ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2034.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 2034/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. d., a.s., (týká se o.z. D. Č., o.z., S.) zastoupené advokátem, proti povinnému P. K., zastoupenému opatrovníkem V. S., tajemnicí Okresního soudu v K., pobočka H., prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky Havířov pod sp. zn. 125 E 1062/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2001, č. j. 42 Co 575/2001-26, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesení, jímž soud prvního stupně prohlásil výkon rozhodnutí za nepřípustný podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. a z téhož důvodu (jejž spatřoval v tom, že povinný se v bytě na adrese, kde je přihlášen k trvalému pobytu, nezdržuje, a že v něm nebyly nalezeny postižitelné věci, takže soupis zůstal bezvýsledný) jej zastavil, odvolací soud změnil, avšak pouze potud, že exekuci – bez dalšího – zastavil, nyní podle §326a o.s.ř.
Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala oprávněná, zastoupená advokátem, včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z připojeného poučení, a jímž především namítá, že soupis věcí v bytě na O. ulici č. 606/8, k němuž má povinný dosud nájemní právo a kde je dosud také přihlášen k trvalému pobytu, proveden být měl a mohl. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že „stačí, aby někdo, neznámo kdo, prohlásil, že povinný se odstěhoval a nezanechal v bytě postižitelné věci“, aniž takové tvrzení bylo řádně doloženo, pak „nesprávně posoudil okolnosti případu.“ Podle názoru oprávněné, jež tak „nemá žádnou jistotu, že soud učinil vše pro řádný výkon rozhodnutí a tím zajištění jejího práva“, totiž – má-li povinný stále stejnou adresu trvalého pobytu – „lze spíše předpokládat, že se neodstěhoval a v bytě se pouze přechodně nezdržuje.
Protože soud prvního stupně ve věci rozhodl po 1.1.2001, odvolací soud správně aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a se zřetelem k bodu 17. hlavy první, části dvanácté tohoto zákona, rozhodoval podle občanského soudního řádu v tomto znění (dále jen o. s. ř.) i Nejvyšší soud o dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání předně nebylo připuštěno – jak se mylně domnívá oprávněná – rozhodnutím odvolacího soudu, jelikož občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 již takto založit přípustnost dovolání neumožňuje (nehledě k tomu, že přípustnost dovolání nemohla být ani před účinností novely č. 30/2000 Sb. založena pouhým poučením rozhodnutí, nýbrž jedině jeho výrokem).
Jelikož odvolací soud neposoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků ve srovnání se soudem prvního stupně rozdílně (výkon rozhodnutí byl soudy obou stupňů zastaven), považuje dovolací soud napadené rozhodnutí za potvrzující přesto, že po formální stránce bylo usnesení soudu prvního stupně (obsahující navíc výrok prohlašující exekuci za nepřípustnou) změněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1999 pod poř. č. 52).
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a dle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci samé (kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Tak tomu však v souzené věci není; oprávněná (jíž je - má-li být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - k dispozici pouze dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) sama ani nenamítá, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným (či procesním) právem, případně s judikaturou, nebo že by jím byla řešena otázka dosud nejudikovaná. Jediná její - relevantní - námitka nesměřuje proti právnímu závěru odvolacího soudu (že nepodařilo-li se sepsat žádnou postižitelnou věc, bylo za splnění dalších předpokladů uvedených v §326a o.s.ř. řízení nutno zastavit), nýbrž proti tomu, že soupis věcí – ač podle ní měl a mohl být – proveden nebyl. Takováto námitka je ovšem uplatněním dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. K takovéto vadě sice dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti, tedy i když nebyla v dovolání uplatněna, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samotná existence takovéto vady (byť by jí předmětné řízení – což ovšem dovolací soud zkoumat nemohl – trpělo) založit přípustnost dovolání způsobilá není.
Je-li dovolání v dané věci nepřípustné, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti (včetně toho, co bylo příčinou bezvýslednosti soupisu) - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. odmítne-li dovolací soud dovolání, je dovolatel povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady. Jelikož povinnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů prokazatelné náklady (podle obsahu spisu) nevznikly, rozhodl dovolací soud tak, jak je shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu