ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1121.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1121/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. M. proti žalované D. T. C., I.-E., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 760/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2001 č.j. 15 Co 631/99-119, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které mu dala žalovaná dopisem ze dne 9.6.1997 ke dni 21.5.1997, je neplatné a že pracovní poměr žalobce u žalované trvá „i po dni 21.5.1997“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytčeného porušení pracovní kázně spočívajícího v tom, že dne 17.5.1997 v odpoledních hodinách neoprávněně odebral F. M. finanční hotovost ve výši asi 1.000,- Kč a že dne 21.5.1997 při projednávání této záležitosti v přítomnosti nadřízených „se odmítl konstruktivně vyjádřit“ a „výslovně je opakovaně odmítl respektovat jako své nadřízené“, nedopustil.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 6.10.1999 č.j. 12 C 760/98-69 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4.450,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce JUDr. P. K. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná „neunesla důkazní břemeno“ ohledně důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce, a že proto jde o neplatný právní úkon a pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.10.2001 č.j. 15 Co 631/99-119 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I. a III.“ změnil tak, že žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl, a žalobci uložil, aby žalované zaplatil na nákladech řízení 6.450,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Z. O., připustil částečné zpětvzetí žaloby a rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II.“ o určení trvání pracovního poměru zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.450,- Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Z. O. Odvolací soud po doplnění dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně „vzal za prokázané“, že žalobce odebral brigádníkovi F. M. finanční hotovost získanou v průběhu prvního dne jeho brigády u žalované od zákazníků při mytí oken, ačkoli bylo jmenovanému ze strany žalované sděleno, že si tyto peníze může ponechat pro vlastní potřebu. Protože v tomto „závadovém jednání žalobce směřujícím vůči osobě mladší 18 let“ je třeba podle názoru odvolacího soudu „bez ohledu na další negativní vztahy na pracovišti tvrzené žalobcem“ spatřovat zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, žalovaná důvodně ukončila pracovní poměr s žalobcem okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že se žalované nepodařilo prokázat, že se dopustil vytčeného porušení pracovní kázně spočívajícího v odebrání finanční hotovosti v neurčené výši F. M. Poukázal přitom na okolnost, že se žalovaná - jak vyplynulo z její výpovědi - měla o chování žalobce vůči F. M. dozvědět od otce jmenovaného brigádníka, který však neznal jméno zaměstnance, který měl po synovi peníze požadovat. Je pak podle názoru dovolatele „velmi zarážející“, že neznala-li žalovaná jméno tohoto zaměstnance, jak mohla okamžitě vědět, že jde o žalobce, když otec brigádníka jméno uvést nemohl a zaměstnanců se na pracovišti nacházelo podstatně více než pouze žalobce. Kromě toho zdůraznil, že „v procesu dokazování bylo prokázáno“, že „skutečné pozadí“ okamžitého zrušení pracovního poměru nespočívalo v porušení pracovní kázně ze strany žalobce, ale „ve zcela jiných skutečnostech“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla‚ aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť jeho námitky nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobce JUDr. P. K. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 3.12.2001 a do vlastních rukou zástupci žalované JUDr. Z. O. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 3.12.2001 a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 2.2.2002 bylo podáno dne 4.2.2002 u soudu prvního stupně telefaxem (§42 odst. 1 o.s.ř.) a dne 7.2.2002 doplněno předložením jeho originálu (§42 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 3.12.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 3.1.2002. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb [advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst.1] vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. listopadu 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu