ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.735.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 735/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Finančního úřadu B., proti povinnému H. L., pro 599.470,- Kč prodejem spoluvlastnického podílu k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 3083/95, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2001, č.j. 37 Co 356/2000-143, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2001, č.j. 37 Co 356/2000-143, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud shora uvedeným usnesením odmítl podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), odvolání, jímž povinný napadl usnesení ze dne 21. 10. 1999, č.j. 26 E 3083/95-67, kterým Městský soudu v Brně spojil ke společnému řízení označené exekuční věci (výrok I), stanovil odhadní cenu podílů specifikovaných nemovitostí povinného a Z. L. (výroky II, III), určil, že „zaplacením částky 1.295.837,20 Kč … přecházejí spoluvlastnické podíly povinných H. L. a Z. L. na spoluvlastnici M. L., bytem B., která se stává výlučnou vlastnicí … nemovitostí“ (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že zásilka obsahující stejnopis písemného vyhotovení usnesení soudu prvního stupně, kterou soud doručoval povinnému na adresu jeho trvalého bydliště (B.), byla dne 26. 10. 1999 uložena na poště B.; přestože povinný předložil potvrzení, že v době od 25. 10. 1999 do 11. 11. 1999 pobýval v T., podle názoru odvolacího soudu neprokázal, že se v době pokusu o doručení v místě bydliště nezdržoval. Usnesení soudu prvního stupně mu tedy bylo doručeno tzv. náhradním způsobem, tj. uložením písemnosti na poště (§46 odst. 2 o.s.ř.). Posledním dnem lhůty k podání odvolání byl 10. 11. 1999 (§204 odst. 1 o.s.ř.); odvolání, které povinný podal osobně u soudu prvního stupně 17. 3. 2000, je tudíž podáním opožděným. Nad rámec výše uvedeného odmítl odvolací soud úvahu povinného o včasnosti jeho odvolání, vycházející z toho, že dne 10. 1. 2000 převzal na soudě stejnopis písemného vyhotovení usnesení, který již byl opatřen doložkou právní moci (19. 11. 1999); vyznačení doložky právní moci totiž za nesprávné poučení o odvolání s důsledky předvídanými ustanovením §204 odst. 2 o.s.ř. považovat nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, jímž – z hlediska obsahu – namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Tím, že odvolací soud neprovedl při jednání důkaz listinou, kterou povinný dokládal, že v době doručení usnesení soudu prvního stupně se zdržoval v T., a tím, že se nezabýval jeho ostatními důkazními návrhy, zatížil řízení vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. pak odpovídá nesouhlas dovolatele se závěrem, že vyznačení doložky právní moci dnem 19. 11. 1999 na stejnopisu písemného vyhotovení usnesení, jež 10. 1. 2000 převzal, není – za předpokladu neúčinnosti doručení uložením – nesprávným poučením o odvolání ve smyslu ustanovení §204 odst. 2 o.s.ř.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). O takový případ v souzené věci jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému dne 21. 10. 1999 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.) a je i důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.); z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a – jeli dovolání přípustné – k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Zmatečnostní vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Řízení je však postiženo vadou (jinou než uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř., nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z obsahu spisu se podává, že stejnopis písemného vyhotovení usnesení soudu prvního stupně byl doručován povinnému prostřednictvím pošty na adresu „B.;“ protože nebyl zastižen, byla písemnost dne 26. 10. 1999 uložena na poště B. Okolnost, že se v místě doručení adresát dne 26. 10. 1999 zdržoval, na doručence (popř. na obálce zásilky od doručenky neoddělené) potvrzena (osvědčena) není (dovětek „… ačkoliv se v místě doručení zdržuje …“ není na doručence předtištěn).
V usnesení ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 18/1998 pod č. 127 (stejně jako v dalších rozhodnutích, např. usnesení ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99), Nejvyšší soud vysvětlil, že doručenka – pokud obsahuje náležitosti, které vyžaduje právní předpis (vyhláška č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů /poštovní řád/, ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., zrušená ke dni 1. 7. 2000 zákonem č. 29/2000 Sb.) – má povahu veřejné listiny s důsledky spočívajícími v tom, že potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o.s.ř.). Uvedené důsledky – a to je pro danou věc podstatné – mohou nastat jen ve vztahu k tomu, co je na doručence (popř. na obálce zásilky od doručenky neoddělné) uvedeno. Jestliže se povaha doručenky jako veřejné listiny ke skutečnosti, že se adresát v místě doručení zdržoval, neprosadí, uplatní se při zjišťování podmínek náhradního doručení (a tím i posouzení včasnosti odvolání) vyšetřovací zásada již při pouhém zpochybnění uvedené skutečnosti účastníkem, aniž by byl zatížen povinností navrhnout důkazy způsobilé prokázat pravdivost svého tvrzení.
Povinný, který již v odvolání ze dne 17. 3. 2000 tvrdil, že „…v době doručování se na adrese V. nezdržoval,“ a soudu předložil notářsky ověřený opis potvrzení datovaného 22. 7. 2000 a opatřeného otiskem razítka „R. F. L., produkce masa, ovoce a zeleniny, V. L.“ a podpisem V. L., podle něhož v době od 25. 10. 1999 do 11. 11. 1999 byl – „za účelem výpomoci“ – na zmíněné farmě, okolnost, že se v místě doručení dne 26. 10. 1999 zdržoval (a tím i účinnost doručení uložením písemnosti) zpochybnil. Jestliže odvolací soud z úřední povinnosti – za účelem zjištění daného předpokladu náhradního doručení rozhodnutí – nepřistoupil k šetření (při kterém se postupuje, zejména provádí-li se výslech fyzických osob, přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. o.s.ř.) a bez dalšího dovodil opak toho, co tvrdil povinný, zatížil řízení vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Za správný nelze považovat (právní) závěr odvolacího soudu, že převzetí (dosud nepravomocného) usnesení opatřeného doložkou právní moci dnem 19. 11. 1999 povinným osobně u soudu prvního stupně dne 10. 1. 2000 nezakládá co do počátku běhu lhůty k podání odvolání situaci obdobnou té, kdy rozhodnutí poučení o odvolání neobsahuje, popř. obsahuje nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné (srov. §204 odst. 2 větu druhou o.s.ř.). V této souvislosti odkazuje dovolací soud na usnesení ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1397/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod č. 29, v němž Nejvyšší soud zaujal názor opačný; závěr zde formulovaný je v poměrech souzené věci použitelný jen za předpokladu neúčinnosti doručení rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem předvídaným v ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné; Nejvyšší soud je proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, odst. 2 věta první, odst. 5 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu