ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.850.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 850/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Bytového podniku v P., státní podnik \"v likvidaci\", proti povinné M. H., prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 E 2038/98, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 35 Co 448/2000-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení z 22. listopadu 1999, č. j. E 2038/986b, jímž obvodní soud nařídil výkon platebního rozkazu z 20. května 1993, č. j. 10 C 118/932, prodejem movitých věcí povinné k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 10.815, Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení v částce 486,- Kč a nákladů exekuce ve výši 1.475,- Kč.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním směřujícím „proti všem jeho výrokům“, jímž namítá, že odvolací soud (nepřihlédl-li z úřední povinnosti k její  nikoli pouze přechodné - duševní chorobě, pro niž jí byl přiznán plný invalidní důchod, a pro kterou byla již v roce 1983 propuštěna ze služebního poměru) porušil svým rozhodnutím i postupem ustanovení §19, 103, 104 odst. 1, §211 a §212 odst. 2 občanského soudního řádu - neboť (zde dovolatelka poukazuje na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, a usnesení Ústavního soudu ČSFR ze dne 9. června 1992, sp. zn. I. ÚS 191/92) „procesní právo je právem veřejným, o jehož naplňování dbají státní orgány (tj. i soudy) i bez návrhu“ - a řízení tudíž trpí zmatečnostními vadami podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu. Nedostatek její způsobilosti být účastníkem řízení je pak patrný i z dalších soudních řízení vedených proti ní, v nichž se nedostavovala k jednáním, nečinila žádné procesní úkony, nepřebírala rozhodnutí a nijak nereagovala na činnost soudu, jelikož smysl těchto řízení nechápala. V exekuci (vedené pod sp. zn. 2 E 2224/98) je rovněž „…protokolárně…zjišťována…ztráta (její) postulační způsobilosti… a neschopnost její spolupráce při doručování usnesení…“ a z výslechů svědkyň V. V. a M. N. (v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 161/94) dále vyplynulo, že „…je duševně nemocná a nemůže za to…“; podle povinné tak muselo být i odvolacímu soudu jasné, že v probíhajícím řízení vedeném pod sp. zn. P 322/2000 se bude muset znalec z oboru psychiatrie na podkladě ustálené praxe vyjádřit mj. i k otázce počátku vzniku duševní poruchy, a že se poté mohou uplatnit ustanovení „§§22, 29/1, 56 ve vztahu k §§79/3, 158/2 resp. k §204 o. s. ř.“ S poukazem na závěr rozboru Nejvyššího soudu z 30. května 1966, Pls 5/66, dále namítá, že u osob - účastníků řízení - o jejichž způsobilosti k právním úkonům lze důvodně pochybovat, byť třeba ještě nebyla jejich způsobilost omezena (příp. zbavena), nelze přehlížet nedostatek procesní způsobilosti a v takovém případě musí dát soud duševní stav takového účastníka znalecky přešetřit; v daném případě i s ohledem na okolnost, že 2. února 2000 došel soudu podnět psychiatrické léčebny v P. (kde byla od 2. prosince 1999 do 18. dubna 2000 hospitalizována) na zahájení řízení o způsobilosti s odůvodněním, že povinná není schopna si sama vyřizovat záležitosti týkající se úřadů, bytové otázky, apod.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. srpna 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a odst. 1, 2 a §239 odst. 1, 2 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o. s. ř.; použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dána proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a žádný z jeho výroků přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, když sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání (proti potvrzujícímu usnesení) nelze dovodit ani z ustanovení §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vznesen nebyl. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení pak není podle tohoto ustanovení přípustné již proto, že v tomto výroku není rozhodnuto o věci samé.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení (tzv. zmatečnostmi), které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je - pokud bylo dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem - dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost (a současně důvodnost) dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 písm. a), d) - g) o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelka je ani nenamítá, je pro posouzení přípustnosti (a důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo namítnutými vadami podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Způsobilost být účastníkem řízení (jímž je podle §255 odst. 1 o. s. ř. při výkonu rozhodnutí oprávněný a povinný, příp. jejich právní nástupci z důvodu univerzální či singulární sukcese) má ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti přitom vzniká narozením (ustanovení §7 odst. 1 občanského zákoníku /dále též jen „obč. zák“/) a zaniká smrtí (§7 odst. 2 téhož předpisu). Povinná však netvrdí, že by přestala být způsobilou mít práva a povinnosti; ve skutečnosti - posouzeno podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - uplatnila pouze vadu podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (souběžná existence obou vad, tedy podle písmen b/ i c/ ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je ostatně pojmově vyloučena, jelikož procesní způsobilost – v jakémkoli, tedy i omezeném rozsahu – může mít pouze ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.
Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§20 o. s. ř.). Procesní způsobilost je spjata s hmotněprávní způsobilostí k právním úkonům, která - jde-li o fyzickou osobu - vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku nebo uzavřením manželství před dosažením tohoto věku (srov. §8 odst. 1, 2 občanského zákoníku). Způsobilost nezletilých k právním úkonům zákon omezuje rozumovou a volní vyspělostí odpovídající jejich věku (srov. §9 obč. zák.) a způsobilost fyzické osoby, která je schopna činit  pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů - jen některé právní úkony, je omezena rozhodnutím soudu (§10 odst. 2, 3 obč. zák.); fyzickou osobu, jež pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud způsobilosti k právním úkonům zbaví (§10 odst. 1, 3 obč. zák.). Toto rozhodnutí o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky, nepůsobí tedy zpětně, nýbrž od právní moci do budoucna.
Nebyla-li tedy dovolatelka v průběhu předmětného exekučního řízení (pravomocně) zbavena způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti omezena, nemůže být důvodná námitka, že neměla procesní způsobilost; na uvedeném přitom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v průběhu tohoto řízení bylo (po nařízení exekuce) řízení o zbavení její způsobilosti k právním úkonům zahájeno. Učinit závěr, že předmětné řízení trpí vadou podle §237 odst.1 písm. c/ o.s.ř., proto nelze, a dovolání tak není přípustné ani z tohoto důvodu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 26).
Závěr o neexistenci vady podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež by řízení činila zmatečným, však neznamená, že by postup soudu – byla-li povinná, byť v době předmětného řízení způsobilosti k právním úkonům nezbavená ani v ní neomezená, duševní poruchou skutečně stižena – byl správný. V takovémto případě by jí totiž soud - ihned po zjištění duševní poruchy - měl ustanovit opatrovníka podle §29 odst. 2 o.s.ř. To se v daném případě nestalo, jelikož usnesením z 20. června 2000, č.j. 1 E 2038/98-15, (jak vyplývá z jeho výroku, jímž jedině je soud /byť se v odůvodnění odkazuje na ustanovení §29 odst. 2 o.s.ř./ vázán) byl povinné ustanoven opatrovník pouze pro doručení usnesení z 22. listopadu 1999, jímž byla exekuce nařízena. Absence soudem ustanoveného zastoupení by – v případě, že by povinná skutečně byla stižena duševní poruchou – byla jinou (než v §237 odst.1 o.s.ř. uvedenou) vadou řízení podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., k níž by dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), avšak jen za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné. Není-li tomu tak (viz výše), samotná existence takové vady podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. založit přípustnost dovolání způsobilá není.
Namítá-li dovolatelka dále, že soud měl řízení přerušit, ani tato námitka důvodná není; dovolací soud souhlasí se závěrem soudu odvolacího, že podle ustanovení §254 odst. 2 o. s. ř. - jež vylučuje aplikaci §109 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - při výkonu rozhodnutí řízení přerušit nelze. Exekuční řízení je totiž možno přerušit pouze tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákon, a o takovýto případ v souzené věci nejde.
Pokud jde o dovolatelčinu argumentaci (výše uvedenými) usneseními ústavních soudů, přednesenou v souvislosti se závěrem, že soudy (obecné, tedy v předmětné věci)  v rozporu s těmito usneseními - nezkoumaly způsobilost povinné z úřední povinnosti, „…neboť procesní právo je právem veřejným…“, ta je nepřiléhavá. Ve věcech, na něž dovolatelka poukazuje, se totiž ústavní soudy zabývaly pojmem veřejného práva v souvislosti s institutem veřejné moci, kdy jedním z účastníků soudního řízení byl orgán veřejné moci, který - jako takový - autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech účastníka druhého. Problematika ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v citovaných věcech ústavními soudy řešena nebyla.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu