ECLI:CZ:NS:2002:20.ND.167.2002.1
sp. zn. 20 Nd 167/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci věřitele Č. k. a., proti dlužníku Ž. H. a. s., o návrhu na prohlášení konkursu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26 K 70/2000, o návrhu dlužníka na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26 K 70/2000 se nepřikazuje Krajskému soudu v Brně a věc vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Ko 66/2002 se nepřikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci.
Odůvodnění:
Dlužník navrhl přikázání věci podle ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že u Krajského soudu v Plzni probíhají řízení o prohlášení konkursu na majetek dalších dvou společností „patřících do stejného ekonomického seskupení,“ takže podle jeho názoru „výsledky jednoho z těchto řízení pak potencionálně mohou mít vliv na průběh a výsledky řízení zbývajících.“ Návrh na přikázání věci jinému odvolacímu soudu pak dlužník odůvodnil tím, že Vrchní soud v Praze v jiné věci rozhodl tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně o připuštění záměny účastníků na straně „žalobce – věřitele“ˇ; dlužník přitom se stejnou záměnou ve své věci (kdy má z řízení vystoupit dosavadní věřitel - banka, a.s., - a vstoupit do něho Č. k. a.) nesouhlasí a proti usnesení soudu prvního stupně podal odvolání, o němž má rozhodnout právě Vrchní soud v Praze. Vhodnost přikázání věci spatřuje v tom, že „tak bude zabráněno precedenčnímu způsobu rozhodování v této věci.“
Věřitel ve svém vyjádření s navrhovanou delegací nesouhlasí, jelikož podle jeho názoru „není jakýkoli důvod k pochybnostem o objektivitě řízení vedeného Krajským soudem v Plzni“, a v návrhu spatřuje spíše „snahu o oddálení konečného rozhodnutí“. Skutečnost, že u téhož krajského soudu probíhají řízení proti dalším společnostem náležejícím do stejného „ekonomického seskupení,“ je podle věřitele právně nevýznamná, jelikož jde o samostatné, od dlužníka odlišné subjekty.
Podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu v platném znění může být věc jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, jelikož je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše uvedeného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Protože v daném případě ani jedna z dlužníkem uvedených okolností (z hlediska ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. irelevantních) odůvodnit průlom do výše citované ústavní zásady způsobilá není, Nejvyšší soud návrhu na přikázání věci nevyhověl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2002
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu