho objektivní meze), je třeba vycházet z předpokladu, že odvolací soud - jestliže návrhu nevyhověl - učinil tak pro nedostatek zásadního právního významu právě této otázky. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze v daném případě závěr, že potvrzující usnesení odvolacího soudu má ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. zásadní právní význam, spojovat jen s otázkou, zda exekuční soud může nařídit výkon rozhodnutí napadeného dovoláním, o němž dosud (tj. ke dni nařízení exekuce) nebylo v nalézacím řízení rozhodnuto.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (nikoliv tedy otázky, které pro rozhodnutí věci nebyly určující). Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, řeší-li právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena či jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - “nové” - řešení této právní otázky), případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro něž je třeba se od stávající judikatury odchýlit. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod č. 12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 13/1997 pod č. 101).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud použil právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil nebo jestliže ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V daném případě tedy jde o to, zda je správný závěr odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí mohl být nařízen přesto, že o dovolání, podaném proti vykonávanému rozsudku, ještě nebylo rozhodnuto.
Tento závěr je skutečně správný. Již v usnesení z 26. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1997, pod poř. č. 50) vyjádřil Nejvyšší soud názor, že podání dovolání nemá suspenzívní účinek, že tedy nemá vliv na právní moc ani vykonatelnost exekučního titulu. Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s dosavadní judikaturou a z pohledu právní otázky vymezené dovoláním mu tudíž nelze přisuzovat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.; dovolání tedy není přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Řešení ostatních právních otázek, s nímž dovolatelé polemizují argumentujíce ustanovením §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., §230 obchodního zákoníku a vyhláškou č. 176/1993 Sb., případně dovozujíce, že jim „byla odňata možnost se k věci vyjádřit“, Nejvyšší soud - vázán dovolacím důvodem, jak byl v návrhu na připuštění dovolání obsahově konkretizován (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - přezkoumávat nemohl.
Dovolání konečně není přípustné ani podle ustanovení „§238a, odst. 1, písm. c) o.s.ř.“, na něž dovolatelé výslovně odkazují (majíce na mysli zjevně občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001). Bylo-li totiž napadené rozhodnutí vydáno 29. prosince 2000, je pro posouzení přípustnosti dovolání proti němu rozhodné znění občanského soudního řádu účinné do 31. prosince 2000 (viz. výše).
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Povinní podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinili jeho odmítnutí, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu