ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.821.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 821/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. Š., proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, 3) S. s. J., státnímu podniku, a 4) D. K., a. s., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1747/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 1999, č. j. 22 Co 233/99-24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 4. ledna 1999, č. j. 7 C 1747/98-18, jímž okresní soud zamítl žalobcův návrh na povolení obnovy řízení vedeného u něj pod sp. zn. 7 C 387/92.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu žalobce, zastoupen advokátem, napadl včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 (správně odst. 1) písm. b/, c/, f/ a §238a (správně odst. 1) písm. d/ o. s. ř., kromě poukazu na uvedená zákonná ustanovení však nevysvětluje, v čem jednotlivé zmatečnostní vady spatřuje. Z dalšího obsahu dovolání je pak zřejmé (např. již z časových údajů, jelikož všechna v dovolání uvedená data spadají do období od 1. 1. 1991 do 15. 12. 1997), že namítané vady se týkají řízení původního (sp. zn. 7 C 387/92), tedy řízení, jehož obnova je navržena.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4. května 1999, je Nejvyšší soud povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady, k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti, však ve vztahu k (nynějšímu) řízení o obnově, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené dovoláním, z obsahu spisu nevyplývají a dovolatel je ani nenamítá (vytýká pouze vady původního řízení, jehož obnovu navrhuje, ty ovšem nejsou zaměnitelné s vadami /nynějšího/ řízení o obnově /tzv. iudicium rescindens/ - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod poř. č. 45); dovolání tedy podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné není.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení, a tedy ani pod jeho písmenem d), na něž dovolatel výslovně poukazuje, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu (nýbrž usnesení, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy).
Použitelnost ustanovení §239 o. s. ř. není dána již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61). Návrh na připuštění dovolání (předpokládaný ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř.) navíc ani nebyl podán.
Dovolání v části směřující výslovně proti výroku II. napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, je nepřípustné, jelikož rozhodnutí o nákladech řízení (jež má vždy povahu usnesení) rovněž není rozhodnutím ve věci samé.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalovaným prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první per analogiam, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu