ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2186.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 2186/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného E. Š., proti povinné R. V., přikázáním jiných peněžitých pohledávek, pro 91.540,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Litoměřicích pod sp. zn. E 86/2000, o dovolání dlužníka povinné Z. d. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.2.2001, č.j. 12 Co 475/2000-17, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud k odvolání povinné potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek, a odvolání dlužníka povinné – Z. d. L. – odmítl jako podané neoprávněnou osobou (§218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); dlužník povinné má v řízení „postavení třetí osoby“, uvedl odvolací soud, a není jeho účastníkem, pročež není oprávněn ani podat odvolání proti rozhodnutí, které v něm bylo vydáno.
Dlužník povinné (v zastoupení advokátem) ve včasném dovolání proti výroku, jímž bylo jeho odvolání odmítnuto, namítl, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (povinná nemá vůči němu postižitelnou pohledávku), a také právní posouzení věci je nesprávné, neboť o tom, že je oprávněn podat odvolání, byl soudem prvního stupně výslovně poučen; případné pochybení v poučení nemůže jít podle dovolatelova názoru k jeho tíži.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), protože směřuje proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (§238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), není však důvodné.
Vady řízení vyjmenované v §237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.), jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají, a dovolatel je netvrdil; jelikož jinak je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, je předmětem dovolacího přezkumu správnost závěru, že dlužník povinného je osobou k odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek neoprávněnou, a to jednak z hledisek vytýkaných vad skutkových, jednak vadného právního posouzení.
Napadený výrok o odmítnutí odvolání však objektivně prostřednictvím kritiky skutkových zjištění (včetně té, již by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) zpochybnitelný není; tím, že soud posuzuje legitimaci k odvolání, nepřijímá skutková zjištění, nýbrž toliko hodnotí procesní podmínky, za kterých lze rozhodnutí v odvolacím řízení věcně přezkoumat. Ostatně dovolatelův argument, že soud pominul, že povinná nemá za ním (postižitelnou) pohledávku, se svojí logikou napadeného výroku netýká, a směřuje proti výroku jinému (jímž odvolací soud usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil), proti němuž dovolatel dovolání nepodal, a ani – z důvodů uvedených níže – podat nemohl.
Správnost závěru o podání odvolání osobou, která k tomu není oprávněna, lze v dovolacím řízení prověřit prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (dovolatelem rovněž uplatněného), podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Výrok napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno osobou, jež není účastníkem řízení, a která proto není ve smyslu ustanovení §201 o.s. ř. k tomuto procesnímu úkonu oprávněna.
Podle §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. totiž odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn; oprávnění napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje, přiznává ustanovení §201 o.s.ř. účastníku řízení.
Ustanovení §255 odst. 1, 2 o.s.ř. pokládá za účastníky řízení o výkon rozhodnutí oprávněného a povinného, a za stanovených předpokladů i manžela povinného.
Účastenství v řízení o výkon rozhodnutí je však situováno i mimo tento výslovně stanovený rámec; je však nutné je již ze zákona dovozovat. Je přirozené vycházet z toho, že za účastníka bude pokládán ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno, s tím, že „řízením“ se zde rozumí jen jeho ten určitý úsek, v němž taková osoba do řízení objektivně - a procesně relevantně - zasahuje resp. je způsobilá zasáhnout. Splnění podmínky, aby se o právech a povinnostech určitého subjektu jednalo, je pak vyjádřeno tím, že mu právní úprava procesní práva výslovně přiznává, popřípadě mu ukládá procesní povinnosti.
Účastníky řízení o výkon rozhodnutí, případně jeho určité části, je třeba lišit od subjektů toliko na řízení o výkon rozhodnutí zúčastněných, které sice do exekučního řízení zasahují resp. v něm vystupují, ale o jejichž práva a povinnosti v něm nejde; buď se jejich právního postavení určitý úsek exekučního řízení netýká vůbec (týká se jej fáze řízení jiná), nebo sice se jej sice týká (je způsobilé na ně mít vliv), ale jejich ochraně se vyhrazuje zvláštní procesní institut (viz kupř. §267 odst. 1 o.s.ř.), anebo tyto subjekty vystupují především v roli organizačního instrumentária, aby exekuce mohla být fakticky provedena.
Tak kupříkladu účastníkem řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy se plátce mzdy nestává již tím, že je mu uloženo (§282 odst. 1 o.s.ř.) provádět srážky ze mzdy povinného, peněžní ústav tím, že mu soud uložil povinnost nevyplácet z účtu povinného určité peněžní prostředky (§304 odst. 1 o.s.ř.), dlužník povinného tím, že mu bylo zakázáno vyplatit pohledávku povinnému (§313 odst. 1 o.s.ř.), dražitelé ve výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí tím, že se zúčastnili dražby (§329 o.s.ř.), a stejně tak osoby, uvedené v ustanovení §335b odst. 3 o.s.ř., tím, že se jim doručuje pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, atd.
Ve shodě s tím podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.3.1965, sp. zn. 9 Co 51/65, uveřejněném pod č. 54/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, platí, že dlužník povinného není oprávněn podat odvolání do rozhodnutí, jímž byl nařízen výkon přikázáním peněžité pohledávky.
Argument, že povinná nemá vůči němu pohledávku, jež by mohla být oprávněnému nařízením výkonu rozhodnutí podle §303 a násl. o.s.ř. přikázána, může dovolatel uplatnit v případném sporu podle části třetí občanského soudního řádu, předjímaném ustanovením §315 odst. 1 o.s.ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněného pod č. 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na uvedených závěrech nemění nic ani okolnost, dovolatelem namítaná, že soud prvního stupně mu poskytl naopak poučení, že odvolání podat lze; přípustnost odvolání je dána zákonem (zde ustanovením §201 o.s.ř.), nikoli tím, jak soud účastníka poučil. Případné vady tohoto poučení jsou relevantní jen za těch předpokladů, které stanoví zákon (viz §204 odst. 2 o.s.ř.).
Ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se tedy dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; usnesení odvolacího soudu je ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř. správné, a Nejvyšší soud proto podle téhož ustanovení dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; oprávněnému ani povinné, kteří by měli na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu