ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.719.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 719/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobkyně I. K., proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 383.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 53/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 16 Co 478/99-63, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby, se odmítá.
II. Jinak se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 16 Co 478/99-63 zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací městskému soudu.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud k odvolání žalobkyně, směřujícímu pouze proti zamítavému výroku o příslušenství pohledávky, poté, co připustil změnu žaloby, změnil rozsudek obvodního soudu v napadené části tak, že žalovaného zavázal k zaplacení úroků z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; řízení o odvolání žalovaného pak zastavil s odůvodněním, že nedostatek, pro nějž nelze v odvolacím řízení pokračovat, spatřuje v okolnosti, že z odvolání není patrno, do kterého z výroků napadeného rozsudku směřuje, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se dovolatel domáhá.
Ve včasném dovolání žalovaný, zastoupen advokátkou, předně namítá, že - ač jeho zástupkyně ve všech svých podáních kromě plné moci uváděla jako místo pro doručování adresu P. - byla jí výzva k doplnění odvolání doručena na adresu P.; ve vadném doručení výzvy, v důsledku něhož nemohl „uplatnit námitky, které by odvolací soud zvažoval a rozhodoval o nich“, dovolatel spatřuje odnětí možnosti v průběhu řízení jednat před soudem. Jelikož odvolací soud neměl k dispozici námitky, které žalovaný mínil uplatnit v odvolacím řízení, vychází napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění, jež v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. listopadu 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání - v části směřující proti výroku o připuštění změny žaloby - není přípustné.
Ve smyslu §236 odst.1 o. s. ř. lze pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu
napadnout dovoláním jen za předpokladu, že to zákon připouští.
Přípustnost dovolání, směřuje-li proti výroku o připuštění změny žaloby, jenž má povahu usnesení, z rozhodných ustanovení §238a a §239 o. s. ř. neplyne. Ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu proto, že nejde o usnesení měnící, a ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ až f/ jsou nepoužitelná z toho důvodu, že v souzené věci nejde o žádný z případů tam vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., již proto, že tento výrok nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé a není ani výrokem potvrzujícím. Pokud jde o vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ta dovolatelem (jenž ji spatřuje v nedoručení výzvy k doplnění odvolání) ve vztahu k uvedenému výroku namítána není a nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolání (přípustné ve vztahu k měnícímu výroku napadeného rozsudku podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a ve vztahu k výroku o zastavení řízení o odvolání žalovaného podle §238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Předmětné řízení vskutku trpí tzv. jinou (než v §237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou) vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Jak dovodila již ustálená judikatura (viz usnesení Nejvyššího soudu z 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1999, poř. č. 36), musí výzva k odstranění vad podání obsahovat - kromě jiného - i údaje o tom, v čem je podání nesprávné či neúplné, a poučení, jak je třeba je opravit nebo doplnit. Tyto údaje ani poučení však usnesení soudu prvního stupně z 22. června 1999, č. j. 19 C 53/1998-55 neobsahuje.
Podle ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.
Náležitost odvolání spočívající v tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, se neomezuje vždy jen na individualizaci napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně datem jeho vydání (vyhlášení) a jednacím číslem, popřípadě spisovou značkou. Obsahuje-li rozhodnutí více výroků, které jsou ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 o. s. ř. způsobilé samostatně nabýt právní moci, popřípadě jejichž právní moc nebude dotčena, pokud se odvolání týká pouze vedlejších výroků (§206 odst. 3 o. s. ř.), musí být v odvolání uvedeno, proti kterým výrokům směřuje, a to tak, aby bylo zřejmé, které z výroků mají být podle odvolatele vyloučeny z přezkumné činnosti odvolacího soudu (srov. ustanovení §212 odst. 1 o. s. ř.). Pokud bylo některým z výroků napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto o dělitelném plnění (zpravidla o zaplacení peněžité částky), musí též z odvolání vyplývat, v jaké části je tento výrok napaden (tzv. kvantitativní stránka odvolání); odvoláním směřujícím jen proti části výroku o dělitelném plnění totiž může dojít k tzv. rozštěpení původně jednotného práva, o němž bylo rozhodnuto jedním výrokem, na dvě práva se samostatným skutkovým základem ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 o. s. ř.
Určitost údajů o tom, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, má ve výše uvedeném smyslu význam především pro otázku vymezení odkladného (suspenzivního) účinku odvolání, a tím i pro vymezení rozsahu vázanosti odvolacího soudu rozsahem podaného odvolání (§212 odst. 1 o. s. ř.). Není-li z odvolání zřejmé, jaké části napadeného rozhodnutí se týká odkladný účinek odvolání, ať již by šlo o část oddělitelného předmětu řízení (§206 odst. 2 o. s. ř.) či o otázku, zda není napaden jen některý z vedlejších výroků, takže by zůstal v právní moci výrok o věci samé (§206 odst. 3 o. s. ř.), jde o vadu podání, bez jejíhož odstranění nelze v odvolacím řízení pokračovat. V takovém případě odvolací soud podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. (za podmínek uvedených v tomto ustanovení) a §211 o. s. ř. odvolací řízení zastaví.
V předmětné věci je odvolání neúplné v tom, že v něm není uvedeno, proti kterému z výroků rozsudku soudu prvního stupně směřuje (pokud by směřovalo jen do výroku o nákladech řízení, zůstala by vzhledem k ustanovení §206 odst. 3 o. s. ř. právní moc výroku o věci samé nedotčena), a - jestliže se týká i výroku o zaplacení částky 383.000, - Kč - v jaké části tento výrok rozsudku napadá (pokud by byla odvoláním napadena jen část výroku o věci samé, a žalovaný v dovolání uvádí, že „nikdy nepopíral, že žalobkyni dluží ještě částku 83.000, Kč s příslušenstvím“, nebyla by právní moc zbývající části tohoto výroku ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 o. s. ř. dotčena). Přestože tento nedostatek odvolání bránil dalšímu pokračování odvolacího řízení, soud žalovaného k jeho odstranění nevyzval (a odvolací řízení pak bylo ovšem i pro vady, jež podle ustálené judikatury nedostatkem bránícím dalšímu pokračování odvolacího řízení nejsou - zastaveno).
Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, neboť ve výzvě k odstranění vad odvolání neuvedl, v čem tyto vady spočívají a jak má žalovaný odvolání doplnit. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Již proto, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku trpí uvedenou vadou, Nejvyšší soud jej (s výjimkou výroku, proti němuž dovolání není přípustné) - aniž se musel zabývat zkoumáním případné existence namítnuté vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. - včetně akcesorických výroků o nákladech řízení zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu