ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.663.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 663/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 3, proti povinnému L. G., srážkami z pracovní odměny, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 1963/96, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1997, č. j. 14 Co 244/96-11, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1997, čj. 14 Co 244/96-11, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud shora označeným rozhodnutím zrušil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, a řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, spočívající v neexistenci návrhu, zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že návrh Magistrátu města Brna, jenž není státním orgánem, nýbrž pouze orgánem města, byť vykonávajícím v přenesené působnosti i státní správu, nelze považovat za „právně relevantní projev vůle státu (České republiky) směřující k zahájení řízení.“
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná, za niž jednala zaměstnankyně vybavená právnickým vzděláním, včasným dovoláním, jímž s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítá nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v závěru, že magistrát není orgánem státu nýbrž pouze obce, v daném případě města. Dovolatelka naopak z níže uvedených ustanovení dovozuje, že vykonávalo-li – jak tomu je v souzené věci – působnost okresního úřadu pro okres Brno-město samotné město (§5b zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech), a vykonával-li v Brně státní správu magistrát tohoto statutárního města (§61 odst. 2 písm. b/ zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), pak je nutno magistrát posuzovat nejen jako orgán obce, nýbrž – a to je v souzené věci rozhodné – jako orgán vykonávající státní správu, do jehož příslušnosti spadá vymáhání státních pohledávek z regresních náhrad (§11 vyhlášky č. 363/1991 Sb., kterou se provádí zákon o regresních náhradách ve spojení s ustanovením §20 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění).
Povinný navrhl zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 22. dubna 1997, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) je – již proto, že trpí vadou, jež mohla, a v souzené věci skutečně měla, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl tento důvod obsahově vymezen; z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) naopak posuzuje pouze případné vady řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), event. – je-li dovolání přípustné – vady, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady, které by řízení činily zmatečným, namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, jinak tomu však je u tzv. vad jiných.
Měl–li totiž odvolací soud za to, že Magistrát města Brna je i při výkonu státní správy v oblasti přenesené působnosti pouze orgánem města, že tedy za „státní orgán, jehož se má věc týkat“ (§21 odst. 2 o. s. ř.) byl označen někdo, kdo ve skutečnosti orgánem státu není, pak měl odvoláním napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně s pokynem, aby podle §43 o.s.ř. oprávněnou vyzval k opravě nesprávného označení účastníka a poučil ji o následku případné nečinnosti v tomto směru, jímž je zastavení řízení (viz. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 451/1996, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 4, ročník 1997 na str. 204).
Jestliže odvolací soud takto nepostupoval a namísto toho, zastávaje navíc nesprávný (viz. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 1997 sp. zn. 1 Odon 24/97) názor, že nedostatek oprávnění jednat za právnickou osobu způsobuje neexistenci návrhu, řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek zastavil, zatížil je vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání ( §243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle první věty druhého odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (v němž by ovšem odvolací soud neměl pominout argumentaci uplatněnou oprávněnou v dovolání).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( §243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu