ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1021.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1021/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce T. P., zastoupeného advokátem, proti žalované R. B., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 28 C 369/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2000, č.j. 13 Co 749/2000-106, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21. 10. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním „rozvazuje pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) ZP“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce poté, co ukončil pracovní neschopnost dnem 18. 10. 1998, nenastoupil do práce, což považuje za neomluvenou absenci.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalované ze dne 21. 10. 1998 je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 20.428,40 Kč s 12% úrokem z prodlení od 8. 7. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 12. 1997 jako řidič a že poté, co dne 8. 5. 1998 utrpěl pracovní úraz, v důsledku něhož byl v pracovní neschopnosti do 18. 10. 1998, nastoupil dne 19. 10. 1998 opět do zaměstnání. Téhož dne mu bylo sděleno M. B., synem žalované, kterého žalovaná před zaměstnanci pověřila, aby vůči nim jednal jejím jménem, že pro něj není momentálně práce. S ohledem na tuto skutečnost se žalobce s M. B. dohodl na tom, že si vybere veškerou dovolenou za rok 1998, a to od 19. 10. 1998. Během čerpání dovolené mělo být podle příslibu M B. dořešeno další pracovní uplatnění žalobce u žalované.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 20. 4. 2000, č.j. 28 C 369/98-87, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.550,- Kč „na účet“ advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nepřítomnost žalobce v zaměstnání u žalované ve dnech 20. a 21. 10. 1998, byla porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom z toho, že žalobci po ukončení jeho pracovní neschopnosti nebyla řádným způsobem udělena dovolená. Žalobce nejednal se žalovanou, která byla jeho zaměstnavatelkou a která jediná byla oprávněna udělit mu možnost čerpat řádnou dovolenou. Z výpovědi syna žalované (svědka M. B.) „zcela jednoznačně vyplynulo“, že byl oprávněn s žalobcem jednat pouze o otázkách pohonných směsí do jeho automobilu, případných technických závadách automobilu nebo pomoci při nakládce léků do vozu. Protože žalobce byl jediným zaměstnancem žalované, nemohla žalovaná ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zák. práce pověřit nikoho dalšího tím, aby za ni učinil určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jejím jménem. Proto podle soudu prvního stupně nepřichází v úvahu, že by žalovaná pověřila svého zaměstnance činit určité právní úkony jejím jménem, a je vyloučeno, aby o případné dovolené žalobce rozhodoval syn žalované, který nebyl v žádném pracovním vztahu k žalované.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 11. 2000, č.j. 13 Co 749/2000-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dopisem ze dne 21. 10. 1998 je neplatné, změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dopisem ze dne 21. 10. 1998 je neplatné; ve výrocích o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 20.428,40 Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že, udělil-li M. B. žalobci souhlas k nástupu dovolené, „což je prokázáno svědecky a ani sám M. B. toto nepopřel“, je možno s přihlédnutím k celkovým poměrům u žalované dovodit, že žalobce byl v dobré víře, že mu byl souhlas udělen k tomu kvalifikovanou osobou, dovodil, že nepřítomnost žalobce v zaměstnání se stala z důvodu, který lze považovat u daného zaměstnavatele (žalované) s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, za omluvitelný. Žalobce se tak nemohl dopustit porušení pracovní kázně a zvlášť ne v takové intenzitě, která by odůvodňovala užití §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda jiná osoba než žalovaná mohla povolit žalobci čerpání dovolené a zda dvoudenní „nepovolená“ absence je důvodem umožňujícím zaměstnavateli okamžitě zrušit pracovní poměr. Vytýká dále odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval výpovědí syna žalobce, který dosvědčil, že žalobce ještě před ukončením pracovní neschopnosti prohlašoval, že si vezme dovolenou, a že zcela pominul výpověď svědka T. K., který potvrdil, že žalovaná ještě před ukončením pracovní neschopnosti žalobce výslovně žádala, aby jí včas oznámil, kdy nastoupí do práce. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že M. B. žalobci dovolenou udělil, když z výpovědi svědkyně Krásné vyplývá, že jí M. B. pouze uložil, aby žalobci spočítala, jaká dovolená mu zbývá. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je přesvědčen, že odvolací soud posoudil celou věc po právní stránce naprosto správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
V dopise ze dne 21. 10. 1998 žalovaná vytýká žalobci, že poté, co ukončil pracovní neschopnost dne 18. 10. 1998, nenastoupil do zaměstnání a dopustil se tak neomluvené absence.
Soud prvního stupně při zkoumání, zda jednání žalobce představovalo porušení pracovní kázně, dospěl – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ke skutkovému závěru, že žalobce „v žádném případě“ nejednal s žalovanou, která byla jeho zaměstnavatelkou, o možnosti čerpat řádnou dovolenou po ukončení pracovní neschopnosti a že „je vyloučeno“ (protože žalobce byl jediným zaměstnancem žalované a z tohoto důvodu ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zák. práce, žalovaná nemohla pověřit nikoho dalšího tím, aby za ni činil určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jejím jménem), aby o případné dovolené žalobce rozhodoval syn žalované. Odvolací soud naproti tomu ze skutkového hlediska dovodil, že syn žalované M. B. udělil žalobci souhlas k nástupu dovolené a že je možno s přihlédnutím k celkovým poměrům u žalované dovodit, že žalobce byl v dobré víře, že mu byl souhlas udělen k tomu kvalifikovanou osobou.
Závěry odvolacího soudu o tom, že žalobce po ukončení pracovní neschopnosti čerpal řádně dovolenou a že mu dovolená byla udělena M. B. (synem žalované), představují skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.), a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 věta první o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§211 o.s.ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění však nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
V případě, kdy jiné právní posouzení věci odvolací soud ve svém rozhodnutí založí na skutkových zjištěních uvedených v rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože právní posouzení věci tímto soudem na nich nespočívá, je na svém právu podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně krácen účastník, jehož tvrzením v řízení tato skutková zjištění neodpovídají (který na základě nich ve sporu podlehl). Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000 pod pořadovým číslem 30).
Jestliže odvolací soud měl pochybnosti o správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zák. práce, žalovaná nemohla pověřit nikoho dalšího tím, aby za ni činil určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jejím jménem, potom, vzhledem k tomu, že žalobce v řízení u soudu prvního stupně mimo jiné namítal, že se s M. B. (synem žalované) dohodl na tom, že si vybere veškerou dovolenou za rok 1998, a to od 19. 10. 1998, bylo ke správnému rozhodnutí věci z hlediska právního názoru odvolacího soudu zapotřebí též zjištění, zda existovaly okolnosti, jež by mohly vést k závěru, že žalovaná, prostřednictvím jí pověřené osoby (M. B.), žalobci dovolenou na uvedené dni udělila. Skutkové zjištění v tomto směru nebylo pro rozhodnutí soudu prvního stupně, s ohledem na jeho závěr, o tom, že žalovaná nemohla nikoho dalšího pověřit tím, aby za ni činil určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jejím jménem, významné (nemohl-li nikdo jiný jménem žalované v pracovněprávních vztazích jednat, není důvodu zabývat se tím, zda někdo jiný než žalovaná žalobci dovolenou udělil) a soud prvního stupně na něm své rozhodnutí nezaložil.
Za této situace nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1, věty první o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§226 o.s.ř.) na otázku možnosti jednání v pracovněprávních vztazích jménem zaměstnavatele, který má jediného zaměstnance a s tím, aby se soud prvního stupně zabýval tvrzením žalobce o skutečnostech, v nichž spatřuje důvody vedoucí jej k závěru, že mu dovolená byla udělena, případně mu uložit zabývat se tím, zda je možno, s přihlédnutím k celkovým poměrům u žalované, dovodit, že žalobce byl v dobré víře, že mu byl souhlas udělen k tomu kvalifikovanou osobou. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutková zjištění soudu prvního stupně, na nichž soud prvního stupně svůj rozsudek nezaložil, odepřel žalované možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu