ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2210.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 2210/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. a. s., proti povinnému I. H., pro částku 9.697,20 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 659/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2001, č. j. 18 Co 641/2000-21, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2001, č. j. 18 Co 641/2000-21, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením z 23. května 2000, č. j. E 659/2000, nařídil výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu č.j. 165225/99-634 II. DL-RM 169/99 z 10. června 1999 prodejem movitých věcí povinného k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 9.697,20 Kč s příslušenstvím a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 300,- Kč.
Krajský soud shora označeným usnesením - poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen, není exekučním titulem ve smyslu ustanovení §274 písm. f/ občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) - usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl; o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že na jejich náhradu nepřiznal právo žádnému z účastníků. Odvolací soud přitom vycházel z právního názoru, že pravomoc k rozhodování soukromoprávního sporu ve věci telekomunikací se dělí mezi soudy a správní orgány obecně podle toho, zda požadovaná peněžní částka je „stanovenou úhradou nebo poplatkem“ ve smyslu §8 odst. 1 zákona o telekomunikacích, přičemž za „stanovenou“ lze podle něj považovat jen cenu „určenou vrchnostenským opatřením“, tedy „cenu regulovanou formou úředně stanovené ceny“ podle §5 zákona 526/1990 Sb. o cenách. Protože v daném případě o „úředně stanovenou cenu“ nešlo, byla v rozhodné době (tj. k 10. červnu 1999, kdy bylo vydáno podkladové rozhodnutí) dána pravomoc soudu, nikoli Ministerstva dopravy a spojů ČR, zatímco „…pravomoc a příslušnost Českého telekomunikačního úřadu coby správního úřadu pro výkon státní správy včetně regulace ve věcech telekomunikací…“ byla založena až s účinností od 1. července 2000 zákonem č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 151/2000 Sb.“).
Ve včasném dovolání oprávněná zastoupená advokátem namítá jednak, že řízení je stiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a kterou spatřuje v tom, že odvolací soud přezkoumával správní rozhodnutí co do jeho obsahu, ač k tomu v exekučním řízení není oprávněn, a jednak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jež shledává v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil „působnost“ Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu. Oprávněná v dovolání vyjadřuje (a zevrubně odůvodňuje) názor, že pravomoc správních orgánů projednávat a rozhodovat spory o dlužné úhrady za poskytnuté telekomunikační služby - a to i v případech, kdy cena za tyto služby byla stanovena dohodou smluvních stran - naopak dána byla, přičemž odkazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu ČR publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 1/1997, v němž tento soud řešil danou problematiku, aniž však dospěl k závěru o dělené působnosti mezi soudy a správními orgány „v závislosti na způsobu stanovení jednotkové ceny.“
Povinný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 23. května 2000), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ke kterým je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že k vydání rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, nebyla k 10. červnu 1999, tedy před účinností zákona č. 151/2000 Sb., dána pravomoc „Ministerstva dopravy a spojů“ (správně, resp. úplně „Ministerstva dopravy a spojů – Českého telekomunikačního úřadu,“ jelikož takto je v návrhu na nařízení exekuce, v usnesení soudu prvního stupně i ve vykonávaném rozhodnutí označen orgán, který je vydal) nýbrž pravomoc soudu, a že v důsledku tohoto nedostatku nutno návrh na nařízení exekuce pro neexistenci vykonatelného titulu zamítnout.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). I když se právní normou v této souvislosti rozumí především norma hmotného práva, může být prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. namítáno také nesprávné posouzení věci z hlediska předpisů práva procesního.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb. byl zřízen Český telekomunikační úřad jako správní úřad pro výkon státní správy včetně regulace ve věcech telekomunikací (dále též jen „Úřad“).
Podle §93 téhož zákona státní správu ve věcech telekomunikací vykonává podle tohoto zákona a v rozsahu jím vymezeném a podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv, Ministerstvo dopravy a spojů a Úřad.
Podle §95, bodu 8, písm. d/ téhož zákona Úřad v oblasti telekomunikačních služeb rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb.
Podle §107 odst. 1 téhož zákona pokud není uvedeno jinak, řídí se tímto zákonem i právní vztahy vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy do 1. července 2000 – viz. ustanovení §118 zákona).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že pravomoc samotného Českého telekomunikač-ního úřadu (jako nově vzniklého samostatného úřadu zřízeného – kromě jiného – k rozhodování o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývajícímu ze smlouvy, a tudíž /řečeno slovy návrhu na nařízení exekuce/ i k zaplacení „dlužné telekomunikační úhrady za poskytnuté služby sítě…“), mohla být – a byla – dána dnem jeho vzniku, tedy 1. červencem 2000 (byť Úřad rozhodoval i spory z právních vztahů vzniklých před účinností zákona č. 151/2000 Sb.). Z uvedeného však nikterak neplyne, že by rozhodování o dlužných nedoplatcích mělo před účinností tohoto zákona spadat do pravomoci soudu. Jak dovodila již ustálená judikatura (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 30. listopadu 2000, sp. zn. 15 Co 788/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2001, pod poř. č. 67, jež navazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 641/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1997 pod poř. č. 83), tuto pravomoc mělo do 31. října 1996 Ministerstvo hospodářství ČR a od 1. listopadu téhož roku, a tedy i k 10. červnu 1999 pak Ministerstvo dopravy a spojů ČR (jehož organizační složkou tehdy byl orgán, označený v souzené věci úplně jako Ministerstvo dopravy a spojů - Český telekomunikační úřad, odbor pro západočeskou oblast; ten pak byl – viz výše – zákonem zřízen jako samostatný správní úřad ve smyslu ustanovení článku 79 odst. 1 Ústavy České republiky).
V souladu s uvedenou soudní praxí je i judikatura ve věcech správních (srov. např. rozsudky sp. zn. 6 A 402/95 z 2. dubna 1997 a 5 A 404/98 z 19. února 1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod poř. č. 174/98 a 544/99, v nichž Vrchní soud v Praze dospěl k výslovnému závěru, že „Ministerstvo dopravy a spojů - nikoli soud - je příslušné k rozhodování o povinnosti telefonního účastníka platit telekomunikační úhrady a poplatky“). Jestliže týž vrchní soud posléze (v rozsudku sp. zn. 6 A 401/98 z 31. března 1999 uveřejněném v témže časopise pod poř. č. 453/99, jenž se ovšem netýká úhrad, o něž jde v souzené věci, nýbrž úhrady ceny „opravy a výměny ovládací skřínky a přeložení radiotelefonu“) zaujal názor, že pravomoc k rozhodování soukromoprávního sporu o peněžité plnění z právního vztahu, týkajícího se telekomunikačních zařízení, sítě, služeb či výkonů, se dělí mezi soudy a správní orgány obecně podle toho, zda peněžitá částka požadovaná k placení je „stanovenou úhradou nebo poplatkem“ ve smyslu §8 odst. zák. č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ani ten není (alespoň v první právní větě) se soudní a předchozí správní judikaturou v rozporu, je-li vyložen v souvislosti s později vydaným rozsudkem sp. zn 7 A 419/99 z 31. srpna 2000, publikovaným v témže časopise pod poř. č. 699/2000. V odůvodnění tohoto rozsudku totiž vrchní soud – za použití výslovné formulace – vysvětluje, že povinnost fyzické či právnické osoby, jíž je poskytována veřejná telekomunikační služba a která je s jejím poskytovatelem ve smluvním vztahu, uhradit za poskytnutou veřejnou telekomunikační službu cenu platnou v době poskytnutí služby nestanoví-li zákon jinak, je stanovena v §82 odst. 3 zák. č. 151/2000 Sb. a že podle dříve platné právní úpravy byla stanovena – právě – v §8 odst. 1 zák. č. 110/1964 Sb. v pozdějším znění.
Kvalifikuje-li totiž vrchní soud v odůvodnění posledně citovaného rozsudku „úhradu poplatků a hovorného“ – a o takovou úhradu jde v souzené věci – jako platební povinnost dle §8 odst. 1 zák. č. 110/1964 Sb., pak z ustanovení §21 odst. 1 téhož zákona (podle kterého se při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle tohoto zákona /a tedy i podle jeho §8 odst. 1/ postupuje podle obecných předpisů o správním řízení, tj. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení) vyplývá, že k rozhodování o „hovorném“ je (resp. v předmětné době byla) dána pravomoc Ministerstva dopravy a spojů - Českého telekomunikačního úřadu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže ten otázku pravomoci Ministerstva dopravy a spojů – Českého telekomunikačního úřadu vydat rozhodnutí, jehož výkon byl navržen v předmětném řízení, posoudil negativně, je nesprávné. Protože na tomto posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je – aniž se musel zabývat dalším uplatněným dovolacím důvodem – bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu