ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.451.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 451/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 424/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2000, č.j. 12 Co 762/99, 763/99-38, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2000, č.j. 12 Co 762/99, 763/99-38, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 1999, č.j. 10 C 424/98-17, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 1999, č.j. 10 C 424/98-29, se zrušují a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 22. 4. 1999, č.j. 10 C 424/98-17 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 1999, č.j. 10 C 424/98-29), kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (nařízeného proti J. K. jako povinnému usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 1998, sp. zn. E 1469/98) jsou vyloučeny konkrétně specifikované věci, které byly exekucí postiženy; proti svému rozhodnutí připustil dovolání. Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně aj. K. ze dne 12. 2. 1998, o níž žalobkyně opřela své výlučné vlastnické právo k věcem nepřipouštějící výkon rozhodnutí, měl za právní úkon neplatný (§39, §149 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998, tj. před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., dále jen „obč. zák.“), protože byla uzavřena bez zřetele k tomu, že účinky zrušení bezpodílového spoluvlastnictví soudem nenastaly. Uvedený závěr odvolací soud učinil na základě zjištění, že stejnopis písemného vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 5 C 217/96, kterým soud podle §148a odst. 2 obč. zák. zrušil bezpodílové spoluvlastnictví manželů K., nebyl řádně doručen žalobkyni. Doručenka zásilky určené do jejich vlastních rukou postrádá právním předpisem stanovené náležitosti (podpis pracovníka pošty a otisk denního razítka), takže neprokazuje doručení uložením na poště ve smyslu §47 odst. 2 občanského soudního řádu. Okolnost, že žalobkyně převzala stejnopis písemného vyhotovení rozsudku od sousedky, jíž byla písemnost dne 8. 1. 1997 postupem podle §46 odst. 2 věty první občanského soudního řádu doručena, není v daných souvislostech podle odvolacího soudu podstatná; stanoví-li totiž zákon, že se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručuje do vlastních rukou účastníku, pak doručení písemnosti jiné osobě nemůže mít účinky řádného doručení, a to ani v tom případě, kdy prostřednictvím uvedené osoby se písemnost do rukou účastníka dostane. Za zásadní po právní stránce odvolací soud považoval otázku, zda „při prostém doručení“ (tj. v případě doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku způsobem předvídaným v §46 odst. 2 občanského soudního řádu) osobě, která následně předá písemnost adresátu (žalobkyni), „začne běžet odvolací lhůta,“ jinými slovy řečeno, zda od takového doručení lze odvíjet právní moc rozhodnutí.
Ve včasném dovolání - doplněném podáním ze dne 20. 7. 2000 - žalobkyně (zastoupena advokátem) v rámci důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu zpochybnila správnost závěru, který odvolací soud učinil ve vztahu k náhradnímu doručení písemnosti (stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku, kterým bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví za trvání manželství) do vlastních rukou žalobkyně, a napadla i odvolacím soudem přijaté řešení bezúčinnosti doručení zmíněné písemnosti způsobem určeným ustanovením §46 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy prostřednictvím jiné osoby (sousedky). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože odvolací soud výrokem svého potvrzujícího rozsudku jeho přípustnost vyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.), a je i opodstatněné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); jelikož tyto vady nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají, je dovolateli u dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., k dispozici pouze dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1994 pod číslem 34). Tímto dovolacím důvodem, který jako jediný žalobkyně uplatnila, je dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej obsahově konkretizovala (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud vymezil právně významnou otázku v odůvodnění svého rozsudku a nikoliv výrokem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 7, roč. 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (za předpokladu, že jejich řešení bylo dovoláním alespoň zpochybněno).
Právní posouzení je ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nesprávné, když soud na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k dovolacím námitkám správný, znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního závěru, že účinky rozsudku, jímž bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů K., tj. právní moc rozhodnutí, nenastaly, neboť stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl doručen do vlastních rukou žalobkyně uložením písemnosti ve smyslu §47 odst. 2 o.s.ř. Teprve za předpokladu, že tento závěr odvolacího soudu bude shledán správným, přichází v úvahu přezkum účinnosti doručení uvedeného rozhodnutí postupem podle §46 odst. 2 o.s.ř. (tedy nikoliv do vlastních rukou adresáta - žalobkyně) tak, že jiná osoba, které bylo (náhradně) doručeno, odevzdání písemnosti žalobkyni obstarala.
K zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů vedlo (vedle jiných právní skutečnosti) i jeho zrušení soudem za podmínek vymezených v §148a odst. 2 obč. zák.; zánik se pojil s okamžikem, kdy (konstitutivní) rozsudek, jímž soud bezpodílové spoluvlastnictví zrušil, nabyl právní moci. Z ustanovení §159 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že pravomocným se rozsudek stává tehdy, byl-li řádně doručen oprávněným subjektům a jestliže jej nelze napadnout odvoláním. Protože k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou mohou manželé přistoupit jen po zániku spoluvlastnictví (srov. §149 odst. 1, 2 obč. zák.), je otázka (svou povahou předběžná), zda a kdy nabyl rozsudek, jímž bylo bezpodílového spoluvlastnictví zrušeno, právní moci, pro posouzení platnosti dohody ve smyslu §39 obč. zák. rozhodující.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že stejnopis písemného vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 5 C 217/96, kterým bylo bezpodílové spoluvlastnictví zrušeno, byl J. K. doručen 13. 12. 1996; žalobkyni soud doručoval do vlastních rukou, ovšem „doručenka s modrým pruhem nemá právním předpisem stanovené náležitosti, když chybí podpis pracovníka pošty a jeho denní razítko (viz příloha 5 k poštovnímu řádu).“ Takové doručence odvolací soud odepřel důkazní sílu veřejné listiny s tím, že „fikci doručení do vlastních rukou uložením ve smyslu §47 odst. 2 občanského soudního řádu“ z jejího obsahu nelze dovodit.
Se závěrem odvolacího soudu, že doručení do vlastních rukou žalobkyně postupem předvídaným ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. není účinné a nelze s ním spojovat úvahy o tom, že rozsudek nabyl právní moci před tím, než byla uzavřena dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, se dovolací soud neztotožňuje.
Podle ustanovení §47 odst. 1 o.s.ř. je třeba do vlastních rukou doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Ustanovení §158 odst. 2 o.s.ř. jako písemnost, kterou lze doručit jen postupem upraveným v §47 o.s.ř., tedy do vlastních rukou účastníka, popřípadě jeho zástupce, uvádí stejnopis písemného vyhotovení rozsudku.
Podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. (tehdy platná) vyhláška č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů /poštovní řád/, ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., zejména přílohou č. 5 v bodech 18, 19 a 20. Již v usnesení ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 18/1998 pod číslem 127, Nejvyšší soud vysvětlil, že - obsahuje-li všechny náležitosti předepsané uvedeným předpisem - je doručenka listinou, jež má povahu listiny veřejné, a jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o.s.ř.).
Závěr o neúčinnosti náhradního doručení uložením zásilky obsahující stejnopis písemného vyhotovení rozsudku, jímž bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a J. K., učinil odvolací soud pouze z vlastní doručenky (R 25685 pošty v P.) založené ve spise Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 C 217/96; pouze k jejímu obsahu se totiž vztahuje zjištění, že nemá náležitosti stanovené shora uvedenou vyhláškou („podpis pracovníka pošty a jeho denní razítko“). Odvolací soud však přehlédl, že pošta doručenku od zásilky neoddělila a nevrátila ji odesílateli (soudu) ihned po uplynutí lhůty stanovené v bodu 20 přílohy č. 5 poštovního řádu; tím sice porušila práva odesílatele, ovšem na povaze doručenky coby veřejné listiny se tím - jestliže údaje, jimiž musí být opatřena, jsou obsaženy na obalu zásilky - nic nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 10/2000 pod číslem 112, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1613/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 9/2000 pod číslem 98). V tomto směru posouzení (prejudiciální) otázky, zda lhůta k podání odvolání žalobkyni počala běžet a zda rozsudek nabyl právní moci, zůstalo neúplné, a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci, byl tak uplatněn opodstatněně; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu