ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.671.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 671/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. B., proti povinným 1) J. M. a 2) J. M., uložením pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 E 2217/98, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000, č.j. 35 Co 516/2000-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení z 1. září 2000, č. j. 1 E 2217/9850 - jímž obvodní soud zastavil výkon rozhodnutí (rozsudku z 22. dubna 1997, č. j. 7 C 386/9627), nařízený dne 16. dubna 1999 uložením pokuty v částce 30.000.- Kč k vymožení povinnosti „umožnit oprávněné plný a nerušený výkon práv užívání bytu“ a „odebráním klíčů“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení - a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrh oprávněné na připuštění dovolání (k posouzení otázky, „zda se povinný může zbavit své povinnosti umožnit řádné užívání bytu jen tím, že byt přestaví a použije k jinému účelu, než k bydlení oprávněného nájemce“) odvolací soud - s odůvodněním, že se v předmětném případě nejedná o rozhodnutí ve věci samé - zamítl.
Ve včasném dovolání, podaném „podle §239 odst. 2 písm. c)“ oprávněná, zastoupena advokátem - posuzováno podle obsahu dovolání - namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu a dovozuje, že „kterýkoli pronajímatel, jehož povinností je zajistit nájemci bytu jeho řádné užívání,...by se mohl této své povinnosti zbavit tím, že požádá stavební úřad o vydání stavebního povolení na přestavbu bytu a zahájí dle tohoto stavebního povolení stavební práce. Dále poukazuje na to, že povinní bez souhlasu nájemce (oprávněné) podle §695 občanského zákoníku vůbec nebyli oprávněni zahájit stavební úpravy. Podle dovolatelky „to byli povinní, kteří porušili zákonem uloženou povinnost s úmyslem vyhnout se povinnosti uložené jim rozsudky soudů, totiž umožnit žalované užívání bytu.“ Konečně pak oprávněná vyjádřila názor, že samotné vydání stavebního povolení jí „nemůže být jako řádné nájemkyni předmětného bytu přiznáno k tíži, neboť její postavení se vydáním stavebního povolení změnit nemůže.“
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. listopadu 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však v souzené věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady  k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud návrh na jeho připuštění zamítl, zbývá posoudit, zda je jeho přípustnost dána ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř., na něž odkazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předně nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že usnesení o zastavení exekuce není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je předmětem, pro nějž se řízení vede. Je-li ovšem předmětem řízení (podle §251 a následujících o. s. ř. tedy řízení nikoli nalézacího) výkon rozhodnutí, je tento výkon rozhodnutí (exekuce) věcí samou a rozhodnutím ve věcí samé je tudíž i usnesení o jeho zastavení; Nejvyšší soud se proto zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci (viz níže) měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (nikoliv tedy otázky, které pro rozhodnutí věci nebyly určující). Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, řeší-li právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena či jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - “nové” - řešení této právní otázky), případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro něž je třeba se od stávající judikatury odchýlit. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1998 pod č. 12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 13/1997 pod č. 101). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 437/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1998, pod poř. č. 57).
Jak již bylo naznačeno, je přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení je významné pro věc projednávanou (srov. unesení Nejvyššího soudu z 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/1997, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001, pod poř. č. 27); tak tomu však v předmětné věci není.
Předně, v návrhu na připuštění dovolání oprávněná přisuzuje zásadní právní význam otázce, zda „se povinný může zbavit své povinnosti umožnit řádné užívání bytu jen tím, že byt přestaví a použije k jinému účelu než k bydlení oprávněného nájemce.“ Na posouzení této otázky (jejímž vymezením je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán) však napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž - na základě skutkového zjištění (v řízení o dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. již nenapadnutelného), že rozhodnutím stavebního úřadu z 10. května 1999 byly povoleny stavební úpravy a dispoziční změny - pouze dovodil, že jejich provedením předmětný byt a tedy i nájemní právo k němu zanikly a že tudíž zaniklo i právo „na plný a nerušený výkon užívání“ bytu přiznané vykonávaným rozhodnutím ze dne 22. dubna 1997, č. j. 7 C 386/9627. V zániku vykonávaného práva pro následnou nemožnost plnění (nastalou po vydání exekučního titulu) pak spatřuje důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Nesprávnost tohoto právního závěru odvolacího soudu - jestliže (naopak) v dovolání uvádí, že „…nezpochybňuje samu skutečnost, že zánikem předmětu nájmu vč. zániku bytu, zanikne právo nájmu…“ - dovolatelka ostatně ani nenamítá.
Pokud jde o ostatní otázky přednesené v dovolání, z jejich hlediska napadené rozhodnutí přezkoumáno být nemohlo, jelikož objektivní meze dovolacího přezkumu (jimiž je Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán) oprávněná v návrhu na připuštění dovolání vytýčila tím, že v něm formulovala, a to zcela konkrétně, otázku jedinou (viz výše). Má-li totiž být dovolání shledáno přípustným podle §239 odst. 2 o. s. ř. a byla-li přitom otázka, jíž dovolatel přisuzuje zásadní právní význam, v návrhu na připuštění dovolání vymezena (konkretizována), musí dovolatel zpochybňovat řešení právě této otázky; na tomto obecném závěru přitom nemůže nic změnit ani to, že v předmětné věci odvolací soud návrh na připuštění dovolání zamítl „mimo jiné“ proto, že své usnesení nepovažoval za rozhodnutí ve věci samé.
Protože na posouzení otázky, jíž oprávněná v návrhu na připuštění dovolání přisuzuje zásadní právní význam, napadené rozhodnutí nespočívá, a protože pro posouzení právních otázek jiných připuštění dovolání navrženo nebylo, není přípustnost dovolání dána ani ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5 věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Oprávněná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, povinným, jež by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu