ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2275.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 2275/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci návrhu J. K., zastoupeného advokátem, na prohlášení o majetku J. S., vedené u Okresního soudu v Plzni - městě pod sp. zn. 26 Nc 3181/2001, o dovolání Jana Kárníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2001, č. j. 12 Co 786/2001-14, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání J. K. (dále jen „oprávněný“) proti usnesení z 26. září 2001, č. j. 26 Nc 3181/2001-5, jímž ho okresní soud vyzval k doplnění neúplného podání a poučil o důsledcích neodstranění vad podání dle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 a §239 odst. 3 o. s. ř., a kterým namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadního právního významu považuje otázku, zda je povinen doložit soudu listiny osvědčující, že jeho pohledávka nemohla být uspokojena „ani jejím přikázáním z účtu povinného“, vyplývá-li tato skutečnost z pěti rozhodnutí okresního soudu sp. zn. 71 E 2142/98 a 71 E 1746/99.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., na něž dovolatel poukazuje, použít nelze, jelikož napadené usnesení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod poř. č. 88).
Protože v předmětné věci nejde o žádný z případů upravených v §238, 238a a §239 odst. 1, 2 o. s. ř., není dovolání přípustné ani podle těchto ustanovení.
Přípustnost dovolání není konečně dána ani ustanovením §239 odst. 3 o. s. ř., na něž dovolatel výslovně poukazuje také, jelikož napadené rozhodnutí není usnesením potvrzujícím, nýbrž usnesením, jímž bylo odvolání odmítnuto.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, Josefu Serynkovi prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu