ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.2859.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 2859/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K. v. b. „S.“ v T. proti žalované Tělovýchovné jednotě H., o navrácení majetkových práv, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 C 126/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.4.2000, č.j. 38 Co 209/98-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované 1.075,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala navrácení majetkových práv k nemovitostem, které v žalobě označila. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že je oprávněnou organizací k navrácení majetkových práv, neboť dotčené nemovitosti jí nebyly odňaty žádným ze zákonů taxativně vymezených v §2 zákona č. 173/1990 Sb. Návrh, aby připustil proti svému rozhodnutí dovolání, odvolací soud zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozovala z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. s argumentem, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Kromě námitky, že „nesprávně zhodnotil předložené důkazy“, odvolacímu soudu vytkla, že „všechna zdůvodnění“, která předložila, neposoudil v „celém kontextu zákona“ (č. 173/1990 Sb.), a tím rozhodl v „rozporu s úmyslem zákonodárce o restituování majetku tělovýchovných a dobrovolných organizací“. K převodu majetku na stát byla její předchůdkyně násilně donucena soustavným a trvalým nátlakem, a proto nedobrovolné (a navíc podle jejího názoru neplatné) rozhodnutí o likvidaci tehdejšího spolku se fakticky „dá považovat“ za akt vyvlastnění, a podřadit je těm způsobům odnětí majetku, jež jsou vypočteny v §2 zákona č. 173/1990 Sb.
Žalovaná dovodila, že dovolání je neopodstatněné, a ve vyjádření k němu navrhla, aby bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.”).
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle §236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení §238 odst. 1 písm. a/, jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ , §239 odst. 1, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně (a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě pro posouzení otázek právních. Jestliže §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Otázka, kterou dovolatelka předestřela k dovolacímu přezkumu, tyto znaky nenese, protože není zjevné, že právní posouzení věci, jež v dané věci podal odvolací soud, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1).
Odvolací soud vycházel - vzhledem k době přechodu sporného nemovitého majetku na stát - z tehdy účinného zákona č. 187/1949 Sb., a pro případ (ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb.) restitučně relevantního odnětí majetku dovozoval, že bylo zapotřebí, aby šlo o majetek náležející tělovýchovným a sportovním organizacím, který přešel na Československou obec sokolskou (§9), anebo o majetek, který byl pro účely tělesné výchovy a sportu vyvlastněn podle ustanovení o vyvlastnění k účelům obrany státu (§10). Jelikož původní vlastník (K. v. b. S. v T.) podle svých stanov tělovýchovnou resp. sportovní organizací nebyl, první možnost v úvahu nepřichází, a co do možnosti druhé odvolací soud uzavřel, že stanovené podmínky vyvlastnění dovolatelka (skutkově) nedoložila; k přechodu majetku na stát totiž došlo v důsledku zániku spolku ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních.
Že by se odnětí zákonem č. 187/1949 Sb. mohlo uplatnit prostřednictvím podmínek, stanovených v jeho §9, dovolatelka netvrdila; v dovolání však namítla, že v průběhu řízení prokazovala, že „rozhodnutí výborové schůze o zrušení a likvidaci spolku nebylo ze strany K. v. b. S. v žádném případě dobrovolným aktem předání majetku státu, ale že šlo o jednání nedobrovolné, vynucené, a učiněné pod soustavným tlakem tehdejších mocenských orgánů“, jež je proto možné „extenzívně vykládat jako vyvlastnění ve smyslu §10 odst. 1 tohoto zákona“, a tím je lze i podřadit pod ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb.
Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněného pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se dovolatelka dovolávala neprávem; ze samotné právní věty je zjevné, že dopadá na poměry odnětí majetku nikoli jakémukoli spolku, nýbrž - v odlišných souvislostech - původní sokolské tělocvičné jednotě.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, v opozici k názoru opačnému, vyslovil též závěr, že o „odnětí zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb.“ ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. nejde až v případě přímé vazby na jejich konkrétní ustanovení (na rozhodnutí, jimiž byl odnímaný majetek určen - viz kupř. §9 odst. 1, věta druhá, zákona č. 187/1949 Sb.), nýbrž má obsah zjevně širší; jde o odnětí „těmito zákony“, ke kterému proto došlo (již) „na jejich základě a v jejich rámci“.
Jestliže odvolací soud dovodil, že majetek předchůdkyně dovolatelky, odňatý „na základě a v rámci“ jiného právního předpisu (zákona č. 68/1951 Sb.), pod ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. podřadit nelze, pak mu samozřejmě nelze namítat, že vybočil z mezí standardního judikatorního názoru. Potom není ani relevantního podkladu pro závěr, že takové vybočení představuje okolnost, že odvolací soud nesdílel názor (jehož prostřednictvím - výlučně - mu dovolatelka oponovala), že přechod majetku na stát „se dá extenzívně vykládat jako vyvlastnění ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 187/1949 Sb.“
Není-li tedy napadený rozsudek - ve výše vyloženém smyslu - rozsudkem zásadně významným, není ani splněna podmínka stanovená v §239 odst. 2 o.s.ř., aby dovolání proti němu mohlo být přípustné. Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud nemohl než dovolání ve smyslu §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
Námitky proti skutkovým zjištěním jsou pro dovolací přezkum vycházející z ustanovení §239 o.s.ř. bezcenné, a dovolací soud se jimi zabývat nemůže (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tím méně mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda dovolání je podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné. To je v dané věci významné proto, že dovolatelka právě tuto okolnost pominula, jestliže - výslovně - uplatnila i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalované přísluší náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle §1 odst. 2, §7, §9 odst. 1, 3 písm. b/ (per analogiam) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. (dovolání bylo podáno před 1.1.2001 - viz část dvanáctá, hlava I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.) ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě výdajů podle §13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r. předseda senátu