ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.394.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 394/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce C. o. V. B. proti žalované N. g. v P., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 182/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.9.2001, č.j. 20 Co 245/2001-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalované 1.625,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem uměleckých děl v ní označených. Odkázal na závazný právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v rozsudku, jímž byly předchozí vyhovující rozsudky soudů obou stupňů zrušeny (podle něhož subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněn k majetku vypočtenému v jeho příloze, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není), a uzavřel, že podle tohoto názoru žalobce v dané věci aktivní legitimaci nemá. Návrhu, aby připustil dovolání, odvolací soud nevyhověl, maje otázku důsledků zákona č. 298/1990 Sb. za judikatorně vyřešenou.
Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) obšírně dovozoval, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť co do hodnocení speciality zákona č. 298/1990 Sb. (ve vztahu k obecné úpravě ochrany vlastnického práva) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je též v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12.9.1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání není přípustné, a proto „nemá smysl zabývat se jakkoli dále meritem věci“.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen „o.s.ř“).
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon - v §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelem nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu, v důsledku čehož z tohoto ustanovení přípustnost dovolání dovodit nelze.
Přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ též nevyplývá, neboť rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ není použitelné rovněž, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším, vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (soud prvního stupně v dané věci rozhodoval dvakrát; v pořadí prvním rozsudkem žalobě vyhověl a druhým ji v celém rozsahu zamítl, procesní prostor pro druhé rozhodnutí však vytvořil soud dovolací, který jeho předchozí rozhodnutí – spolu s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu – zrušil).
Poněvadž odvolací soud zamítl návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1, pročež zbývá přípustnost dovolání posoudit již jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2, na které dovolatel ostatně výslovně odkázal.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ podle §239 odst. 2 o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem, může jít – při hodnocení, zda rozhodnutí je zásadního právního významu – jen o ty otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
Rozhodující je tedy v dané věci otázka důsledků, jež pro dotčené právní poměry plynou ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb.
Právě zde podmínka, aby napadený rozsudek byl rozsudkem po právní stránce zásadního významu, splněna není, neboť odvolací soud aplikoval právní názor, jenž je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz kupř. rozhodnutí ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. 20 Cdo 1418/2001, a další).
Tentýž názor vyjádřil Nejvyšší soud ostatně i v dané věci v rozsudku ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, a nemá důvod se od něho odchýlit.
Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., z jehož hlediska (coby posledního) je bylo zapotřebí prověřit.
Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud dovolání ve smyslu §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalované náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné dnem 1. ledna 2001 (ustanovení §21 vyhlášky). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 1.625,- Kč představující odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. c/, §14 odst. 1, §15 vyhlášky) - sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu